Stručná historie hnutí za nezávislý Tchaj-wan

Stručná historie hnutí za nezávislý Tchaj-wan
28 / 1 / 2020 Ivana Bakešová

Hlavním tématem letošních prezidentských voleb na Tchaj-wanu byly otázky související se vztahem k čínské pevnině, hledání tchajwanské identity a idea nezávislého státu. Dějiny ostrova Tchaj-wan byly až donedávna nejen u nás, ale i jinde ve světě, sledovány pouze jako doplněk historie čínského kontinentu, a navíc trpěly nedostatkem autentických informací.

 

Teprve od konce 80. let minulého století, kdy byl na Tchaj-wanu zrušen zákon o výjimečném stavu a vznikla první opoziční strana, nastala éra „zaplňování bílých míst v historii“. Proto máme tendenci interpretovat současný vztah ostrov vs. pevnina pouze jako konflikt mezi právem na samostatnost a diktaturou, trvající na nedělitelnosti čínského území. Zapomínáme, že hnutí za nezávislý Tchaj-wan má mnohem delší a barvitější historii.

Tchaj-wan se začal ekonomicky i společensky pevnině vzdalovat již ve druhé polovině 19. století, kdy nezájem mandžuského dvora o vzdálené teritorium umožnil guvernérovi Liu Ming-ch'uanovi (Liou Ming-čchuan, 劉銘傳) vyčlenit Tchaj-wan (a Pescadorské souostroví, které s ním tvořilo a tvoří jeden správní celek) z provincie Fu-ťien a prosadit vznik samostatné provincie Tchaj-wan.

 

Guvernér Liu Ming-ch'uan na Tchaj-wanu realizoval reformy, o které se marně pokoušeli osvícenci na pevnině. Úspěšně obchodoval a inspiroval se v Japonsku. Navíc byl Tchaj-wan ušetřen opiových válek a povstání tchaj-pchingů, takže už na konci 19. století byla životní úroveň obyvatel Tchaj-wanu vyšší, a celá společnost z našeho pohledu vyspělejší než ta pevninská.

 

Když byl v roce 1895 mandžuský dvůr donucen předat Tchaj-wan Japonsku, zvedla se na ostrově vlna odporu, která dala vzniknout samostatnému politickému útvaru nazvanému Tchajwanská republika. I když neměla dlouhé trvání, byla to první republika na asijském kontinentě. 

 

Rozdíly mezi podmínkami a způsobem života na pevnině a na ostrově se dále prohloubily během půlstoletí (1895-1945), kdy byl Tchaj-wan kolonií Japonska. Zatímco po celou první polovinu 20. století pevninu devastovaly občanské války a válka s Japonskem, Tchaj-wan byl válečných hrůz ušetřen. V době japonské nadvlády zásoboval metropoli potravinami a surovinami a ekonomicky prosperoval.

 

Způsob, jakým byl Tchaj-wan v roce 1945 z rozhodnutí Káhirské konference vrácen Číně, byl víc než nešťastný. Je velkou chybou Spojenců, že se řídili jen vlastním strategickým zájmem, a ne zájmem obyvatel ostrova. Odborníci, kteří situaci znali, upozorňovali, že je třeba vytvořit bariéry, které ostrov uchrání před nekompetentností kuomintangských (KMT) politiků. Jejich varování nebylo vyslyšeno a realita pak překonala i ty nejčernější scénáře. KMT správa se na Tchaj-wanu chovala jako na dobytém, nikoliv osvobozeném území. Během dvou let se jí podařilo poměrně bohatý a válkou téměř nezasažený ostrov doslova vyrabovat. Frustrace místního obyvatelstva se provalila v únoru 1947, kdy poměrně nevýznamný incident přerostl v povstání, které KMT armáda utopila v krvi.

 

V podobě, v jaké ho vnímáme dnes, se hnutí za nezávislý Tchaj-wan zrodilo právě v roce 1947 jako reakce na povstání v Tchaj-pej. Podle některých údajů až 75 000 Tchajwanců odešlo roku 1947 z ostrova do Hongkongu, Tokia nebo do Šanghaje. Mezi nimi byli i bratři Thomas Liao (Liao Wen-i, 廖溫義) a Joshua Liao. Ve dnech prvního výročí únorového povstání adresovali vládě USA a Valnému shromáždění OSN petici, ve které žádali, aby obě instituce pomohly Tchajwancům zbavit se KMT vlády a založit nezávislý stát. Z jejich iniciativy vznikla v Hongkongu Liga pro reemancipaci Tchaj-wanu, která požádala OSN o poručnictví. Výzva zůstala bez odezvy.

 

V roce 1949, v době přesunu poražené KMT armády a torza ústřední vlády Čínské republiky z pevniny na Tchaj-wan, se bratří Liao snažili prostřednictvím tisku i osobních dopisů burcovat světovou veřejnost i mnohé z významných osobností. Zůstali nevyslyšeni.

 

Poté, co se Čínská lidová osvobozenecká armáda přiblížila k Hongkongu, přesunuli se bratří Liao do Japonska. V roce 1955 v Tokiu sestavili Prozatímní tchajwanské národní shromáždění, které 28. února 1955 zvolilo Thomase Liao prvním prezidentem Republiky Tchaj-wan. Politickým programem tchajwanské vlády v emigraci byl spis Thomase Liaa nazvaný Tchajwanismus. Přestože vzbudil určitý zájem v zahraničí, Tchajwance příliš neoslovil. Myšlenky, které obsahoval, byly příliš složité, příliš zahleděné do minulosti a odtržené od každodenní reality. Na počátku 60. let prožívalo hnutí Thomase Liaa krizi, které tchajpejská vláda využila. Nabídla Thomasovi Liao prestižní úřad a výnosnou funkci v jedné exportní společnosti. Thomas Liao nabídku přijal a vrátil se na Tchaj-wan. Jeho návrat znamenal konec staré gardy tchajwanské emigrace.

 

Hnutí za nezávislý Tchaj-wan dostalo novou, modernější podobu v roce 1964. Do čela se postavil Peng Ming-min (Pcheng Ming-min, 彭明敏) - právník, který do té doby zastupoval tchajpejskou vládu jako poradce v oboru kosmického práva při OSN. Jeho Deklarace tchajwanské nezávislosti začíná slovy:

„Na Tchaj-wanu se rozhořívá hnutí, které si nežádá ani kuomintangskou ani komunistickou Čínu. Sjednotíme se za vytvoření demokratické svobodné prosperující společnosti. Bez ohledu na oficiální stanovisko některých vlád existuje již 15 let jedna Čína a jeden Tchaj-wan. Tuto skutečnost nepřiznává jen vláda Čínské lidové republiky, která má v programu připojení Tchaj-wanu k pevnině, Čankajšek, který ... přiživuje chiméru o návratu na pevninu a vláda USA, která jí argumentuje před ČLR a snaží se tak dosáhnout sobě výhodného kompromisu. Návrat [KMT] na pevninu je nemožný. Každému průměrnému občanovi je jasné, že vojsko, kterému Čankajšek velí, má jen obranný charakter. Tchajwanská armáda se skládá z tchajwanských chlapců, kteří mají v paměti masakr z roku 1947. Nejsou ochotni bojovat za Čankajška, tím méně bojovat za něj na pevnině, ke které nemají žádný vztah ... Návrat na pevninu je velkou lží 20. století. Koho reprezentuje Čankajšek? Tvrdí o sobě, že je představitelem jediné vlády Číny, ale vládní orgány, které přesunul na Tchaj-wan, byly zvoleny na pevnině v letech 1947 a 1948. Krátce na to je lid svrhl a zvolil si novou vládu. Každá společnost, která si to přeje, má právo vytvořit si nezávislý stát. Našim cílem je ukázat, že návrat Čankajška na pevninu není možný. Chceme svrhnout Čankajškovu vládu a vytvořit nezávislý stát, vypracovat nové zákony, zajistit lidská práva, jmenovat novou vládu a jako nepatrná částečka světa vstoupit do OSN a spolu s jinými národy světa usilovat o světový mír. Naší zásadou je demokratická politická strana, která nebude nástrojem kultu jednoho člověka, která nebude vládnout neomezeně a ve které budou podmínky pro kritiku.“

 

Krátce po rozmnožení a rozeslání deklarace byl autor zatčen a v roce 1965 odsouzen na deset let odnětí svobody. Trest byl na tchajwanské poměry velmi mírný. Peng Ming-min byl osobností respektovanou v zahraničí a v jeho prospěch intervenovaly některé vlivné organizace, mimo jiné i vláda USA. Po roce se jim podařilo dosáhnout Pengova propuštění do domácího vězení. Přesto, že byl pečlivě střežen, udržoval spojení s vnějším světem a psal články do časopisů vydávaných v zahraničí tchajwanskými separatistickými organizacemi. V roce 1970 se podařilo zorganizovat jeho útěk do Švédska a následně do USA. Na otázku, proč nezůstal ve Švédsku, Peng Ming-min odpověděl:

„Spojené státy jsou optimálním místem pro působení na změnu poměru na Tchaj-wanu. Amerika nemá žádné právo rozhodovat o budoucnosti Tchaj-wanu, ale je za dnešní situaci zodpovědná, a proto by měla něco udělat pro její vyřešení. Ale potom se zabalit a odejít.“ 

 

Americká administrativa Pengovu vizi nezávislého státu Tchaj-wan původně podporovala především tím, že umožnila aktivitu tchajwanských separatistických skupin na svém území. Bylo to v době, kdy v USA probíhaly diskuze o změně poměru americké vlády k čínské otázce a vznik nezávislého státu Tchaj-wan se jevil jako jedna z alternativ. Poté, co se vláda USA rozhodla v zájmu normalizace styků s ČLR souhlasit s podmínkou nedělitelnosti čínského území, stalo se jí hnutí za nezávislý Tchaj-wan nepohodlným. Bez podpory zvenčí a bez možnosti prosadit se na ostrově se hnutí drolilo a radikalizovalo. Jedna z teroristických skupin, které na bázi hnutí vznikly, se dokonce pokusila o atentát na tehdejšího tchajwanského premiéra.

 

Dnes, kdy je Tchaj-wan chápán bezmála jako vzor demokracie, si málokdo připomene, že až do druhé poloviny 80. let vládla na Tchaj-wanu jediná totalitní politická strana KMT. Prostřednictvím svého aparátu a prostřednictvím aparátu tajné policie kontrolovala všechny klíčové pozice.

 

Totalita, kterou KMT na Tchaj-wanu zavedl a uplatňoval až do poloviny 80. let 20. století byla daleko sofistikovanější a mnohem tvrdší než komunistické totality ve východní Evropě. Nekompromisně dusila v zárodku sebemenší opozici a podle zákona o výjimečném stavu stavěla osoby podezřelé z protistátní činnosti před válečný soud. Podle údajů zveřejněných opozičními tisky vydávanými v zahraničí vynesly tchajwanské soudy ještě v 60. letech z politických důvodů přes 200 rozsudků smrti. Podle stejného zdroje měla tajná policie až jeden milion informátorů. Gulagy vybudované na vzdálených ostrovech dnes slouží jako turistické atrakce.

 

Situace se začala měnit na začátku 70. let, kdy USA zahájily proces normalizace vztahů s ČLR. Umožnily vstup ČLR do OSN podmíněný odchodem Čínské republiky na Tchaj-wanu z této nejprestižnější mezinárodní organizace a začaly připravovat podmínky pro rozvázání diplomatických styků s Tchaj-wanem a navázání diplomatických styků s ČLR. Rozhodujícím bylo jednání H. Kissingera se Čou En-lajem v říjnu 1971, během kterého se oba státníci shodli na zásadě nedělitelnosti čínského území. O tři měsíce později se věta, že existuje pouze jedna Čína, která je dnes tolik diskutovaná a zpochybňovaná, objevila v komuniké podepsaném na závěr návštěvy prezidenta Nixona v ČLR.

 

Rok 1971, kdy musel tchajwanský delegát uvolnit křeslo v OSN představiteli komunistické Číny a kdy dosavadní spojenci tchajwanské vlády jeden po druhém dávali najevo, že již nejsou ochotni hrát hru na neexistenci ČLR, je historickým mezníkem v dějinách Čínské republiky na Tchaj-wanu. Pod tíhou nového trendu vývoje se vedoucí politická strana KMT rozštěpila minimálně na dvě frakce. Jedna hájila ideologickou čistotu, druhá si byla schopná připustit, že se stará ideologie přežila a že je třeba vypracovat novou. Rok 1971 je proto nejen rokem diplomatických porážek, ale i rokem, kdy se začaly rodit reformy, které daly tchajwanské společnosti nový charakter. Události roku 1971 poprvé ukázaly, že problém vztahu mezi přistěhovalci a původními obyvateli přestává být hlavním společenským problémem Tchaj-wanu a že budoucnost celé tchajwanské společnosti závisí na tom, zda se dokáže jako celek přizpůsobit novým podmínkám a najde vlastní identitu.

 

 

Ivana Bakešovásinoložka a historička