Kundera aneb problematizace
Jedenáctého července 2024 je to rok, co v Paříži umřel Milan Kundera. Letos na apríla by měl pětadevadesát. Ale to nejsou ty nejpodstatnější momenty, proč jeho život, respektive dílo dneska připomínat. Kundera je spisovatel českých kořenů, s dlouhodobým domicilem ve Francii – a s globálním renomé, překlady do více než čtyřicítky jazyků. Jak uvádí jeho bibliografie, vydaná pod hlavičkou Dílo Milana Kundery v překladech (2019), vydání jeho děl po celém světě, včetně čínštiny, arabštiny nebo ruštiny, jsou málem tři tisíce! Jenže ani ta čísla nejsou nejpádnější důvod.
Tím jsou samotné Kunderovy knihy. Jejich energie, myšlenkový potenciál, jedinečný výraz. Kundera celou svou prací problematizuje. Zpochybňuje, nutí čtenáře, aby přepnul do aktivního modu. Aby se účastnil, staral, zajímal. Diskutoval. Stavěl argumentační podloží a piloval nosné repliky. Nespoléhal na rychlené pravdy, natož na bludy a hysterie.
Kunderovy texty jsou vždycky ještě něco víc: texty o textech, příběhy bohatší o meditativní, esejistickou linku. Jedno s druhým je pak vesměs v kontrapunktu, občas se ty polohy rovnou popírají. Není divu, ta témata, co Kundera otvírá, jsou základní. Neodbytná. Existenciální. Typická pro člověka dvacátého i jednadvacátého století. Většinou je to jasné hned z názvu: žert, (nesnesitelná lehkost) bytí, život (je jinde), nesmrtelnost, slavnost bezvýznamnosti. Zní to navenek možná víc francouzsky, individualisticky, revolučně. Anebo středoevropsky? Svrchovanost jedinečného lidského bytí – které je jedinečné právě proto, že o té jedinečnosti pochybuje. Vysoký nárok na osobnostní autonomii, lidskou svobodu. Plus veškerá problematizace, co se k tomu nutně váže.
Kundera nepsal jednoduché texty. Psal příběhy, které vždycky rezonovaly, nutily k reakci. Zdejší publikum se rozštěpilo příkladně dialekticky: jedna část mistra adoruje až za hrob, ta druhá spisovatele neuznává, marginalizuje, vylučuje ze hry.
Kundera se ale dá číst i střední cestou: něco z jeho díla je trapné až běda, třeba raná stalinistická publicistika nebo poéma Poslední máj, která legendarizuje komickou postavu Julia Fučíka; něco z jeho bibliografie je diskutabilní, jako ty slabší románové kusy, například Valčík na rozloučenou nebo Život je jinde; něco je ale živé – až děsivě mimočasové. Třeba Slavnost bezvýznamnosti (2013), kterou se Kunderovo dílo uzavřelo. Tady autor vystavuje krutý účet: když už nefunguje jako obranný mechanismus proti šílenství světa ani komika, zbývá jediné – rozevřený chřtán vesmírné nicoty, černota existence, prázdno bytí.
Anebo právě vydaná Totožnost, druhá z Kunderových francouzsky psaných knih (1997). Tvarují mě emoce, anebo rozum? Moje vlastní představa, nebo zrcadlení v druhých? Moje přítomnost, anebo moje dějiny? Schválně – zkuste si ty otázky zodpovědět. A přečíst si Milana Kunderu.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Fotografie: huacheng.gz-cmc.com