Prezident Xi dnes už neslouží dělníkům, ale střední třídě, říká britský politolog

Prezident Xi dnes už neslouží dělníkům, ale střední třídě, říká britský politolog
20 / 2 / 2020 Sinoskop

Podle britského historika Kerryho Browna Xi Jinpingovi nezáleží už ani tolik na dělnících z venkova a zemědělcích, o které se opírala předchozí vláda, ale je pro něj zásadní zhruba 300 milionová střední třída. A té se „opravdu nelíbí marxismus a leninismus. Nezajímá je to. Ale naopak nacionalismus je jejich gusto. Mají rádi opravdu silnou Čínu a mají rádi růst. Evropa je pro ně akorát turistická destinace,“ odpovídá profesor Brown ve druhé části exkluzivního rozhovoru pro Sinoskop. První díl, ve kterém se vyjádřil mimo jiné ke vztahu Prahy a Pekingu či Fukuyamově "konci dějin" jsme publikovali v prosinci.

Píšete knihu o Komunistické straně Číny jako kulturním hnutí. Co vás vedlo k výběru takového nezvyklého tématu?

 

V době Mao Zedonga byly „tradiční čínské hodnoty“, například konfucianismus, problém. Byly považovány za stará „feudální“ břemena. Když se ale podíváte na projevy Xi Jinpinga a ostatních členů toho současného čínského vedení, mluví o tradiční čínské kultuře pozitivně. Proto mě to zajímá. Před dvěma lety jsem napsal knihu o kultuře komunistické strany. Na Západě, v České republice či Británii, máme politické strany, které jsou na politickém spektru vlevo, vpravo nebo uprostřed. Ale v Číně existuje pouze jedna strana. Když věci organizujete sami, tak nepatříte nikam. Jistě, v Číně je celých osm vlasteneckých stran, ale ta komunistická má monopol na organizovanou moc.

 

Kde ale spatřovat onen kulturní rozměr?

 

Je to sice politická strana, ale ne taková, jak známe politické strany v našem prostředí. Má 90 milionů členů. To je víc, než má Německo obyvatel. Má také velmi specifickou historii, kulturu, a i svůj druh jazyka, který doposud nikdo zvenčí moc neposlouchal. Ta strana má své velmi jasné místo. Je to opravdu jako stát ve státě, tak tomu bylo už od počátku. A mým cílem je pochopit právě to, co je za oponou této organizace. Mnoho lidí se dívá na politiku strany nebo na ekonomiku strany. Přitom, podle mě, jde o svým způsobem kulturní hnutí, protože si vytyčilo za cíl změnit čínské chování.

 

Jak se komunismus podle vás propsal do čínské společnosti?

 

Mao Zedong skutečně věřil v praktické uplatnění marxismu. Nikdy to ale nebyl jen marxismus, nýbrž marxismus a leninismus s čínskými charakteristikami, s důležitou rolí pro čínskou kulturu. Určitě šlo o kulturu, byť možná v modernější formě. Myslím si, že dodnes je důležitý způsob, jakým čínští komunisté vypráví příběhy, kterými se snaží ovlivnit chování a zasáhnout emoce lidí. Čína za Xi Jinpinga vypráví důležitý příběh, jehož je Xi Jinping hlavním vypravěčem. V období prezidenta Hu Jintao bylo všechno technokratické, o statistikách. To lidi sice inspirovalo, ale emocionálně je to nijak nenaplňovalo. V současnosti je sice čínský růst nižší, ale současně je tu příběh o čínském vzkříšení, o znovuzrození Číny. Příběh o nacionalismu. Právě čínská komunistická strana říká: „My jsme tím hybatelem spásy, entitou, která přivádí velkou silnou zemi k jejímu okamžiku pravdy.“ Respektive k okamžiku realizace – rokům 2021 a 2049, dvěma stoletým výročím. Je to do jisté míry epochální příběh. Čínský lid vítězí a moderní historie konečně funguje. Oni jsou ti vítězové. Po stoletích ponížení a veškerém tom utrpení…

 

Takže tohle je onen čínský sen o velkém sjednocení, o kterém občas slýcháme?

 

Znovusjednocení a to všechno. Pro Číňany to je pozitivní historie. V románu „Příběhy tří říší” jako by historie šla v cyklech. Tento současný výklad historie jde ale kupředu. Je pozitivní, protože zítřek je vždy lepší než dnešek. Myslím, že čínští komunisté věří, že takovýto výklad historie je vždy pohybem vpřed. Nepůjde už o žádné cykly. Vyléčí Čínu a čínskou historii z cyklického úpadku. Čína bude zažívat od roku 2021 trvalý pokrok. Už nastálo bude vše dobré. To je ve zkratce ten příběh, kvůli kterému lidé v Číně podporují komunistickou stranu. Spíše než kvůli samotné ideologii.

 

Z tohoto pohledu by tedy Komunistická strana Číny měla být cosi jako mandarínští učenci, elita čínských národů. Je to tak?

 

Vztah komunistické strany k čínské historii je dvojznačný. Dnes však existuje shoda na tom, že čínská komunistická strana vidí historii jako zdroj. Čínská historie ale samozřejmě není jednoduchá. Jde o mnoho příběhů. Komunisté v Číně využívají imperiální minulost a byrokratické mocenské struktury minulosti, které stále existují. Nemyslím si, že čínská komunistická strana je naprosto stejná jako stará byrokracie, ale určitě má podobnou centralizovanou strukturu. Její aparát není tak obrovský, jak byste čekali. Čítá asi 40 milionů úředníků, což v zemi s 1,4 miliardou obyvatel není zas tolik. Podle mě se sama strana považuje za prostředek modernizace.

 

Jak si představit takovou modernizaci s čínskými charakteristikami? V našem prostředí jsme si s vizí „modernizace“ v pojetí komunistů užili své…

 

Pro svá čínská specifika se liší jejich pojetí od americké nebo evropské modernizace. První specifikum je exkluzivita – Čína si myslí, že je jiná, i když tomu tak není. S tím se musíme vypořádat. Za druhé, protože čínská intelektuální historie je velmi hybridní, zahrnuje velice specifické spektrum idejí. Najdeme tam Xi Jinpinga, marxismus, leninismus, konfucianismus, taoismus. V tom se velmi odlišuje od evropského přístupu. V Evropě věříme, že existuje jedna jediná sjednocující pravda. Je ale otázkou, zda to je skutečně pravda. V tomto ohledu pro nás může být Čína a její historická hybridita jistým zdrojem zamyšlení.

 

Jak vnímáte plán čínského prezidenta Xi Jinpinga na vytvoření nové Hedvábné cesty? Pokud by měl být projekt realizován ve skutečném rozsahu celého záměru, jakou přidanou hodnotu by mohl mít pro Evropu? Není to jen způsob, jak snadněji prodat a dodat čínské zboží?

 

Program „Pásu a cesty” je z hlediska Číny nevyhnutelný. Ta země dnes sama udává směr, jaký bude její vztah se světem. Jim jde o propojování a do jisté míry také o sdílení svého vidění světa. Celý program „Pásu a cesty“ je třeba vnímat také jako jakýsi závazek. Má to bezesporu své dobré i špatné důsledky, ale nezbývá než zopakovat, že je to nevyhnutelné. Představa, že druhá největší ekonomika světa zůstane uzavřená za svými zdmi, není reálná. Z mého pohledu se projekt „Pásu a cesty” pokouší zhmotnit současnou Čínu a její vliv. Oni zkrátka mají ambici v současném globálním světě ukázat, jaká je jejich role.

 

Může podle vašeho názoru takový projekt fungovat opačným směrem, a tak přispět k otevření velkého čínského trhu pro zbytek světa? Je možné mít dvousměrnou Hedvábnou cestu, jak z Číny do Evropy, tak z Evropy do Číny?

 

Ano, to mi připomíná ten slavný příběh o kontejnerech, které jely z Číny po železnici do německého Duisburgu plné zboží a vracely se pak po moři prázdné. Otázkou je, jak nastavit rovnováhu. Budování suchozemské „nové Hedvábné cesty“ do jisté míry smysl dává, ale… Ale abych byl upřímný, myslím, že zajímavější je „digitální či virtuální Hedvábná cesta“, protože tou hlavní příležitostí pro Evropu v Číně jsou služby. Čínská spotřeba je ve skutečnosti poměrně velká a dál narůstá. Čínská střední třída je hodně početná. A na kom Xi Jinpingovi záleží? Kdo jsou lidé, kterým musí ve skutečnosti sloužit? Nejsme to my, není to Evropa. Ani to už nejsou dělníci z venkova a zemědělci. Ti se podle mě měli za prezidenta Hu Jintao a premiéra Wen Jiabao lépe…

 

Tak to ostatně odpovídá poměru venkovského a městského obyvatelstva, který se postupně otočil ve prospěch lidí žijících ve městech. V tomto ohledu se Čína začíná trochu podobat západnímu světu…

 

Proto si myslím, že pro Xi Jinpinga je důležitá střední třída, která teď čítá asi 300 milionů lidí a brzy, možná už za 10 let, bude mít okolo 700 milionů lidí. Tito lidé mají vyšší spotřebu, pracují ve službách a, jak říkáte, bydlí ve městech. Jsou potenciálními spotřebiteli pojišťovacích, zdravotnických, finančních a dalších druhů služeb a všech virtuálních produktů. Problém je v tom, že „naše“ západní firmy nemají takový vstup na čínský trh. Právě třeba sektor služeb je v Číně velmi chráněn. Takže my zkrátka musíme uvažovat o tom, jak na takový trh získat přístup. A to je to přesně ta otázka, na kterou Čína prostřednictvím iniciativy „Pás a cesta“ hledá odpověď: jak se vy, jako země mimo Čínu, můžete víc angažovat? Podle mého soudu je právě budování střední třídy klíčem.

 

Jak si vlastně představit – z hlediska Evropana – systém fungování režimu v Číně?

 

Jeden čínský politik kdysi řekl, že v Číně jsou čtyři kategorie lidí: je tu velmi loajální elita, která musí být loajální, jinak by mohla nakonec zmizet. Je tu velká střední třída, a té se opravdu nelíbí marxismus a leninismus. Nezajímá je to. Ale naopak nacionalismus je jejich gusto. Mají rádi opravdu silnou Čínu a mají rádi růst. Evropa je pro ně akorát turistická destinace. Tito lidé jsou loajální ke straně, když je hospodářský růst třeba „jen“ 6 procent. Ale nebudou tak loajální, pokud bude růst jen 2 %. Nemluvě o tom, kdyby byl nulový… Dále je tu třetí skupina – ti nespokojení. Lidé, kteří protestují a něčeho se dožadují. Těch je možná 20 milionů. Není to z hlediska Číny velká skupina, nejsou neloajální, ale jsou často velmi podráždění, otrávení a podepisují petice. A pak je tu jedno procento neloajálních disidentů. To ale prosím neznamená, že lidskoprávní advokáti a disidenti nejsou nedůležití, naopak. Ale ptáte-li se na realitu, je taková.

 

Tak i aktivní disidenti v éře našeho českého komunismu byli v takové menšině, a přesto jsme dosáhli toho, že jsme se dokázali osvobodit…

 

Musíme si ale položit zcela zásadní otázku. Zda upřednostníme těch 99 % lidí, kteří – pravda – nejsou  neloajální vůči tamnímu režimu. Pragmatická střední třída je významnou částí této skupiny a její život se prokazatelně zlepšuje. Anebo řekneme, že nejdůležitější je ta 1% skupina. Sám neznám odpověď, ale sami máte tu zkušenost… Musíte být realističtí a říci na rovinu, že buď absolutně podporujete význam 1 % a myslíte, že tito lidé budou zásadní nositelé změny. Nebo uznáte, že existuje 99 % lidí, kteří považují teď svůj život za lepší a není pro ně to 1 % významné. Taková je tvrdá realita. Pro Xi Jinpinga je současná městská střední třída tím, kdo vládne Číně. Těmto lidem on dnes přednáší svou politiku.

 

Nepokoje v Hongkongu, to je jedno z hlavních témat, které posvítilo v loňském roce na současnou Čínu. Je to někdejší britské koloniální území, a protestující se také na Spojené království obrátili s prosbou o zajištění autonomie města na základě smlouvy mezi Velkou Británií a ČLR. Měla vůbec britská vláda, notabene v období řešení Brexitu – nějakou reálnou možnost něco zvrátit? Ptám se vás také proto, že jste Brit…

 

Historicky má Británie za Hongkong odpovědnost. Ale už je to přes dvacet let, kdy byl Hongkong navrácen Číně. Navíc Británie má své vlastní problémy. Británie teď očekává nastavení nových vztahů s Čínou, proto má pro ni Hongkong velmi odlišný význam. Podle mě Hongkong v loňském roce skutečně prokázal, že je „svůj“ a že lidé v něm přebírají kontrolu nad svými vlastními záležitostmi. V dobrém nebo špatném, lidé z Hongkongu si jsou vědomi toho, že jsou na to sami. A myslím si, že narůst aktivismu v Hongkongu vlastně jen ukazuje, jak se Hongkong se od pevninské Číny liší.

 

Co by podle vás způsobilo čínskou vojenskou intervenci v Hongkongu? Má Čína vůbec schopnost zajistit pořádek silou, a pokud ano, co by to pro ni znamenalo v mezinárodním prostředí?

 

To, že se do řešení ústřední vláda nezapojila přímo, ukazuje, že uznává, že Hongkong je trochu jinde. Leckdo říká, že se Čína do řešení krize přímo zapojí třeba i vojensky, ale já o tom pochybuji. Je zřejmé, že šéfka Carrie Lam a její vláda už nemají skutečnou moc. Ano, asi dostávají pokyny z Pekingu. Vždy je zajímavé sledovat, kdo má reálně moc. Třeba v Británii jsem v posledních několika měsících pochopil, že třeba naše královna nemá vůbec žádnou moc. Carrie Lam je na tom podobně…

 

Ale co s tím?

 

Budoucnost Hongkongu je stále nejistá. Ústřední čínská vláda bude Hongkong víc a víc marginalizovat, bude si tam chránit své finanční zájmy, ale o ostatní se nebude už příliš zajímat. Myslím, že je škoda, že Carrie Lam a její vláda neřešila některé domácí nerovnosti. Hongkong je pro mladé velmi nespravedlivým a drsným místem a ona s tím mohla něco udělat. Je zvláštní, že se k těmto věcem nevyjádřila, ale zasekla se na velké otázce integrace s pevninou…

 

Stále chybí dotažení volebního zákona. Jde o nedokončený projekt a asi nejdůležitější věc, kterou je nyní potřeba v Hongkongu udělat. Je pro to dokonce i dost politického kapitálu. Problémem však je, že k tomu musí existovat konstruktivní vláda a spolupráce konstruktivních lidí na všech stranách…

 

Pekingská vláda má svou vinu, vláda Carrie Lamové také, ale i protestující nesou odpovědnost. V tuto chvíli není jasné, jakým způsobem nakonec bude nalezen kompromis mezi těmito třemi stranami. Myslím si každopádně, že neklid v Hongkongu potrvá ještě dlouho.

 

Vaše země nedávno vystoupila z EU. S blížícím se Brexitem jsem také zaznamenal zvýšenou frekvenci jednání mezi čínskou a britskou vládou. Má to být pro EU signál, že Spojené království hledá nového strategického partnera?

 

Británie chce s Čínou navázat nový vztah, k čemuž Brexit dává vhodnou příležitost. Vaše země z toho může ostatně čerpat, protože může sledovat a zjistit, jak by to šlo udělat. My chceme od Číny dobrou investici, chceme finanční spolupráci, spolupráci v oblasti změny klimatu a chceme její technologie, protože Čína je nyní technologickým inovátorem. Můžete se na snahu Británie podívat takto – dříve měla EU vždy představu, že jsme tu, abychom pomohli Číně být jako my. A to, myslím, skončilo. Dnes je málo pravděpodobné, že Čína bude někdy jako my. Změní se, ale neexistuje pro to nějaký jednoduchý model. Musíme si přestat myslet, že jdeme Číně na pomoc. Jsme tu od toho, abychom pomohli především sami sobě. A podle mě se Británie opravdu snaží vyřešit, jak bychom si mohli sami pomoci. Když to půjde dobře, bude z toho těžit zbytek světa. A když ne, bude to problém.

 

 

Profesor Kerry Brown působí jako ředitel Lau China Institute na londýnské King's College, kde také přednáší. Sedm let strávil ve službách britské diplomacie, mimo jiné jako první náměstek ambasády v Pekingu. Brown byl v čele asijského programu organizace Chatham House, vyučoval a vedl čínská studia na univerzitě v Sydney a část života pobýval také ve Vnitřním Mongolsku. Mezi lety 2011 a 2014 byl poradcem Evropské služby pro vnější činnost. Brown je autorem celé řady knih o Číně, naposledy loni vydané The World According to Xi : Everything You Need to Know About the New China.

Úvodní foto © Chatham House, originál: https://www.flickr.com/photos/chathamhouse/18490897065.