Muriel aneb Bílé, jasné moře
„Máte skotský přízvuk,“ řekla mi, ještě než jsem zapnul diktafon. Trochu jsem zaváhal, ale pak mi došlo, že je to nejspíš v řádu věci: Muriel Barberyová, francouzská spisovatelka první velikosti, napsala totiž dvě své nejnovější knihy – o Japonsku. Takže jsme si rovni. Aspoň navenek, aspoň trochu: Čech má domněle své Skotsko, Francouzka zas zemi vycházejícího slunce.
Barberyovou, ročník 1969, vystudovanou filozofku, vystřelil ke hvězdám román S elegancí ježka (2006, česky 2008). Ve Francii prodala obratem přes milion výtisků, překlady má do nějakých čtyřiceti jazyků. Hlavní roli v té próze hraje dům, v něm dvojí hrdinka: jednak přezrálá domovnice, utajená intelektuálka, jednak malá holka, dvanáct třináct let, co si dala jako úběžník své existence sebevraždu. Obě jsou všímavé, pozorují: jak to v tom baráku vlastně chodí, kdo má jaká tajemství, kde je co zřejmé. Ten dům je samozřejmě metaforou člověka i světa. Jeho principů, mechanismů, fungování.
Ty dvě knížky v hlavní roli s Japonskem jsou sice taky romány, ale zůstávají hluboko ve stínu autorčina globálního bestselleru. Jsou na jiné téma, jsou napsané jinak. Navíc je to dilogie, co vyšla naopak: nejdřív to, co bude (Růže sama; 2020, česky 2021), pak teprve to, co bylo (Nesčetně hvězd; 2022, česky 2023). Hlavní postavy jsou dvě: otec a dcera. Ten první tu druhou ale nezažil, nikdy ji nepoznal, neviděl; matka totiž propadla hned v prvních měsících těhotenství spirále nenávisti – a otce fatálně, zlovolně zapudila. S výhružkou, že pokud se přiblíží, zabije se. Ona je Francouzka, on Japonec. On má slušně rozjetý byznys, ona spíš paběrkuje. Jemu se daří: má saké, ženy, zpěv; ona spíš chřadne, bortí se a vadne. Až jednoho dne uvadne docela. Zbude dcera. A ta se po smrti otce, o kterém nemá ani ponětí, vypraví do Japonska, aby šla po jeho stopě; aby převzala dědictví – a možná ještě mnohem víc.
Co možná, jistě! Rose, tak se ta dcera jmenuje, přijíždí z Evropy plná nervozity, vzteku; je protivná, nesnesitelná. Něco ji trápí, žere. Japonsko se ale záhy ukáže jako balzám, jako ten kus duše, který Rose chyběl, který nevědomky hledala. Klid a pomalost, formy a struktury. Minulé s budoucím pod střechou přítomnosti. Mrtví jako nezbytný doprovod živých. Rose se uvolňuje, normalizuje, rozkvétá. Už není „Růže sama“, už je se vším a se všemi – nad hlavou „nesčetně hvězd“.
Oba ty romány jsou vyloženě meditativní, zklidňující. Čtenáři dá zabrat, než si na tu všímavou, všetečnou pomalost během textu zvykne. Než docení obřadnost čaje, pěstěnou zahradu, ritualizované hovory – i kvalitu řady dalších úkonů, včetně těch sexuálních. Japonsko je rajský klid, Evropa neurotické peklo. Tam je cit pro věčnou krásu, tady surovost a otupělost pozdní dekadence. Rose pak funguje napříč první i druhou knihou jako ukazatel. Je to ona, symbolická růže, kdo svým tělem i slovem píše příběh jednoho velkého poznání, uzdravení.
„Euroamerická civilizace má za to, že příroda je něco mimo nás a že je tu pro nás, abychom ji mohli využívat,“ řekla v tom úvodem vzpomenutém rozhovoru Barberyová. „V Asii je pohled jiný: člověk je součástí přírody. Příroda se ho bezprostředně týká. A květina je skvělý způsob, jak tohle sdělit.“ Rozumím. Nakonec možná díky tomu skotskému přízvuku. Jméno Muriel má totiž etymologicky jeden z kořenů ve Skotsku. Znamená bílé, jasné moře.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Titulní fotografie - zdroj: gnj.cz