Z dějin Tchaj-wanu: První republika v Asii

Z dějin Tchaj-wanu: První republika v Asii
3 / 1 / 2022 Ivana Bakešová

Cesta předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) na Tchaj-wan koncem léta 2020 vzbudila hodně emocí a zároveň odhalila, jak málo toho o Tchaj-wanu víme.  Staré dějiny ostrova byly dříve interpretovány jen jako doplněk historie čínského kontinentu a události po roce 1945 byly filtrovány přísnou cenzurou. O většině jsme se dozvěděli až po roce 1987, kdy byl na Tchaj-wanu zrušen výjimečný stav a kdy tchajwanští historici mohli začít „zaplňovat bílá místa v historii“.

Republika Tchaj-wan

Málo známá je na příklad skutečnost, že už v roce 1895 vznikl na Tchaj-wanu a na sousedních Pescadorských ostrovech澎湖列岛 samostatný stát. Tato první republika v Asii, Tchaj-wan min-ču-kuo 台湾民主国 (Republic of Formosa), vznikla z reakce na porážku mandžuské armády v čínsko-japonské válce a na rozhodnutí konference v Šimonoseki přiznat Tchaj-wan a Pescadory jako válečnou kořist vítěznému Japonsku.

 

Podstatnou část obyvatel Tchaj-wanu a sousedních ostrovů tvořili na konci 19. století potomci přesídlenců z blízké pevniny, kteří na ostrovech hledali útočiště před hladem, válkami a často i před zákonem. Původně to byli většinou negramotní rolníci a rybáři, později, když se v Jihočínském moři rozmohl legální i nelegální námořní obchod, obchodníci a piráti.

 

Přístavy na západním břehu Tchaj-wanu byly ideální základnou, sloužící lodím jako zásobárna, i jako útočiště. Kupecké osady lákaly další přistěhovalce, již nejen zemědělce a rybáře, ale i řemeslníky, kteří na Tchaj-wan přinesli čínské řemeslné dovednosti, a konfuciánské vzdělance, kterým život v odlehlých klášterech umožnil věnovat se vědě a umění.

 

V době dynastie Ming se Tchaj-wan stal součástí prostoru přímo ovlivněného kulturou národa Chan. Formálně byl do říše začleněn v roce 1684 za vlády dynastie Čching. Původně tvořil jeden administrativní celek s protilehlou provincií Fu-ťien, v listopadu 1885 získal statut samostatné provincie.

 

Obchodní kontakty s cizinou, vzdálenost od centra a relativní nezájem mandžuského dvora o území mimo kontinent, umožnily osvícenému guvernérovi Liu Ming-ch´uanovi (Liu Ming-čchuan 刘铭传) uskutečnit na ostrovech společenské a hospodářské reformy, o které se marně pokoušeli reformátoři na pevnině. Společnost na ostrovech byla díky tomu na konci 19. století celkově vyspělejší a bohatší než společnost na čínské pevnině.

 

Nová éra

Významnou vrstvu tvořila tchajwanská gentry, inteligence odchovaná čínskou vzdělaností a hospodářsky spjatá s Tchaj-wanem, která se v roce 1895 nemínila smířit s představou, že by měla být vytržena z prostředí, se kterým sdílí společné kulturní dědictví. Dohodu ze Šimonoseki, kterou iniciovaly vlády západních mocností, nedokázala zpochybnit.

 

Japonské kolonizaci se tedy pokusila vzdorovat založením nezávislého státu. Doufala v pomoc svých evropských obchodních partnerů a – aby cizince přesvědčila, že Tchaj-wan má předpoklady stát se moderní společností západního typu – prohlásila nový stát republikou.

 

Shromáždění několika desítek respektovaných intelektuálů, které se sešlo dne 23. května 1895 v Tchaj-peji, se definovalo jako parlament. Dosavadního guvernéra T´chang Ching-sunga (Tchang Ťing-sung唐景嵩) jmenovalo prezidentem a v souladu s čínskou tradicí vyhlásilo začátek nové éry, kterou nazvalo Jung Čching 永清 – Navždy s Čchingy. Z předložených návrhů na státní znak vybralo žlutého tygra na blankytně modrém pozadí.

 

Název nové éry stejně jako všechna další oficiální prohlášení dokazují, že akce nebyla motivovaná snahou definitivně odtrhnout Tchaj-wan od Číny, ale naopak snahou zabránit japonské kolonizaci a tím zachovat Tchaj-wan pro dynastii Čching. Prezident T´chang Ching-sung v inauguračním projevu zdůraznil, že i jako prezident Tchajwanské republiky se cítí být zodpovědný mandžuskému dvoru v Pekingu.

 

Ani týden míru

Již 29. května 1895 se však na severu ostrova vylodilo japonské vojsko a vydalo se směrem na Tchaj-pej. Hlavní město zachvátila panika. Guvernér, nyní prezident, se ani nepokusil organizovat obranu. Zachránil se spolu s několika dalšími členy parlamentu na lodích patřících cizím obchodníkům. 

 

Konec mandžuskými úředníky organizované republiky ještě neznamenal konec republiky jako takové. Zbytky vládních úředníků a vojsk se stáhly na jih a novým hlavním městem prohlásily město Tchaj-nan台南. Novým prezidentem byl zvolen Liu Yongfu (Liu Jung-fu 刘永福), který se proslavil jako hrdina čínsko-francouzské války, kde velel Armádě černého praporu 黑旗军.

 

Do čela nového sedmičlenného parlamentu se postavil učenec a básník Ch´iu Feng-chia (Čchiou Feng-ťia 丘逢甲), který formuloval program nové vlády, v podstatě pokračování reforem zahájených guvernérem Liu Ming-čchuanem.

 

Nepočetné japonské vojsko bylo poté, co dostalo pod kontrolu sever ostrova, natolik vyčerpané, že další pochod na jih odložilo. Tchajwanci ale nevyužili přestávky ve svůj prospěch. Domobranecké oddíly byly složené z větší části z rolníků, kteří se museli vrátit na svá pole.

 

Když se k břehům jižního Tchaj-wanu přiblížila japonská flotila, uprchl prezident Liu Yungfu na pevninu v přestrojení za přístavního dělníka. Druhé hlavní město padlo 21. října. Zbylí vojáci se stáhli do hor a přijali taktiku partyzánské války. Japonské okupanty znepokojovali až do roku 1902.

 

Tchajwanská republika dějinný vývoj Tchaj-wanu přímo neovlivnila, ale vzpomínka na ni může být užitečná z hlediska úvah o hledání tchajwanské identity.

 

Japonsko: nepřítel, nebo vzor?

V době, kdy Tchajwanci bojovali proti kolonizaci ostrova, sílilo na pevnině revoluční hnutí, které rovněž mělo ve svém programu vznik moderního státu s republikánským zřízením. Obě hnutí měla obdobný cíl, ale rozcházela se v zásadních předpokladech.

 

Pro revolucionáře na pevnině byla neschopnost mandžuské armády čelit japonské agresi a neschopnost, kterou mandžuští diplomaté prokázali během jednání o mírových podmínkách v Šimonoseki novým impulzem k protimandžuským akcím, ale nepůsobila protijaponsky. Naopak, Japonsko jako vzor úspěšně se modernizujícího asijského státu pro ně bylo důležitější, než Japonsko – uzurpátor okrajového čínského území.

 

Když v roce 1897 přijel na Tchaj-wan jeden z aktivistů Sunjatsenova hnutí, sešel se s představiteli japonské správy ostrova, ale nenavázal žádné kontakty s hnutím protijaponského odporu přesto, že bylo v té době ještě poměrně aktivní.

 

Role dynastie Čching

Mandžuové byli sice v roce 1644 u svržení císaře dynastie Ming z trůnu a následně vojensky ovládli celou Čínu včetně Tchaj-wanu, ale nezničili mingský stát. Převzali jeho kulturní hodnoty, především formu státního zřízení, založenou na konfuciánském vzdělávacím systému, a během následujících dvou století se majoritnímu etniku přizpůsobili natolik, že zapomněli i svůj vlastní jazyk. Takže zatímco pro reformátory na pevnině byl mandžuský císařský dvůr překážkou pokroku, pro vlastence na Tchaj-wanu představovala sinizovaná dynastie Čching záruku ukotvení v čínském civilizačním prostoru. Kdo a jak momentálně politicky tento prostor ovládal, nebylo pro ně v dané chvíli podstatné.

 

Obě ideologie se sblížily, až když se protimanžuských povstání na jihu Číny účastnili i mladí Tchajwanci, kteří se s revolucionáři z pevniny seznámili – což je další paradox – na studiích v Japonsku. Přední ideolog Tchajwanské republiky Ch´iu Feng-chia přesídlil z Tchaj-wanu do Kantonu a jako poslanec za provincii Kuang-tung se v roce 1911 účastnil prvního zasedání jihočínského parlamentu.

 

Jeden z aktivistů protimandžuských povstání na pevnině, Lo Fuxing (Luo Fu-sing  罗福星), odešel v roce 1913 na Tchaj-wan s cílem organizovat nové povstání, které by osvobodilo Tchaj-wan od Japonců a připojilo ho k právě vzniklé Čínské republice. Jeho akce však ztroskotala. Luo byl Japonci zajat a 3. 3. 1914 popraven.

 

Japonská kolonizace ostrovů skončila až po padesáti letech z rozhodnutí Káhirské konference. Stejně jako o připojení Tchaj-wanu k Japonsku, tak i o znovupřipojení Tchaj-wanu k Číně nerozhodli obyvatelé ostrova, ale západní mocnosti, které sledovaly svoje vlastní cíle, a to jak v roce 1895 na konferenci v Šimonoseki, tak v roce 1943 na konferenci v Káhiře.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Zdroj foto: en.wikipedia.org