Jak nejodvážnější záchranná akce ukončila papuánský pravěk

Jak nejodvážnější záchranná akce ukončila papuánský pravěk
20 / 8 / 2021 Pavel Zvolánek

Vyzvednutí skupiny trosečníků a zdravotníků z nedostupného údolí Nové Guineje bylo na konci druhé světové války nečekanou technickou výzvou. Následná publicita a zájem moderního světa však změnily svět místních Papuánců jednou provždy. Dostáváme se do finále příběhu, který jsme vám představili v prvnímdruhém článku na pokračování. 

Plukovník Elsmore nevěděl, že Archbold při své výpravě v roce 1938 dokázal přistát na hladině jezera Habbema s hydroplánem a nepovažoval takový druh letadla za vhodný pro záchrannou operaci. S vrtulníky nebylo možné počítat, v řídkém vzduchu by nedosáhly dostatečného vztlaku, aby překonaly horské štíty, cesta po zemi by zabrala několik týdnů pochodu obtížným nepřátelským terénem. Elsmore zvažoval vysadit do údolí skupinku s malými buldozery, která by postavila dočasné letiště. Také tuto myšlenku pohřbila obava z toho, že letouny s těžkým nákladem by se nemusely dostat přes hory.

 

Létající džíp nebo kluzák?

Nadějněji vyhlížející nasazení malého letounu, přezdívaného létající džíp, který mohl startovat s krátkým rozjezdem, pro využití v misi limitovala nutnost svrhnout do údolí barely s potřebným palivem a také kapacita, umožňující vzít na palubu mimo pilota pouze jediného pasažéra. Myšlenku po průzkumném letu nad Šangri-La zavrhnul také expert na létající džípy poručík Henry Palmer, doporučující jinou cestu – nasadit kluzáky, které na tažném lanu dopraví dvoumotorový letoun do údolí, kde se kluzák odpojí a samostatně přistane. Zpáteční cesta se odehraje podobným způsobem, kluzák zachytí, bez nutnosti přistání, letoun s hákem a vlečným lanem, na kterém ho vytáhne do vzduchu a nad Hollandií ho zase vypustí k samostatnému přistání.

 

Kluzáky, zdánlivě vhodné pouze pro sportovní využití, se během druhé světové války ocitly v nové roli. V roce 1940 za jejich pomoci Hitler překonal obranu během invaze do Belgie a úspěch bezmotorových letadel, schopných přistávat na nerovném terénu, vedl Spojence k zapojení tohoto typu letounů i do svých řad. Bezmotorová letadla se účastnila invaze v Itálii v roce 1943, vylodění v Normandii o rok později i dalších operací. Fordovy továrny pro armádní potřeby dodávaly v ceně 15 000 dolarů za kus kluzáky Waco, o rozpětí křídel sedmadvaceti metrů, schopné pojmout kromě dvou pilotů i třináct vojáků. Právě takový typ měl vysvobodit i skupinku čekající v Šangri-La.

 

Povzbuzením jim byla jen dva měsíce stará operace v Německu, kde se podařilo vyzvednout dvě skupiny s pětadvaceti zraněnými vojáky. Zdánlivě proveditelný plán se však kdykoliv mohl obrátit v katastrofu. Jediná chyba mohla poslat obě letadla do volného pádu. Žádná z předchozích akcí se neodehrála v řídkém vzduchu ve výšce 1600 metrů nad mořem a nikdo si nebyl jistý, zda kluzák nezpomalí vlečné letadlo natolik, že se neudrží ve vzduchu a zda motorové letadlo bude mít dostatek síly přetáhnout kluzák přes okolní hory. Navíc vzhledem k využitelné kapacitě se bude muset celá operace uskutečnit třikrát.

 

V konečném rozhodnutí se tak promítla Elsemorova kovbojská mentalita i důvěra v experta Palmera, který se nabídnul pilotovat první kluzák. Kokpit vlečného letounu převzal major William Samuels sloužící v Manile, odkud se podařilo sehnat použitelný stroj, i když jeho přezdívka Děravá Louise nevzbuzovala příliš důvěry a jejímu posílení nepomohlo ani to, že Samuels s ním během přeletu z Filipín musel nouzově přistát. Pro nácvik byl vybrán ostrov Wakde. Opuštěné místo zaručovalo diskrétnost v případě, že přípravy nepůjdou podle předpokladů. K podlaze kabiny vlečného letounu bylo připevněno zařízení, připomínající obří rybářský naviják. Kotouč o velikosti pračky sloužil k vypouštění a přitažení ocelového lana o délce tři sta metrů, namotaného na bubnu navijáku s hákem na konci.

 

Vystřelovací prak pro letouny

Druhý díl skládačky mělo dodat zařízení připomínající aranžmá tyčkařského sektoru, připravené v Šangri-La. Mezi dva čtyřmetrové sloupy vzdálené od sebe sedm metrů se natáhne nylonová smyčka, připojená osmdesátimetrovým lanem k přídi kluzáku, stojícího třicet metrů za sloupy. Ve chvíli, kdy hák vlečného letounu zachytí smyčku na sloupech, bude záviset na obratnosti posádky letounu, aby lano kluzáku neprasklo. Lidé na palubě kluzáku v ten okamžik zažijí pocit, jakoby je někdo vystřelil z gigantického praku a během tří sekund se ocitnout ve vzduchu. Poté si je posádka navijákem přitáhne na vzdálenost asi 120 metrů a obě letadla vytvoří tandem, který zamíří k Hollandii.

 

Trénink na ostrově však vzbuzoval pochybnosti, zda je takový plán realistický. Dva úvodní testy se nepovedly a při třetím startu se přetrhlo ocelové lano, které zranilo dva členy posádky vlečného letounu, takže kluzák raději nouzově přistál. Elsemore stál na pokraji rozhodnutí v případě dalších problémů celou akci odvolat. Poslední úspěšný test, který plukovník absolvoval jako kopilot, ho však přesvědčil, aby operaci dal zelenou. Na její průběh chtěl sám osobně dohlédnout z velící paluby bombardéru B 25, který namísto bombami naplnil novináři.

 

Po tři týdny držel plukovník Elsmore celý příběh mimo dosah médií, teprve poté mezi reportéry vypustil informaci, že na Nové Guineji se odehrává něco, co by je mohlo zajímat A média se po atraktivním tématu hladově vrhla. V novinářském slangu šlo o story typu Hey Martha, která popisuje situaci, kdy manžel volá na svoji manželku, s níž žije v dlouhodobém a již spíše mlčenlivém svazku, aby si určitě poslechla, co se jí chystá přečíst. Právě takové domácnosti byli novináři připraveni zásobovat zprávami s postupně se rozvíjející zápletkou z divoké džungle, kde se nachází krásná žena v obklíčení domorodých divochů. Média si nechtěla nechat ujít finále celého dramatu a těžko se v jejich řadách mohla najít barvitější postava než Alexander Cann, který se chopil možnosti zprostředkovat vše z první ruky.

 

Válečný kameraman

Alexander Cann pocházel z rodiny prominentního bankéře, velká hospodářská krize ho však připravila o budoucnost a záliba v hraní karet o peníze. Cann se rozhodl využít atraktivního vzhledu, posledního kapitálu, který mu zbyl, a nabral směr Hollywood, kde se od malých anonymních rolí vypracoval až k postavám obdařeným na plátně jménem. Ještě na konci šedesátých let se Cann objevil v australském klokaním seriálu Skippy a s Mickem Jaggerem ve filmu Ned Kelly, ale jeho hollywoodská kariéra skončila nárazem do zdi poté, co své známé ukradl diamantový náhrdelník. Po dopadení policií sice 350 dolarů, které za něj obdržel v zastavárně, vrátil, ale na filmovou slávu mohl zapomenout.

 

Při následné plavbě do Pacifiku jeho loď zasáhlo japonské torpédo a v Austrálii, kde se sbíral ze svých zranění, se mu výmluvností podařilo přesvědčit, že pokud jde o natáčení filmu, je skutečným profesionálem, a tak se s kamerou v ruce začal podílet na filmech, majících čelit nacistické propagandě. S titulem válečný korespondent a kameraman se v roce 1944 zúčastnil vylodění na filipínském ostrově Leyte, kde jejich loď zasáhl japonský kamikaze. Šangri-La se stalo další logickou kapitolou jeho dobrodružného života.

 

Cann se rozhodl zaznamenat vyproštění celé skupiny přímo z údolí. Reportér sice nikdy padákem neskákal, přesto se spokojil jen s půlhodinovou instruktáží, neboť prý podobný kousek již stejně nebude nikdy opakovat. Předstartovní příprava v podobě posílení ginem způsobila, že ve chvíli, kdy se Cannův padák otevřel, lidé na zemi spatřili podivně ochablou postavu, která se kývala jako obrovský metronom. Sotva reportér vystřízlivěl, zkušeným okem muže, majícího za sebou již tři manželství, hlásil agentuře AP, že Hastingsová je nejúžasnější přeživší, jakou kdy potkal.

Vyprošťovací mise

Den D nastal 28. června 1945. Vyprošťovací mise odstartovala z Hollandie za jasného počasí, které se však začínalo zhoršovat, sotva první kluzák úspěšně přistál v údolí. Elsmore byl připraven akci dokončit, i když pilot vlečného letounu navrhoval kvůli nepříznivým podmínkám její odložení. „Připadá mi to jako zatraceně dobrý den. Tohle je nejlepší počasí, jaké jsem tady viděl za mnoho dní. Lepšího se nedočkáš,“ odbyl všechny námitky Elsemore. Jako první měla na palubu kluzáku nastoupit trojice, která přežila havárii, a také oba zdravotníci. Na loučení s domorodci nezbývalo mnoho času.

 

„Slzy jim stékaly po jejich černých tvářích, cítili, že ztrácejí přátelé a já jsem věděla, že ztrácím jedny z nejlepších a nejmilejších přátel, jaké jsem kdy měla. Výraz divoši se sotva hodí na tak milé přátelské a pohostinné lidi, jako jsou tito domorodci. Nikdy jsme si nerozuměli jazykem, ale vždy jsme si rozuměli srdcem,“ vzpomínala později Hastingsová, která se do údolí již nikdy nevrátila. Po návratu domů ji čekaly tři tisíce lidí a následně i turné, během kterého zvládla více než dvě stě vystoupení, kde také popsala, co jí pomohlo přežít: „Když nemáte na výběr, nemáte strach - prostě uděláte, co je třeba.” Muži ze záchranného týmu se ještě pokoušeli přesvědčit některé domorodce, aby se k nim přidali, ale jedinou živou zástupkyní Šangri-La, která přiletěla na americkou základnu, se nakonec stalo pouze prasátko Peggy.

 

V 9.47 hodin ocelový hák vlečného letounu úspěšně zachytil smyčku a vytáhnul první kluzák do vzduchu, jeho váha však začala motorové letadlo zpomalovat až k nebezpečné hranici pádové rychlosti. Další zpomalení mohlo být osudné. Obě letadla dělilo tři sta metrů, příliš mnoho oproti ideální vzdálenosti. Vlečný letoun se pokoušel nabrat potřebnou výšku, zatímco kluzák se ocitnul příliš nízko a prověšené lano ho stahovalo do korun stromů. Hrozilo, že oba stroje budou následovat osud Gremlin Special. „Nemůžeme víc, musíme je odpojit,“ hlásil Samuels, který se také obával, že dojde k přehřátí motorů. „Pokračujte,“ trval na svém Elsmore.

 

Kluzáku se podařilo dostat z korun stromů, ale pro skupinu na palubě se objevilo nové nebezpečí. Při startu jejich letoun nabral jeden z padáků ležících na zemi a nárazy na spodek kluzáku protrhly plátěnou podlahu. Přímo pod nohama pasažérů se otevírala stále se zvětšující díra, kterou mohli pozorovat džungli přímo pod sebou. McCollomovi nezbývalo než bez ohledu na nebezpečí pádu ještě jednou převzít velení a pokusit se vytáhnout padák na palubu. Po kolenou se doplazil až na záď a po částech narval kusy tkaniny dovnitř. Obě letadla se stále téměř dotýkala vrcholků kopců, motory vlečného letounu se rvaly s kritickou mezí, ale vydržely. Konečně se oba stroje přehouply přes hřeben.

 

Dvacet jedna hrobů

Hluboko pod nimi zůstávalo místo posledního odpočinku těch, kteří se z letu Gremlin Special nevrátili. Jejich těla pohřbili ještě před odchodem z kempu. Z letadel jim pro tento účel shodili dvacet dřevěných křížů, jednu dřevěnou Davidovu hvězdu pro seržanta Naimera a jedenadvacet čerstvě vyražených stříbrných vojenských známek. Ze všech těl se podařilo identifikovat pouze tři,  ostatní byla spálena k nepoznání a byla uložena do společného hrobu, odkud byla v roce 1958 vyzvednuta a převezena do Spojených států. Zádušní mši odsloužili dva kaplani z paluby letadla kroužícího nad místem havárie, jejich modlitby přenášelo rádio do dočasného kempu, kde trojice přeživších s pohnutím naslouchala poslednímu rozloučení. Johnovi McCollomovi se ještě po dlouhá léta zdálo, že s Hastingsovou a Deckerem se prodírají džunglí až k troskám Gremlinu, kde na ně čeká jeho živý bratr.

Jako poslední nastoupil do třetího evakuačního kluzáku C. Earl Walter, který svůj deník uzavřel slovy: „Doufám, že se ještě po letech budeme moci ohlédnout a říci, že jsme odvedli dobrou práci.“ Údolí Šangri-La prošlo po druhé světové válce obrovskou proměnou, příchod misionářů, turistů i přistěhovalců z jiných částí Indonésie z něj učinil jiný svět. Naplnila se tak slova z pověsti předávané generacemi domorodců. Jenom oni vědí, zda tyto změny byly k lepšímu.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii