Incident na Jihomandžuské železnici a Československo

Japonsko se uchytilo na asijské pevnině díky mírové smlouvě z Portsmouthu, která v roce 1905 ukončila rusko-japonskou válku. Získalo pronájem těžebních licencí na poloostrově Liao-tung (Liaodong 辽东) a tzv. Jihomandžuskou železnici (Nanman tielu 南满铁路), na které si smělo udržovat malý ozbrojený sbor určený k ochraně. Protože situaci na Jihomandžuské železnici nikdo nekontroloval, podařilo se Japonsku do konce 20. let 20. století změnit sbor povolený portsmouthskou smlouvou v armádu, která se pod názvem Kuantungská (Guandong 关东) stala nejsilnější, nejlépe vyzbrojenou a nejodhodlanější složkou japonské armády. Její generalita jednala často samostatně, ignorovala rozkazy generálního štábu a nerespektovala politiku vlády.

 

Na začátku září 1931 zinscenovala na Jihomandžuské železnici výbuch, který nepatrně poškodil jednu z kolejí. Přesto, že nepřinesla žádné důkazy, prohlásila výbuch za partyzánskou diverzní akci, která musí být potrestána. Dne 18. září 1931 vypochodovala z pásma Jihomandžuské železnice a v následujících týdnech za nadšených ovací japonské veřejnosti obsadila podstatnou část Mandžuska. Japonská vláda sice původně postup Kuantungské armády odsoudila, ale pod vlivem veřejného mínění ho dodatečně prohlásila za akt sebeobrany.

 

Čínská republika se v roce 1931 nenacházela v situaci, která by jí dovolila postavit se japonské armádě na odpor. Národní revoluční armáda (Guomin geming jun 国民革命军) za přispění SSSR osvobodila v letech 1925 – 1928 podstatnou část Číny od vlády tzv. militaristů (junfa 军阀), ale po příchodu do povodí Dlouhé řeky a po střetu se západními mocnostmi, zainteresovanými v Číně, se dostala do krize. Jednotky pod velením pravicově orientovaného křídla politické strany Kuomintang obsadily hospodářsky důležitá centra země a našly shodnou řeč se šanghajskou velkoburžoasií, zatímco jednotky pod vedením komunistů se stáhly do hor a zahájily novou sérii občanských válek.

 

Společnost národů a ministr Beneš

Čínská republika protestovala proti japonské agresi u Společnosti národů, ale pomoci se nedočkala. Jak bylo zvykem, vrcholná mezinárodní organizace zaujala sice postoj vůči agresi odmítavý, nicméně k ničemu nezavazující. Dne 22. září 1931 zaslala čínské a japonské vládě identické nóty, ve kterých je žádala, aby vynaložily veškeré úsilí na lokalizaci incidentu a stáhly vojsko do výchozích pozic.

 

Na způsobu, jakým byla čínská stížnost ve Společnosti národů projednávána, se odrazil rozdílný přístup malých a velkých evropských zemí k narůstající hrozbě jak japonského, tak i německého a italského fašismu. Zatímco velmoci hodnotily čínsko-japonský konflikt jako lokální a necítily se být ohroženy, někteří političtí představitelé malých evropských států naopak upozorňovali, že i evropské fašistické diktatury mají stejně jako Japonsko tendenci rozšířit svá území na úkor slabších sousedů. Společnost národů by měla vypracovat mechanismy, které by tomu dokázaly zabránit.

 

Iniciativy se ujal československý ministr zahraničí Edvard Beneš. Dne 6. prosince 1932 pronesl projev, který byl nejradikálnějším odsouzením japonské agrese, jaké z tribuny Společnosti národů zaznělo. Tento projev získal jak ministru Benešovi, tak i Československu v Číně obrovské sympatie a byl po mnoho let připomínán a znovu oceňován při všech vhodných příležitostech.

 

Ale i ministr Beneš později pod dojmem rozpačité reakce velmocí svůj postoj podstatně zmírnil: „Nechci se vměšovat meritorně do sporu čínsko-japonského,“ prohlásil před pražskou Poslaneckou sněmovnou: „Japonsko je přelidněné, a proto se nedivme, že hledá prostor právě v Mandžusku. Čína používá prostředků, které musíme odmítat: jednostranně porušuje smlouvy, provádí hospodářský bojkot, rozpoutala velké hnutí xenofobské. Vnitřní její dezorganizace nepřidala jí také sympatie." Podstatu čínsko-japonského konfliktu neviděl Beneš v tom, že jsou pošlapána práva suverénního státu, ale v tom, že se „v Mandžusku střetávají zájmy 65 milionového japonského národa, severní Ameriky, sovětského Ruska a Britského impéria. Na srdci mi neleží spor čínsko-japonský, ale pouze precedent, který by se mohl vytvořit pro Evropu."     

 

Společnost národů smetla ze stolu zodpovědnost za řešení čínsko-japonského konfliktu tím, že na Dálný východ vyslala komisi, údajně nestrannou, která měla situaci na místě prověřit. Komise v čele s lordem Lyttonem jela do Mandžuska přes Japonsko a „...ovlivněna a podplacena Japonci se nechala strhnout k projevům, které, kdyby se dostaly na veřejnost, poškodily by silně pověst nestranné komise", jak hlásil československý vyslanec z Tokia. Valné shromáždění sice nakonec japonskou agresi do Mandžuska formálně odsoudilo a Japonsko na protest Společnost národů opustilo, ale na vztahu většiny zemí k Japonsku se tím nic nezměnilo.

 

Stimsonova doktrína

Spojené státy nebyly členy Společnosti národů a k událostem v Číně se poprvé vyjádřily až v únoru 1932, kdy se japonská armáda nečekaně vylodila v těsné blízkosti Šanghaje, čímž ohrozila americké investice v Šanghaji a v povodí Dlouhé řeky. I potom zůstaly USA neutrální. Do Tokia i do Nankingu zaslaly diplomatickou nótu, ve které varovaly, že neuznají žádné smlouvy, které by ohrozily ekonomické zájmy USA a byly by v rozporu se zásadami politiky otevřených dveří a Briand-Kelloggova paktu.

 

Americký ministr zahraničí H. Stimson vypracoval odborný právnický text, který složitě vysvětloval teoretické principy „neuznávání“ (bu chengren zhuyi不承认主义), rozumí se principy uznání či neuznání nově vzniklého státu. Text konstatuje, že USA nebudou uznávat dohody, smlouvy a situace dosažené v protikladu s Briand-Kelloggovým paktem, ale také proti nim nebudou podnikat žádné kroky. Stejný postoj zaujaly USA později v případech anexe Rakouska a Československa hitlerovským Německem či při vpádu Itálie do Etiopie.

 

Smířlivý postoj k japonské agresi zaujal i Sovětský svaz. Ve vyjádření z 6. října 1931 oznámil, že nezamýšlí v mandžuské záležitosti intervenovat, ledaže by došlo k porušení státní suverenity SSSR.

 

Stát Mandžukuo

V únoru 1932 se Japoncům podařilo zaranžovat zasedání Všemandžuského shromáždění, které 1. března 1932 oznámilo vznik vzorového státu Mandžukuo (od roku 1934 císařství).

 

Z hlediska mezinárodního práva bylo postavení Mandžukua více než kuriózní. Zpočátku ho téměř žádný stát neuznal, ale konzulární úřady, akreditované u čínské vlády v Nankingu, zůstaly zachovány i na území obsazeném Japonskem. Japonci kalkulovali, jak se později ukázalo, správně, že v budoucnu bude snadnější existující konzuláty povýšit, než nové úřady zakládat.

 

Loutkový stát Mandžukuo byl příliš lukrativní obchodní partner, než aby zůstal trvale izolován. Svět si na existenci Mandžukua zvykl a přes počáteční výhrady s ním čile obchodoval. V následujících letech většina evropských států včetně našich nejbližších sousedů Mandžukuo postupně diplomaticky uznala.

 

Jak dnes víme, po incidentu na Jihomandžuské železnici následovaly další lokální incidenty, díky kterým Japonsko postupně obsazovalo další a další lokality na území Číny. Tolerovány zbytkem světa přerostly lokální incidenty v červenci 1937 ve stále ještě nevyhlášenou, nicméně krutou válku Japonska proti Čínské republice a v roce 1941 ve válku, do které byly zataženy všechny světové velmoci, včetně USA.

 

Pokud bychom hledali odpověď na otázku, zda se dalo tragédii války na Dálném východě zabránit, poskytl by nám incident na Jihomandžuské železnici jeden z námětů k zamyšlení: proč země, jejichž politický systém považujeme za vzor demokracie, zcela nedemokraticky nerespektovaly právo Číny na suverenitu nad vlastním územím? Pro situaci je typický již citovaný výrok ministra Beneše: v Mandžusku se střetávají zájmy 65 milionového japonského národa, severní Ameriky, sovětského Ruska a Britského impéria. (…) Japonsko je přelidněné, a proto se nedivme, že hledá prostor…

 

Ani pro ministra Beneše nebylo důležité, že území, na kterém se střetávají zájmy čtyř světových mocností, ani jedné z těchto mocností nepatří. Když v roce 1932 toleroval japonskou snahu rozšířit životní prostor o území Mandžuska, netušil, že za 6 let bude Československo konfrontováno s podobnou situací.

 

Výročí incidentu 18. září proto není pro nás zcela nevýznamné. Odhaluje mechanismus, který uvedl do pohybu tragédii světové války nejen na Dálném východě. Zároveň nám připomíná, jak je důležité znát dějiny. Protože bez znalostí historie, v tomto případě čínské historie, minimálně novodobé, bez pochopení emocí, které v Číňanech dodnes některé události minulého století vzbuzují, těžko pochopíme emoce, se kterými Číňané vnímají to, co se děje nyní a proč reagují tak, jak reagují.

 

Na závěr zbývá odpovědět na otázku, jak se k problému Mandžukua postavilo Československo. Shodou okolností, týden před obsazením Charbinu japonskou Kuantungskou armádou, otevřelo v Charbinu konzulát, akreditovaný u čínské vlády v Nankingu. Stejně jako většina cizích zastupitelských úřadů zůstal i čs konzulát v Charbinu funkční i v době japonské okupace. Činnost ukončil až 17. března 1939. Věnoval se obchodním aktivitám a podporoval poměrně početnou československou kolonii.

 

Československo vůči státu Mandžukuo zaujalo stejné stanovisko jako jeho spojenci. Neuznalo ho, ale čile s ním obchodovalo. Mimo jiné ve 30. letech postavilo nový železniční most přes řeku Sungaru, ten, který dnes slouží jako lávka pro pěší. Slavnostního uvedení do provozu se účastnil mj. i bratr císaře Pchu Iho (úvodní fotografie článku zobrazuje právě delegaci při zahájení provozu na mostě přes Sungari).

 

Československo respektovalo zásadu „neuznávání“ až do konce roku 1938. Teprve po Mnichovu došla vláda Druhé republiky k názoru, že se již nemusí cítit být vázána politikou spojenců a rozhodla se v zájmu posílení hospodářských kontaktů Mandžukuo uznat. Ale do března 1939 nestačila toto rozhodnutí zúřadovat. Na rozdíl například od Polska, které Mandžukuo uznalo krátce po Německu, můžeme proto popravdě tvrdit, že jsme zůstali Číně loajální a Mandžukuo jsme nikdy neuznali.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Jedná se o zkrácený text, celé znění článku naleznete zde: https://sites.google.com/view/ccs-texty/texty/mand%C5%BEukuo?authuser=0