Stručná historie hnutí za nezávislý Tchaj-wan od 80. let 20. století

Následující vývoj Tchaj-wanu ovlivnila autorita Čankajškova syna Chiang Ching-kua (Ťiang Ťing-kuo, 蔣經國). Chiang Ching-kuo byl výjimečná osobnost. Byl to právě on, kdo na ostrově před příchodem KMT vlády instaloval systém výlučné moci jedné politické strany založený na všudypřítomné bdělosti agentů tajné policie. Stál v čele aparátu, kterému se dvacet let dařilo likvidovat v zárodku všechny projevy nespokojenosti a náznaky vzniku organizované opozice. Zároveň vystihl okamžik, kdy je třeba tento systém změnit a měl odvahu i schopnost změnu prosadit. Nejen jeho společenské postavení a jméno, ale i osobní vlastnosti a erudice pomohly reformátorům zvítězit nad dogmatiky. Reformy, které inicioval, popřely dosavadní ideologická dogmata a otevřely cestu k demokratizaci tchajwanské společnosti. Krátce po smrti v roce 1988 byl Chiang Ching-kuo ohodnocen jako jeden z nejvýraznějších politiků 20. století.

Společenské změny uspíšil problém generační. Veteráni, kteří přišli na ostrov v roce 1949, postupně odcházeli, aniž se dočkali splnění svého snu – návratu na pevninu. Nezbylo, než do ÚV KMT kooptovat několik mladých rodilých Tchajwanců a začít jednat o zrušení mandátů starých poslanců Národního shromáždění a Legislativního dvora. Byli to staříci, kteří měli podle „dodatků k dodatkům k ústavě platným po dobu komunistické rebelie“ zajištěny mandáty na doživotí. Byli bezzubí, ale ne neškodní. Sabotovali legislativní procesy směřující k přijetí reforem, mimo jiné přijetí nového bezpečnostního zákona, který měl nahradit zákon o výjimečném stavu. (Definitivní konec jejich kariéře učinilo až rozhodnutí Rady nejvyšších soudců v červnu 1990, podle kterého platnost mandátů na pevnině zvolených poslanců vypršela po více než čtyřiceti letech k 1. lednu 1992.)

Zákon zajišťující bezpečnost ostrova po zrušení výjimečného stavu byl přijat až v roce 1987. V témže roce byl zrušen zákon o výjimečném stavu, který na Tchaj-wanu trval nepřetržitě od roku 1947. I přes četná omezení znamenal nový bezpečnostní zákon podstatné uvolnění vnitropolitické atmosféry. Většina politických vězňů mohla být propuštěna, státní bezpečnost přestala sledovat vybrané skupiny včetně studentů studujících v zahraničí, vojenské soudy předaly případy civilních osob obviněných podle zákona o výjimečném stavu civilním soudům, byla zrušena cenzura a povoleno vydávání mnohých tiskovin sympatizující s politickou opozici.

Demokratická pokroková strana (v anglicky psaných materiálech uváděná pod zkratkou DPP, 民主进步党), která tak přesvědčivě zvítězila v letošních volbách, byla založena v listopadu 1986, to znamená ještě před definitivním zrušením výjimečného stavu. Založila ji skupina mladých intelektuálů pocházejících jak z rodin původně usazených na Tchaj-wanu, tak z rodin přistěhovalců. Na sjezdu, který uspořádali na tom nejviditelnějším místě na Tchaj-wanu – v impozantním hotelu Grand v Tchaj-pej – přijali program, jehož hlavním bodem bylo sebeurčení garantované plebiscitem, členství v OSN, demokratické reformy včetně přímé volby prezidenta, zrušení výjimečného stavu, záruka občanských svobod, snížení výdajů na zbrojení a zlepšení životního prostředí včetně moratoria na jaderné elektrárny. Strana zdůraznila tchajwanskou identitu a podnikla několik akcí, které v Pekingu vyvolaly nepřiměřenou reakci.

Protože založení opoziční strany bylo podle dosud platného zákona o výjimečném stavu trestné, žádali konzervativní politici zatčení a potrestání všech 132 účastníků sjezdu. Ale Chiang Ching-kuo vzal zakladatele opoziční strany pod svou ochranu: „časy se mění, události se mění, trendy se mění, vládnoucí strana se musí postavit k těmto změnám čelem a jít s dobou.“ DPP byla prohlášena za nelegální, ale nikdo z jejích iniciátorů nebyl potrestán.

Další průlomovou událostí byl XIII. sjezd KMT konaný v červenci 1988, na kterém byl i přes odpor konservativních členů stranického vedení zvolen předsedou ÚV KMT rodilý Tchajwanec Lee Teng-hui (Li Teng-chuej, 李登輝). Na doporučení prezidenta Chiang Ching-kua, který byl v té době již vážně nemocen, převzal Lee Teng-hui v roce 1988 i úřad prezidenta. V březnu 1996 byl pak Lee Teng-hui v prvních přímých prezidentských volbách zvolen prezidentem Čínské republiky na Tchaj-wanu.

I když měla DPP v době konání prvního sjezdu pouze 12 000 členů, získala si značnou autoritu a strhla na sebe pozornost světových médií, která ji okamžitě spojila s hnutím za nezávislý Tchaj-wan. Radikálních stoupenců separatismu přitom byla v té době ve straně menšina. Většina si přála rozvíjet vlastní tchajwanskou identitu, ale bez okázalých proklamací a provokací. Do programových stanov DPP se téma nezávislosti dostalo až v roce 1991, ale ukázalo se, že pro něj neexistuje dostatečná společenská poptávka. Zakomponování požadavku nezávislosti do stanov a do volebního programu způsobilo stagnaci volebních preferencí. Proto vedení strany v následujících letech požadavek nezávislosti stáhlo. Sympatie k ostrovu a vzdálenost od pevniny demonstrovali mnozí aktivisté pouze symbolicky, mimo jiné tím, že často i ve veřejných projevech používali některý z tchajwanských dialektů místo mandarínské čínštiny.

O odtažitém vztahu Tchajwanců k radikálnímu požadavku na legislativní osamostatnění ostrova svědčí i výsledky zmíněných prezidentských voleb 1996. Kandidátem DPP byl autor Deklarace tchajwanské nezávislosti z roku 1964 Peng Ming-min, který se po zrušení výjimečného stavu vrátil na Tchaj-wan z emigrace v USA. Přesto, že to byl uznávaný disident a jeho vize byly ve své době velmi populární, v roce 1996 dali voliči přednost kandidátovi KMT Lee Teng-huiovi.

DPP zaznamenala první velké vítězství až v roce 2000, kdy v prezidentských volbách zvítězil její kandidát Chen Shuibian (Čchen Šuej-pien, 陳水扁). Úřad zastával po dvě funkční období, i když podruhé mandát obhájil jen těsnou většinou. Chen Shuibian nejenže zdůrazňoval tchajwanskou identitu, ale žádal pro ni i formální důkazy, mimo jiné přijetí Tchaj-wanu do OSN: „Suverenita Tchaj-wanu je v rukou 23 milionů jeho obyvatel. ... Tchaj-wan a Čína jsou dva suverénní státy. Suverenita je věcí lidu a referendum je bezprostředním vyjádřením tohoto principu.“ Přesvědčena o úspěchu zorganizovala DPP referendum o vstupu Tchaj-wanu do OSN pod jménem „Tchaj-wan“. KMT reagoval tím, že vyhlásil referendum o vstupu do OSN pod jménem „Čínská republika“. Ani jednoho referenda se nezúčastnil potřebný počet voličů. Neboli, formality typu vstupu do OSN nebyly pro voliče prioritou.

Rovněž výsledky voleb v roce 2008 potvrdily, že se většina Tchajwanců dívá na věci pragmaticky. Účast v prestižních, ale ne příliš praktických organizacích typu OSN nepovažují za důležitou. Důležité nejsou ani formální diplomatické styky, které se dají snadno nahradit neformálními, jak dokazuje i existence pražské Tchajpejské kanceláře. Pro společnou účast v důležitých organizacích se naopak pokaždé podařilo najít kompromis. Na příklad Asijsko-pacifického ekonomického fóra se Tchaj-wan účastní pod hlavičkou „Čína – Tchaj-pej“, a podobný kompromis umožnil tchajwanským sportovcům účastnit se olympiád i poté, co mezinárodní olympijský výbor přizval k účasti ČLR.

Navzdory prognózám Chen Shuibiana zvítězil ve volbách 2008 KMT. V parlamentu obsadil 81 ze 113 křesel. Stejný úspěch zaznamenal i jeho prezidentský kandidát Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiou, 馬英九). DPP a jejímu programu neprospělo zjištění, že se prezident Chen Shuibian a jeho rodina podíleli na nelegálních finančních machinacích. V okamžiku, kdy pozbyl prezidentskou imunitu, byl Chen Shuibian zatčen a posléze odsouzen na dvacet let odnětí svobody. (Po pěti letech byl propuštěn ze zdravotních důvodů.) Volební program KMT ve volbách 2008 se od volebního programu DPP příliš nelišil. Pouze před násilnou snahou změnit diplomatické postavení Tchaj-wanu dával přednost konkrétním stykům přes Tchajwanskou úžinu. Heslem prezidenta Ma byl výrok mistra Suna z traktátu O umění válečném: „Jediná vítězná bitva je ta, která se nekonala.“ Vztah k pevnině charakterizoval sloganem „třikrát ne“ - ne okamžité separaci, ne sjednocení, ne vojenské konfrontaci. Na tomto základě inicioval několik vzájemných návštěv a podpis celé řady dohod, především dohodu o přímém obchodu a o přímém dopravním spojení mezi ostrovy a pevninou. Přímá letecká a lodní osobní i nákladní doprava zavedená na počátku jeho funkčního období výrazně usnadnila vzájemné návštěvy příbuzných, komerční styk i výměnu kulturních, náboženských a dalších delegací. Za čínskou stranu dohody podepsal předseda Asociace pro vztahy přes Tchajwanskou úžinu Chen Yunlin (Čchen Jün-lin, 陈云林), po roce 1949 první vysoký představitel ČLR, který Tchaj-wan navštívil. Jeho příjezd na Tchaj-wan provázely demonstrace organizované opozicí, která se obávala přílišného vlivu nesrovnatelně většího a ekonomicky silnějšího partnera.

Ma Ying-jeou byl znovu zvolen v roce 2012, ale pro volby v roce 2016, kdy Ma nemohl kandidovat potřetí, už KMT nenašel dostatečně charismatického kandidáta. Žezlo vlády převzala DPP a její kandidátka Tsai Ing-wen (Cchaj Jing-wen, 蔡英文). Přesvědčivou převahou nad KMT kandidátem si zajistila vítězství i ve volbách pro druhé funkční období. DPP se vyplatilo, že zvolila konfrontační tón, který více vyhovuje mladé generaci, vychované v prostředí silně ovlivněném západním způsobem myšlení a Japonskem.

Tchaj-wan neexistuje ve vakuu. Jak ukázaly i lednové volby, na názory voličů silně působí mezinárodní politické klima, v tomto konkrétním případě obchodní válka mezi ČLR a USA a nepokoje v Hongkongu. Obě největší tchajwanské politické strany se liší v rétorice a v razanci, s jakou své nároky prosazují, ale i Tsai Ing-wen po volbách 2020 zopakovala závazek udržovat s Pekingem mírové a stabilní vztahy, což samo o sobě vylučuje formální vyhlášení nezávislosti ostrova. Přes všechnu odlišnost se obě strany pohybují v mantinelech vymezených už během diskusí v 70. letech minulého století: mezi sjednocením a úplnou samostatností existuje ještě celá řada alternativ a obyvatelé ostrova mají právo rozhodnout, kterou z nich zvolí.

Ivana Bakešová, sinoložka a historička