Vznik Čínské lidové republiky a nepotopitelná letadlová loď Tchaj-wan

Když v lednu 1949 kuomintangský (KMT) generál Fu Cuo-i 傅作义 neuposlechl rozkaz bránit město do posledního muže, a vydal Peking Čínské lidové osvobozenecké armádě (ČLOA) bez boje, bylo o vítězi v občanské válce 1946-49 rozhodnuto. Čankajšek předal prezidentské pravomoci viceprezidentovi Li Cung-ženovi 李宗仁 a v prosinci 1949 se přepravil na Tchaj-wan. Vzal s sebou asi šesti set tisícovou armádu. Spolu s ní se na Tchaj-wan přeplavilo další jeden a půl milionů osob, většinou příslušníků inteligence, zámožných vrstev a část stranického a státního aparátu.

 

Tchaj-wan je ostrov v Jihočínském moři o velikosti přes 32 000 km², to je necelá polovina České republiky. Kromě nepatrného počtu domorodců, přežívajících v horách při východním pobřeží, je domovem potomků dávných přistěhovalců z čínské pevniny, většinou rolníků a rybářů z provincií Kuang-tung a Fu-ťien. Administrativně byl Tchaj-wan původně součástí provincie Fu-ťien, od 80. let 19. století měl statut samostatné provincie.

 

Z rozhodnutí konference v Šimonoseki, která v roce 1895 ukončila první čínsko-japonskou válku, se Tchaj-wan stal japonskou válečnou kořistí. Japonskou kolonií byl až do roku 1945, kdy byl z rozhodnutí Káhirské konference vrácen Číně.

 

Obyvatelé ostrova znovupřipojení k pevnině zpočátku přivítali, ale byli velmi rychle zbaveni iluzí. Čínská pevnina byla v roce 1945 zdevastovaná mnohaletými válkami i morálním rozkladem vládnoucí politické strany Kuomintang a nebyly vytvořeny bariéry, které by přenosu devastace z pevniny na ostrov zabránily. Guvernérem provincie Tchaj-wan byl v roce 1945 proti vůli místního obyvatelstva jmenován Čankajškův přítel Čchen I 陈儀, dobrodruh, který měl přímé vazby na šanghajské podsvětí a žádný vztah k Tchaj-wanu. Během necelých dvou let se mu podařilo pod záminkou „příspěvku v boji proti komunismu“ přestěhovat zásoby válkou téměř nedotčeného a poměrně bohatého ostrova do skladů šanghajských překupníků. Trpělivost Tchajwanců překročila únosnou míru v únoru 1947, ale povstání proti Čchen Iho administrativě bylo KMT armádou brutálně potlačeno.

 

Do takto nestabilního prostředí se v roce 1949 přesunulo torzo na pevnině poražené ústřední vlády Čínské republiky. V prosinci 1949 prohlásilo největší město na Tchaj-wanu, Tchaj-pej, „hlavním městem Čínské republiky po dobu komunistické rebelie“ a v lednu následujícího roku se Čankajšek „na žádost Legislativního dvora“ znovu ujal funkce prezidenta. Od té doby tedy existují de facto dva čínské státy: Čínská lidová republika na pevnině a Čínská republika na Tchaj-wanu.

 

Vláda Čínské republiky na Tchaj-wanu se po příchodu na ostrov ocitla nejen v domácí, ale i v mezinárodní izolaci. Od KMT, který přes všechnu materiální i morální pomoc ze strany USA nedokázal komunisty na pevnině porazit, dala ruce pryč i americká administrativa. ČLOA se na pevnině připravovala k invazi na Tchaj-wan a v situaci, která na ostrově panovala, se nedalo předpokládat, že by obyvatelé ostrova byli ochotni přivandrovalou vládu bránit.

 

Situace se změnila v červnu 1950. Po vypuknutí války v Koreji se Tchaj-wan z bezvýznamného ostrova změnil v „nepotopitelnou letadlovou loď, ze které je válečné námořnictvo USA schopné kontrolovat všechny přístavy od Vladivostoku po Singapur“, jak ho definoval generál MacArthur. Americká válečná flotila zablokovala Tchajwanskou úžinu a tím znemožnila ČLOA vylodit se na Tchaj-wanu. Zároveň tím znemožnila KMT armádě pokusit se o návrat na pevninu. V čínské terminologii tím způsobila, že občanská válka porážkou KMT na pevnině neskončila. Aby si to obě čínské strany navzájem připomínaly, až do roku 1979 dokázaly udržovat symbolickou palbu: v liché dny z pevniny na ostrov a v sudé dny z ostrova na pevninu. ČLR proti pohybu amerických lodí v Tchajwanské úžině stereotypně protestovala tím, že neúnavně vydávala „vážná varování“. Byly jich stovky a s trpělivou solidaritou je přetiskovalo i naše Rudé právo.

 

Po červnu 1950 bylo v zájmu USA, aby ostrov zůstal pod kontrolou militantně antikomunistického Kuomintangu. Spojené státy poskytly KMT nejen vojenskou ochranu, ale i všestrannou hospodářskou pomoc včetně odborníků, kteří měli zajistit efektivní využití poskytnutých prostředků. Vládě Čínské republiky na Tchaj-wanu zajistily legitimitu tím, že jí umožnily reprezentovat v OSN a v dalších mezinárodních organizacích celou Čínu.

 

Dnes máme zafixovanou představu o Tchaj-wanu jako baště demokracie. V letech 1949-1971 tomu ale bylo právě naopak. Proti přítomnosti ústřední čínské vlády (kromě ní existovala ještě tchajwanská provinční vláda) se zvedla poměrně silná vlna odporu. Zrodilo se hnutí za nezávislý Tchaj-wan, které ale v té době mělo jinou podobu než dnes. Aby vláda situaci ustála, obnovila režim tzv. „poručnictví“, který si přivezla z pevniny. V praxi to znamenalo, že předala neomezené pravomoci KMT stranickému aparátu a tajné policii. Byl to režim, který se velmi podobal totalitnímu režimu, jaký známe z 50. let od nás. Podobnost není náhodná, jeho architekt, Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo 将经国 (1910-1988), studoval ve dvacátých letech v Moskvě a pod jménem Nikolaj Vladimirovič Jelizarov pak v SSSR žil až do vypuknutí čínsko-japonské války v roce 1937. Na Tchaj-wanu byl režim navíc zostřen zákonem o výjimečném stavu, podle kterého mohly být osoby podezřelé z rozvracení státu postaveny před válečný soud.

 

Tato situace trvala až do roku 1971, kdy v administrativě Spojených států uzrál názor, že nejlidnatější zemi světa není možné donekonečna ignorovat.

 

ČLR si původně pro normalizaci vztahů s USA kladla řadu podmínek, ze kterých ale postupně pragmaticky slevovala. Po několikaletém sondování úmyslů partnera a po zdlouhavých rozhovorech, které vedl z čínské strany předseda Státní rady ČLR Čou En-laj 周恩来 a ze strany USA státní tajemník Henry Kissinger, zůstala podmínka jediná: USA musí souhlasit s tézí, že existuje pouze jedna Čína. V praxi to znamenalo, že v OSN může Čínu reprezentovat pouze vláda ČLR a oficiální diplomatické styky mohou jednotlivé státy udržovat pouze s jednou z čínských vlád. USA na tuto podmínku přistoupily:

„Americká strana deklaruje: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny. Vláda Spojených států nevyvrací tento názor.“ (Podle: KISSINGER, Henry. Roky v Bílém domě. Praha: BB/art, 2006.)

 

V roce 1971 USA umožnily ČLR vstoupit do OSN, a to znamenalo, že vláda v Tchaj-peji musela OSN opustit. Téze „existuje pouze jedna Čína“ byla zakotvena i do Šanghajského komuniké, podepsaného na závěr návštěvy amerického prezidenta v ČLR.

 

Ztráta statutu jediného reprezentanta Číny otřásla legitimitou vlády Čínské republiky na ostrově. Bylo třeba postavit ji na novou základnu. K tomu se připojily generační problémy. Stará garda KMT přistěhovalců postupně vymírala, ke slovu se hlásila nová generace, narozená na Tchaj-wanu, rozdíl mezi přistěhovalci a potomky původních usedlíků se postupně stíral, funkce, vyhrazené pro přistěhovalce, bylo třeba uvolnit lidem narozeným na Tchaj-wanu.

 

Díky skupině osvícených politiků v čele s Ťiang Ťing-kuem, který převzal funkci prezidenta po svém otci Čankajškovi, se podařilo přes odpor staré gardy KMT ideologů zahájit proces postupné a pomalé demokratizace, což v místních podmínkách znamenalo tchajwanizaci společnosti.

 

Obrovskou změnou bylo zrušení „dodatků k ústavě, platných po dobu komunistické rebelie“, které umožnilo omlazení státního i stranického aparátu. Po příchodu na Tchaj-wan přijal totiž KMT dodatky k ústavě, podle kterých se před návratem vlády na pevninu nemohly konat žádné volby do volených orgánů státní moci. Koncem 70. let začala být situace neúnosná. Poslanci vymírali a volené orgány státní moci přestávaly být usnášeníschopné. Nezbylo než volby povolit, a to znamenalo umožnit rodilým Tchajwancům vstup do vyšší politiky. Následně, v roce 1987, byl zrušen zákon o výjimečném stavu, dvě vlády – ústřední a provinční – byly nahrazeny vládou jedinou a byl povolen vznik opoziční politické strany.

 

Průvodním jevem postupného uvolnění vnitropolitické situace bylo uvolnění kontaktů přes Tchajwanskou úžinu. ČLR reagovala vstřícně. V době ekonomických reforem se otevřela i tchajwanským investicím, povolila přímé dopravní spojení a podpořila vzájemnou výměnu zboží. Následovali turisté, výměny kulturních, náboženských a dalších delegací. Když nechyběla oboustranná vůle, našel se i způsob paralelní přítomnosti obou čínských delegací v mezinárodních organizacích. Příkladem je Mezinárodní olympijský výbor. Obě Číny se úspěšně účastní olympijských her, Tchaj-wan pod hlavičkou Čína - Tchaj-pej.

 

I když většina zemí světa postupně rozvázala s Tchaj-pejí oficiální diplomatické styky a navázala diplomatické styky s Pekingem, praktická politika se příliš nezměnila. Neoficiální tchajwanské zastupitelské úřady plní v podstatě stejnou roli jako bývalá velvyslanectví. USA nahradily Smlouvu o vojenské spolupráci z roku 1954 Zákonem o bezpečnostní podpoře Tchaj-wanu, (tzv. Taiwan Relations Act, TRA). Stáhly svá vojska z Tchaj-wanu, ale pokračovaly v dodávkách zbraní a v modernizaci tchajwanské armády.

 

Nejlépe se vztahy mezi Tchaj-wanem a pevninou vyvíjely v letech 2008-2016, tedy v době, kdy byl prezidentem na Tchaj-wanu Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiu 马英九), který se uvedl do funkce větou: jediná vítězná bitva je ta, která se nekonala. Obě čínské politické reprezentace přijaly zásadu třikrát ne: ne definitivní separaci ostrova od pevniny, ne okamžitému připojení ostrova k pevnině, ne vojenskému řešení.

 

Tento trend odpovídá staré konfuciánské představě o státu jako posvátném díle mnoha generací, jehož tmelícím prvkem jsou společné tradice, společná kultura. Každá nová generace je povinna na toto dílo navázat, dále ho rozvíjet a uchovat pro generace budoucí. Čína jako stát je podle konfuciánského tradičního pojetí produktem tradic a kultury, které národ Chan kultivoval nepřetržitě po dobu pěti tisíc let. Na obou březích Tchajwanské úžiny žijí převážně Chanové. Proto mají společnou povinnost uchovat dědictví společných předků pro budoucí generace. To, že dnes existují dva administrativní celky, je výsledkem momentální situace, která je z pohledu pětitisícileté historie nepodstatná. Oba celky mohou vedle sebe existovat, dokud to pro ně bude výhodné, ale nemají právo společné dědictví zničit. To je podstata teorie jedné Číny, jak ji prezentoval Čou En-laj, když s Henry Kissingerem připravovali Šanghajské komuniké.

 

Soudě podle výsledků všech voleb, ve kterých Ma Ying-jeou s velkou převahou vítězil nad svými protikandidáty, soudíme, že tento postoj vyhovoval i většině obyvatel ostrova. Ale Tchaj-wan neexistuje ve vzduchoprázdnu. Stále platí, že je „nepotopitelnou letadlovou lodí…“ a v současné době, kdy se kontrola námořních cest stává čím dále tím důležitější, to platí dvojnásob. Konfuciánská představa státu, jehož podstatou je historická identita, je z tohoto pohledu nepraktická. Současnému vývoji lépe vyhovuje pohled ovlivněný západní filosofií: stát je politická smluvní jednotka, jejímž úkolem je hájit práva konkrétní generace v konkrétním čase. Společnost na Tchaj-wanu se více než 70 let vyvíjí samostatně a má proto podle tohoto pojetí funkce státu nárok na samostatné rozhodnutí.

 

Jak je z uvedeného stručného historického přehledu zřejmé, o osudu obyvatel Tchaj-wanu až příliš často rozhodovali jiní. Bylo by ideální, kdyby o své budoucnosti mohli tentokrát bez zásahu velmocí rozhodnout Tchajwanci sami.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička