Kolonizuje Čína Afriku?
V posledních letech bylo tématem světových médií čínské „zabírání půdy ve velkém“ v Africe. Opravdu byly tyto „zábory půdy“ tak rozšířené, jak někteří naznačují? Jaké to tedy mezi africkými státy a Čínou vlastně je?
Rok 2006 byl pro Čínu „Rokem Afriky“ a impulsem k nárůstu vzájemné obchodní výměny. Vývoz z Číny do Afriky pak dosáhl před pandemií v roce 2019 113 miliard amerických dolarů, oproti 105 miliardám v roce 2018. Ale ještě v roce 2000 byl čínský export v afrických státech viditelný jen v Súdánu, Gambii, Beninu a Džibuti, ale po dvaceti letech patří Čína k hlavním dodavatelům zboží do třiceti afrických států z celkem čtyřiapadesáti.
I vývoz z afrických zemí do Číny rostl, i když pomaleji, a v roce 2019 dosáhl 78,7 miliard USD. A tak oproti roku 2018 (80,3 miliard USD) jeho hodnota mírně klesla. Proto, i přes určité kolísání, vývoz z afrických zemí do Číny v posledních dvou desetiletích celkově silně rostl. Vždyť ještě v roce 2000 dosahoval africký export do Číny pouze 4,9 miliardy amerických dolarů.
Kolísání obchodu vyplývá hlavně z nestabilní politické situace v Africe. Když se podíváme na pád vývozu surovin ze subsaharské Afriky do Číny, vrcholil rok po událostech tzv. arabského jara z roku 2012 hodnotou přes 53 miliard amerických dolarů. V roce 2018 vývoz činil asi 43 miliard USD, ale rok nato již jen 17 miliard amerických dolarů.
Pochopitelně africká ropa je velkým lákadlem i pro Čínu (Sinopec, PetroChina), vždyť v roce 2020 vyprodukovala Nigérie 86,9, Angola 64,5 a Alžírsko 57,6 milionů tun ropy.
Čína je však již řadu let největším zahraničním investorem v Africe, daleko nad rámec pouhého obchodního vztahu. Kromě toho Čína financuje výstavbu infrastruktury na africkém kontinentu, v roce 2018 to bylo 25 % z celkových investic – druhý nejvyšší podíl v tomto roce a pouze druhý za finančními závazky národních afrických vlád.
Avšak na otázku, kolik půdy vlastní Čína na africkém kontinentu, převážně zazní odpověď, že žádnou. Když chtějí země, jako je například Angola zvýšit zemědělskou produktivitu, vyzvou čínské společnosti, aby s jejich kapitálem připravily a obdělávaly půdu, a pak vyvážely produkci bezcelně do Číny. Zisk se obvykle, v závislosti na vládní politice, dělí v poměru 80 – 20 %. Čínští partneři v několika případech získali 20 % a občanství. Na spoustě půdy ještě číhají nášlapné miny z let studené války, takže vláda čínské investory vybízí, "aby půdu vyčistili a zajistili, aby byla bez min". A pak ji mohou obdělávat po dobu 5 let.
Čínští vlastníci africké půdy – pokud vůbec nějací – jsou ti, kteří se oženili s místními ženami a obhospodařují půdu pod jmény svých manželek, což je naprosto legální.
Navzdory zprávám, že čínské firmy nakoupily nebo pronajaly miliony hektarů prvotřídní africké zemědělské půdy, fungují čínští investoři jen asi na 240 000 hektarech. Deborah Brautigam, ředitelka China Africa Research Initiative na Johns Hopkins University, pro svou knihu „Will Africa Feed China?“ analyzovala zprávy médií, že čínští investoři si pronajali až šest milionů hektarů zemědělské půdy po celé Africe.
Ohlášené transakce například zahrnovaly jednu, kdy čínští investoři měli koupit tři miliony hektarů prvotřídní zemědělské půdy v Demokratické republice Kongo pro plantáže palmového oleje, a další, kdy si čínské firmy pronajaly dva miliony hektarů v Zambii na projekt biopaliv. „Když jsme tyto případy prozkoumali, zjistili jsme, že většina z plánů se nikdy nerealizovala,“ řekla Deborah Brautigam. „Původní vize investorů a afrických vlád byly až přespříliš optimistické,“ dodala.
Dále však Brautigam v případě čínských investic varuje: „Mezi zájmem o rozsáhlé investice do afrického zemědělství a skutečnými investicemi je obvykle velký rozdíl.“ Místo přímého nákupu půdy nebo dlouhodobého pronájmu obrovských afrických ploch se mnoho čínských investorů přesunulo k formě smluvního zemědělství, kde společnosti poskytují malým pěstitelům osivo, školení a zaručený trh výměnou za své produkty, uvedla Brautigam.
Případové studie v její knize nabízejí řadu lekcí, rad a návodů jak pro africké politiky, tak pro čínské, ale i další zahraniční investory do afrického zemědělství. A přestože tam odpovídá na mnoho otázek, čtenář obvykle zjistí, že by rád věděl víc! Že by rád slyšel doporučení o tom, jak mohou Čína, USA, EU a další partneři spolupracovat s africkými zúčastněnými stranami na řešení problému potravinové bezpečnosti a výživy v Africe. Vždyť druhým cílem Udržitelného rozvoje je dosáhnout do roku 2030 odstranění hladu. Doslova „vymýtit hlad, dosáhnout potravinové bezpečnosti, zlepšení výživy a prosazení udržitelného zemědělství“. To je velmi obtížný cíl, ale jak jinak řešit tu spoustu afrických problémů, přerůstajících i na náš kontinent?
Martin Kváča, sinolog a pedagog