Století s Shangri-La, vylhaným rájem z béčkového románu
Ztracený ráj Shangri-La pojmenoval před padesáti lety singapurskou korporaci, provozující dnes sto hvězdičkových hotelů s miliardovou tržbou. Na značce Shangri-La se živí podniky celého světa, včetně komerčních programů duchovního rozvoje. V Číně a Pákistánu se dokonce na Shangri-La přejmenovala celá města. Pojďme se však podívat na počátek mýtu Shangri-La, který se zrodil právě před sto lety.
Reakce čtenáře na literární dílo mívá různé podoby. Některá kniha nadchne, jiná zklame, a čtenář pak lituje ztraceného času. Například po přečtení Werfelova románu „Čtyřicet dnů“ si lze položit otázku, jak je možné, že autor za tento strhující příběh z let turecké genocidy Arménů nezískal Nobelovu cenu. A jak je možné, že pražský Franz Werfel je tak málo znám a zcela zastíněn jakýmsi Kafkou.
U jiných knih zase nejeden čtenář ztratí trpělivost. A když se ani na padesáté stránce nerýsuje žádný příběh, knihu odloží a nikdy už ji nedočte. To se může přihodit u některých děl Aloise Jiráska nebo tu a tam přeceňovaného Bohumila Hrabala. Avšak jen zřídkakdy se stává, že beletristický text čtenáře rozčilí a urazí natolik, že by nejraději vzkřísil již nežijícího autora, aby mu mohl osobně nafackovat, nebo alespoň vynadat. A právě tento případ se stal pisateli těchto řádků nad knihou Jamese Hiltona „Ztracený obzor“ z roku 1933.
Román Ztracený obzor
Připomeňme si v krátkosti, jaký příběh kniha vypráví. Čtyři osoby, které se navzájem neznaly, opouští spěšně Indii v malém letadle na útěku před válečnou vřavou. O pilotovi letadla není autorem sděleno nic, jen to, že se s ním evakuovaní nemohou nijak dorozumět a dozvědět se, kam vlastně letí (pilot posléze při přistání zahyne).
Letoun zamíří směrem k Himalájím, letí velmi dlouho, neznámo kam, až nakonec nouzově přistane na zasněžené planině obklopené zaledněnými štíty. To by byla za normálních okolností jistá smrt hlady a zimou, ale náhodou jde okolo skupina lámů a odvede trosečníky do kláštera, skrytého v nádherném zeleném údolí. Čtveřice je nejprve držena v izolaci, po určité době se však postupně začíná seznamovat s obyvateli i představenými kláštera, který se jmenuje Shangri-La. Příchozím je nabídnuto, že mohou zapomenout na svůj předchozí život a pobývat v klášteře až do konce svého života, přičemž odchod není možný. Z evakuovaných se tedy stávají unesení.
Budiž autorovi přiznáno, že umí skvěle udržovat napětí kolem otázky, zda hrdinové příběhu v klášteře natrvalo zůstanou, ať už donuceni nebo z vlastního rozhodnutí, anebo zda se těm, kdo zůstat nechtějí, podaří utéci. Autor na tuto otázku nakonec neodpoví. Pokud by příběh zůstal jen u tohoto schématu, šlo by o napínavou zápletku, která čtenáře vtáhne do děje a nikterak jej nepobouří.
Britská nadřazenost
James Hilton si ovšem při popisu dění v Shangri-La začne vymýšlet tak kulturně sebestředné nesmysly, že to alespoň některé čtenáře musí „zvednout ze židle“. O Shangri-La píše jako o izolovaném místě velmi vzdáleném nejbližšímu osídlení, kam je velmi obtížná přístupová cesta, kterou znají jen někteří z mnichů. Náhle se však čtenář dovídá, že si mniši do Shangri-La nechávají posílat výtisky londýnských Timesů, aby byli informováni, co se ve světě za horami děje.
Proč právě Timesy a ne moskevské Izvestije nebo pražskou Národní politiku? A proč by se tibetští mniši měli rozptylovat sledováním dění zrovna v Evropě a nadto britskýma očima, když k nim přece patří hlavně duchovní cvičení, jak tomu v tibetských klášterech obvykle bývá?
Kompenzace Chopinem
Na jiném místě Hilton píše, že se v klášteře ozývala hra na klavír. Pochopitelně neřeší, jak by někdo po oslích stezkách přes hory a doly, které tedy znají jen někteří mniši, vláčel do kláštera půl tuny vážící klavír či dokonce koncertní křídlo. A proč by lámové měli chtít hrát zrovna na tento evropský nástroj?
Na klavír prý v Shangri-La hrál mnich, který býval žákem Frederyka Chopina. Protože Chopin zemřel roku 1849, znamenalo to, že dotyčnému klášternímu pianistovi muselo být přes 100 let. To v Shangri-La nebyl problém, protože někteří mniši zde byli starší 200 let. Zřejmě se tedy nějaký Chopinův žák uchýlil do Shangri-La už před desítkami let, nechal si tam nastěhovat klavír a hrál polonézy….
Nejkrásnější je tu kouzlo nechtěného. Hilton zmiňuje Chopina jako autoritu přes klavírní hru a skladbu. Možná měl rád Chopinovu hudbu a nechal proto skladatele mihnout se ve svém románu, ale spíš tím bezděky přiznává, že Anglie nikdy žádného význačnějšího hudebního skladatele neměla, a pro daný účel je tedy nutno spokojit se s francouzsko-polským romantikem.
Jistěže má každý spisovatel nezadatelné právo navymýšlet si, co chce. Hiltonovo europocentrické, respektive anglocentrické znásilnění tibetského kláštera ovšem ve Ztraceném obzoru působí až směšně a neodvratně mění román ve slátaninu. V anglosaském světě vlastní sebestřednosti to však je možná naopak recept, jak udělat z čehokoliv „kultovní dílo“. A tak i Hiltonův román byl zfilmován a přeložen do řady jazyků. Obrovský komerční úspěch způsobil, že řada objektů byla rovněž z tržních důvodů pojmenována nebo přejmenována na Shangri-La. Tak je tomu u zmíněné celosvětové sítě luxusních hotelů Shangri-La, kterých je jen v Číně 55. V Evropě jsou pouze tři.
Město Shangri-La
V čínské provincii Yunnan bylo na Shangri-La (Xianggelila 香格里拉) přejmenována prefektura Zhongdian (中甸县). Zhongdian, původně vesnice, dnes turisticky hypertrofované město, leží uprostřed lesů na krasové planině (polje), obklopené horami, ve výšce asi 3 300 m n.m. Je místem, které skutečně může Hiltonovo líčení připomínat.
Zatímco západní Tibet, Ladak a Karakoram (Karakoram je jednou v Hiltonově knize zmíněn), kam by letadlo z Indie tehdy mohlo doletět, jsou prakticky neobyvatelné mrazivé pustiny, téměř bez vegetace, ve východním Tibetu, tedy v čínských Himalájích, jsou mezi horami níže položená údolí a plošiny, plné zeleně a zemědělských kultur. Vždyť na úpatí nejvyšší hory Sečuánu Minja Gongka (7 556 m) se v údolí řeky Dadu 大渡河 pěstují mandarinky.
Vídeňský samotář Joseph Rock
Je-li pravda, že Hiltona inspiroval k sepsání románu Joseph Rock, rakousko-americký etnograf, lingvista a sběratel rostlin, pak přejmenování města Zhongdian na Shangri-La určitou logiku má. Joseph Rock totiž v oblasti Zhongdianu právě před sto lety navštívil kouzelný Lijiang 丽江, když z pověření amerického ministerstva zemědělství pátral po stromu Hydnocarpus wightianus (Siamská chaulmoogra 大风子) a zkoumal olej z jeho semen, kterým se v Thajsku, Číně a Indii odedávna léčila lepra 麻风病.
Článek „Honba za stromem Chaulmoongra“ (Hunting the Chaulmoogra Tree) vydal právě před sto lety v National Geographic (1922: 3: 242–276), pro který napsal řadu dalších textů. Samotář Joseph Rock, rodák z Vídně, si oblast tak zamiloval, že tam strávil téměř 30 let (1920-1949) a vedle botanických sběrů se velmi cení i jeho studie tamního národa Nasiů (Naxi 纳西族), udržujícího ještě leckde funkční matriarchát.
Bublina
Další překrucování legendy provedli nacisté při jejich hledání „nadřazené rasy“, na kterém se podílel i rakouský esesák Heinrich Harrer, známý z filmového melodramatu „Sedm let v Tibetu“. O pár let později spojil Shangri-La americký prezident Franklin D. Roosevelt nečekaně i s Doolitlovým náletem na Tokio (1942) a následně jej nesla i americká letadlová loď (1944-1971). Ještě v tomto století se bývalý historik a pozdější hledač senzací Michael Wood dokonce pokusil v britské televizní show vyhledat „tu jedině pravou Shangri-La“ v lokalitě starobylého města Tsaparang na kraji Ladaku.
Oblasti himalájského podhůří na pomezí Tibetu, Číny, Indie, Barmy a Pakistánu jsou nádherné a mohou se pyšnit až fantastickým přírodním a kulturním bohatstvím. Ale samotný koncept Shangri-La, bez ohledu na jeho zbytnělou komerční bublinu, zůstane tím, čím vždycky byl – vylhaným rájem z béčkového románu.
Pavel Křivka, přírodovědec a lingvista