Pučisté v Myanmaru sází na Lukašenkovu taktiku, počet protestantů roste

Pučisté v Myanmaru sází na Lukašenkovu taktiku, počet protestantů roste
9 / 3 / 2021 Pavel Zvolánek

V podstatě se v Myanmaru nic zásadního měnit nemělo. Podnikání mělo běžet ve stejných kolejích, země měla zůstat otevřená zahraničním investorům a po roce se měly odehrát svobodné a otevřené volby. Alespoň tak si to představovali myanmarští generálové a jejich vůdce Minh Aun Hlain, když poprvé po vojenském převratu z 1. února letošního roku v televizním projevu předstoupil před své spoluobčany a nastínil jim své plány pro budoucnost jejich země.

Vše mohlo vypadat jako idylka, jako korekce údajných nepravostí, ke kterým mělo dojít během loňských listopadových voleb, v nichž drtivě zvítězila ikona domácího boje za svobodu Aun Schan Su Ťij a její Národní liga pro demokracii (NLD). Namísto toho byla Su Ťij a její spolupracovníci uvězněni, Myanmarem otřásají mohutné demonstrace a armáda sáhla k použití násilí. Během právě uplynulého týdne bylo zastřeleno více než pět desítek protestujících, více než v roce 2007, kdy armáda potlačila šafránovou revoluci, taženou buddhistickými mnichy. Jenom ve středu (3.3.2021) počet obětí dosáhl minimálně osmadvaceti neozbrojených civilistů. Ve stále eskalující situaci se rozplývá možnost nenásilné koncovky celého puče.

 

Půlmilionová myanmarská armáda mnohokrát prokázala, že metody brutálního potlačení demonstrací jí nejsou nijak vzdálené. Bez ohledu na světové veřejné mínění to osvědčila při protestech v letech 1962, 1974, 1988, během již zmíněné šafránové revoluce nebo při operacích proti etnickým menšinám v pohraničí, v posledních letech zejména vůči muslimským Rohingům, kdy OSN označila armádní postup za genocidu, zahrnující mimo jiné i vraždy nebo znásilňování. Bezskrupulóznosti ozbrojených složek jsou si vědomi i současní demonstranti, svědčí o tom i detail v podobě kódu krevní skupiny, který si někteří z nich napsali na ruku pro případ, že by utrpěli zranění. 

 

Hlavní zdroj myanmarských protestů tvoří studenti, generace, která ještě v roce 1988, při vstupu Su Ťij na myanmarskou politickou scénu, nebyla ani na světě. Internetově zdatná mládež, napojená na globální přítomnost, používá symboly popkultury, známé i z jiných zemí jako například vztyčené tři prsty a neformálně se hlásí k Milk Tea Alliance, propojující protestní hnutí Tchajwanu, Hongkongu, Thajska a Myanmaru.

 

Celý protipučistický tábor však spojuje barvitou směs generační, sociální i etnickou. S postupem armády nesouhlasí studenti, učitelé, bankovní úředníci, dochází k dezerci z řad policie, proti novému režimu se postavili i někteří diplomaté působící v zahraničí. Demonstrace zachvátily celou pětapadesátimilionovou zemi, odehrávají se na souši, na turisty vyhledávaném jezeře Inle místní lidé vyjádřili nesouhlas s vojenskou juntou na lodích. Počty demonstrujících mohou dosáhnout milionů, jedná se o největší sílu, jaká se kdy vojenské moci v Myanmaru postavila.

 

Přes všechno násilí a prolitou krev ale armáda stále projevuje relativní zdrženlivost. Namísto nemilosrdného rozdrcení protestů, známého z minulosti, se armádní taktika podobá lukašenkovskému Bělorusku – “vysedět” celé protestní hnutí a čekat, až se unaví, tvrdé, ale limitované údery a cíleně se zaměřit na hlavní představitele, kteří jsou postupně zatýkáni.

 

Ve vězeních, vyprázdněných nedávnou amnestií, skončily stovky aktivistů. Přesto se zdá, že juntě nevychází plán vytvořit v Myanmaru hybridní režim, otevřený ekonomicky a uzavřený politicky. Inspiraci k tomuto modelu by mohla najít u svého východního souseda.

 

V Thajsku došlo k vojenskému převratu v roce 2014 a jeho protagonisté se udrželi u moci dodnes. V myanmarské verzi by ekonomika zůstala otevřená, ale nad politikou a občanskými svobodami by si podržela kontrolu armáda. Ostatně právě obava ze ztráty vlivu, který mužům v uniformách mj. dává právo veta na ústavní změny a garantuje jim vládní posty, byla pravděpodobně jedním z důvodů, proč k samotnému puči došlo.

 

Namísto upevnění pozic však armáda dosáhla přesně opačného efektu. Demonstranti dávají najevo, že nechtějí návrat ke stavu, kdy armáda zaujímá vlivnou roli a stojí mimo civilní kontrolu. Podle nich ozbrojeným složkám patří místo mimo politiku. Dosáhnout tohoto cíle se ještě z žádnému z předchozích protestních hnutí nepodařilo.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel