Jak se žije v postmoderní Asii: mezi roboty, kurýry a kolektivním vědomím

I taková je současnost východní a jihovýchodní Asie, která se v tichosti stala nejdynamičtější laboratoří budoucnosti. Na rozdíl od Západu zde přechod k „digitální civilizaci“ neprobíhá evolučně, ale skokově. Podívejme se blíže na život v postmoderní Asii, kde se modernita setkává s konfucianismem a občanská společnost existuje jinak, než to známe z Evropy. Svoboda totiž často neznamená individualitu, ale efektivní soužití.

 

Univerzální aplikace i tržiště

O bezhotovostní společnosti píše Západ eseje, ale v Asii už je realitou. I čínský žebrák na ulici přijímá almužnu přes QR kód a když cizinec nemá zelený Wechat pay, jen mlčky otočí kartu na modrý Alipay. V Jižní Koreji nebo Singapuru jsou bankovky už přežitkem. Mobilní peněženky jako Alipay, Kakao Pay nebo GrabPay už zdaleka nenabízí jen placení, jsou to „superappky”.

 

Jedinou aplikací lze platit, investovat, půjčovat si, posílat zprávy, objednávat jídlo nebo taxi, kontaktovat státní instituce nebo sbírat body za loajalitu. Často slouží jako identifikační nástroj pro vstup do vlaku, zaplacení pokuty nebo ověření věku.

Všechno naplňuje koncept efektivity „all-in-one“. A pro uživatele „to tak prostě je“ (japonská fráze „Shikata ga nai“). Daný systém je rámec, jemuž je nejlepší se přizpůsobit.

 

Digitalizace je zároveň propojena se státem. Zatímco západním trendem je deregulace, v Asii je digitalizace veřejného prostoru řízena „shora“, většinou efektivně, ale bez veřejné diskuse. Sledovatelnost, integrace dat a systém hodnocení důvěryhodnosti občanů (např. čínský „social credit“, připomínající americké FICO skoré) ukazují, jak jiný může být přístup k pojetí soukromí a nezávislosti.

 

Kurýři nikdy nespí

Jedním z nejviditelnějších znaků asijské modernity je fenomén doručování – rychlého, levného, všudypřítomného. Kurýr čínské Meituan doručí balíček do dvou hodin i na venkov, v Tokiu nebo Soulu je samozřejmostí 24hodinová služba, v Jakartě dorazí oběd přes aplikaci Gojek z druhého konce města. Masivní logistický systém podporují nejen aplikace, ale i infrastruktura tisíců doručovacích boxů, samoobslužných výdejů a hal pro třídění zboží.

 

Za pohodlnou zakázkovou ekonomikou sdílení se ale skrývá tvrdá realita, miliony mladých a stále častěji i starších lidí pracujích jako motocykloví kurýři na hranici vyčerpání a bez pracovních jistot, někdy ohroženi fenoménem karōshi (japonsky „smrt z přepracování“). Asie je sice technologická, ale zůstává třídní – a gig ekonomika tento paradox jen posiluje.

 

Oduševnělí roboti

Robotizace a umělá inteligence jsou v Asii přijímány bez velkého odporu. Japonci tradičně věří, že i stroje mají „kami”, duši, a robot může být přítel či pomocník. V Jižní Koreji a na Tchaj-wanu je považováno za logické, že opakující se či nebezpečné úkony přejímají stroje. Čínské továrny dnes běžně fungují s minimem lidské práce, ale s maximem dat. Automatizace nenese jen vyšší efektivitu, nýbrž i nové druhy činností v digitálních službách a softwarovém designu.

 

I zde je kulturní rámec rozdílný. Zatímco Západ řeší, zda AI „nahradí člověka“, v Asii se spíš ptají, jak může AI „posílit komunitu“. Technologie tu nejsou v opozici ke člověku, ale prodlužují jeho dosah jako další nástroj ke zvýšení harmonie, řádu a výkonu celku.

 

Onlinový svět a offlinové rituály

Všudypřítomné online nákupy koexistují se zvykovými rituály. Mladí nakupují na Taobao, Shopee nebo Coupangu, ale zároveň chodí s rodinou na tradiční tržiště, obětují ve svatyni, dají si nudle a tlachají s prodavačem. Metropole jako Bangkok, Tchaj-pej nebo Hanoj jsou digitálně propojená, ale stále v nich žijí „ulice“, místa živé interakce, náboženských obřadů, lokálních trhů a sousedské výměny.

 

Postmoderní Asie tak není sterilní digitální pouští. Naopak, spojení technologií s tradicí dává vzniknout hybridnímu prostoru, kam patří jak buddhistický chrám, tak appky uvádějící do meditace.

 

Stárnutí jako výzva i příležitost

Největší výzvou východu Asie je stárnutí populace. Japonsko je už dnes „Metuzalémem“ světa a Korea a Čína jej rychle následují. To zvedá tlak na penzijní systém, zdravotnictví a pracovní trh. Zároveň roste nový trh služeb pro seniory, tzv. silver economy – chytré bydlení, robotická asistence, zdravotní monitoring, komunitní centra. Nejde tu jen o technologie, je tu i xiao – konfuciánská oddanost potomků. Péče o rodiče je povinností i ctností.

 

Stárnutí se tak po asijsku zvládá opět kolektivně: rodina, městská čtvrť, stát i technologie tvoří integrovanou jednotku péče. Problém osamělosti seniorů je řešen strukturálně. A zdá se, že právě tady asijský alternativní model předčí cestu západního individualismu.

 

Bohatnutí bez revoluce

Východní Asie bohatne bez větších společenských otřesů. Místo „kulturních a ideologických válek“ vládne pragmatismus. Spotřeba sice roste, ale tradiční kultura ji staví mantinely. V Číně se mluví o „společném blahobytu“, v Koreji o „harmonické modernizaci“. Singapur ukazuje, že i bez západní podoby demokracie může existovat vysoká kvalita života a společenská soudržnost.

 

Klíčem je opět kolektivní identita, jedinec je součástí rodiny, obce, firmy, národa. A především není proti nim, ale pro ně. Svoboda se nedefinuje jako zbavení se závazků, ale jako svoboda „být součástí něčeho většího“. Pro mnoho „našinců“ možná těžko pochopitelné.

 

Občanská společnost v asijském hávu

Západní model občanské společnosti – pluralita hlasů, občanský aktivismus, otevřená veřejná debata – existuje v Asii jen částečně. V Japonsku, Jižní Koreji či Tchaj-wanu je možné mluvit o demokratickém veřejném prostoru. Ale i tam je silný tlak na konsensus, loajalitu a „nevyčnívání“. Neziskové organizace a občanské iniciativy fungují, avšak často s potřebou tichého požehnání státu nebo jen v nepolitických tématech.

 

V kontinentální Číně, Vietnamu či Singapuru je občanská společnost spíše řízená. Existuje jako partner státu, nikoli jeho oponent. Není to demokracie v západním slova smyslu, ale systém, který usiluje o stabilitu a efektivitu. A to mnoha Asijcům bohatě stačí.

 

Lekce z budoucnosti

Postmoderní Asie není sladká utopie ani totalitní dystopie. Je to inkluzivní svět, kde efektivita roste z tradice, kde technologie slouží kolektivu, a kde individualita žije pod křídly rodiny a státu. Pod teplými křídly, která umí svá ptáčata zahřát i proplesknout.

 

Evropa by tu mohla hledat inspiraci, třeba v přístupu k invazi milionů mladých mužů z Blízkého východu a Afriky, kteří si s telefonem Apple v ruce chodí pro sociální podporu a štědrou, pohostinnou civilizací, která je však neumí vymezit dost důrazně, pak ke společné škodě spíše pohrdají.

Východ Asie zatím ukazuje, že cesta k modernitě nemusí vést přes ekologickou sebevraždu ani liberální revoluci. Stačí důsledný a tichý konsensus o harmonizujících pravidlech pro všechny. A možná efektivní aplikace s robotem, který vám přinese oběd.

 

Vít Vojta, etnolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz

 

Článek vyšel jako komentář pro MF Dnes 30. srpna 2025

Úvodní obrázek jsme vytvořili s pomocí umělé inteligence (nástroj Midjourney)