Historie se opakuje aneb Chat Control chtěli už ve starověké Číně

Implicitní teze čínské literatury o tom, že odkazy na autoritativní texty i živou praxí prověřené myšlení a smýšlení předků chtě nechtě podporují i argumentaci autora, platí dodnes, přestože akademické práce už dávno necitují jen z Konfucia. V tomto článku si tak dovoluji nabídnout hned dva alternativní pohledy na slavnou pasáž „Kterak C'-čchan nezboural vesnické školy“, z nichž prvý je řekněme jakousi aktualizací do současných kulis a druhý spíše čímsi jako hermetickým či ezoterickým volnomyšlenkářským experimentem. Na prvním místě ale uvádím vlastní překlad z originálu, aby bylo zřejmé, oč vlastně jde:

 

Překlad z originálu

Lidé ze státu Čeng se ve volném čase shromažďovali ve vesnických školách a diskutovali tam o způsobech vládnutí. Žan-ming se zeptal C'-čchana: „Zbouráme ty školy, co vy na to?“

 

C'-čchan odpověděl: „Proč? Vždyť lidé se tam dnem i nocí odcházejí shromažďovat, aby probírali dobré i špatné stránky vládnutí. Co považují za dobré, uskutečním; co považují za špatné, napravím. Jsou vlastně mými učiteli, tak proč ty školy bourat? Slyšel jsem o oddanosti dobru, co umenšuje hněv, ale neslyšel jsem o ohánění se mocí, co by hněv zadrželo. Co by se stalo, kdybychom [jejich diskuse] šmahem zastavili? Bylo by to jako přehradit řeky proud: náhlé protržení [hráze na řece] by později mělo za následek mnoho obětí a raněných bez možnosti je zachránit; lepší je nechat menší kanál, aby vodu odváděl; stejně tak je lepší dopřávat sluchu [slovům, která padají ve školách] a brát je za účinnou medicínu.“

 

Žan-ming odvětil: „Teď už vím, že jste věru pánem hodným služby. Zato já jsem vskutku neschopný omezenec. Půjde-li to opravdu takto, vskutku budete oporou celému státu Čeng; kdepak jen pár ministrům!“

 

Když to uslyšel Konfucius, pravil: „Nevěřím tedy, když někdo o C'-čchanovi říká, že postrádal lidskost.“

 

Poznamenávám, že Žan-ming byl údajně čengský hodnostář a C’-čchan první ministr státu Čeng v letech 543–522 př. n. l., tedy starší současník Konfuciův, jehož zákoník byl údajně jako první odlit na velkou bronzovou nádobu. Výše zmíněný Konfuciův soud musel padnout později než v roce 542, jemuž záznam odpovídá a kdy bylo Mistrovi sotva deset let. Nyní tedy slíbená aktualizace prostředí:

 

Meditace první: zbouráme sociální sítě?

V současné době nejsou vesnické ani jiné školy tím místem, kde by veřejnost „diskutovala o způsobech vládnutí“; politická témata jsou často ve školách tabu, mnoho pedagogů se jim vyhýbá, nejspíše proto, aby náhodou nevstoupili na tenký led politické agitace, kterou výslovně zakazuje zákon (aktivně působící progresivistické tlaky teď pomíjím, byť to jsou svým způsobem spojené nádoby.) Kam se tedy dnešní lidé „dnem i nocí odcházejí shromažďovat, aby probírali dobré i špatné stránky vládnutí“? Jaké místo plní podobnou funkci?

 

Jako odpověď se nabízejí sociální sítě. Paralela se tím začíná pomaličku rýsovat. Dnešním ekvivalentem zbourání vesnických škol v šestém století před naším letopočtem jsou všemožné snahy politiků na národní i nadnárodní úrovni připravit půdu pro cenzuru (jak jinak to pojmenovat, když jde o úřední či institucionální systém kontroly a omezování při sdělování informací?) sociálních sítí. Zatímco fyzické odstranění staveb mělo zabránit shromažďování, potažmo srocování a buntování debatérů především z řad opozičníků, trendy v omezování sociálních sítí ztělesňované například nařízením Digital Services Act (DSA) či s vervou prosazovaným Chat Controlem, si kladou za cíl přímo či nepřímo – např. prostřednictvím autocenzury – regulovat obsah zpráv, příspěvků, debat a komentářů pod nimi.

 

Jakkoli se doba změnila, společným jmenovatelem zůstává minimálně z části i neschopnost či neochota proponentů těchto opatření konfrontovat se jinými, často vůči nim kritickými názory, možná snad dokonce hlubší strach z jejich samotné existence. Jakým směrem má být obsah regulován? Domnívám se, že oslavné komentáře na Evropskou Komisi nejsou (alespoň zatím) ohroženy. Cuovo podání v této pasáži nabízí i odpověď na otázku, co se stane, bude-li určitým obsahům učiněna přítrž, budou-li opoziční vstupy do debaty-pomyslné přítoky řeky zahrazeny. Nějakou dobu pravděpodobně nic zásadního, ale více méně potvrzují také dějiny, dříve či později se nemístná hráz protrhne, což bude mít nedozírné následky: „mnoho obětí a raněných“, navíc bez možnosti záchrany.

 

Pak už ale zaskočeným propagátorům cenzury nezbyde než si zanotovat s ruským státníkem Viktorem Černomyrdinem: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Nebo v nejhorším případě znovu s Adamem Michnikem: „Nejhorší na komunismu je to, co následuje po něm.“ Naštěstí nám pan Cuo Čchiou-ming nabízí i preventivní opatření: „nechat menší kanál, aby vodu (kontrolovaně) odváděl.“

 

Je to jeden z názorů, které zastávám dlouhodobě: Je lepší nechat druhé, aby se vybarvili sami, vždyť mnozí tak dokonce učiní rádi. I nezkorumpovaný underground zakomponovaný do hlavního proudu ztrácí svou destruktivní modalitu čerpající z vůně zakázaného ovoce a pluralita názorů umožňující konstruktivní kritiku a opoziční dohled je nezbytným předpokladem smysluplného pokroku a skutečně fungující demokracie. Dnešní C’-čchan by tak jistojistě nechal sociální sítě monitorovat, aby měl přehled o tom, kudy se ubírají proudy veřejného mínění, a případně na ně tak či onak reagoval, učinil by je svými „učiteli“. Rozumí se samo sebou, že by slepě a populisticky nevyhověl každé jednotlivé kritice, což ostatně potvrzuje jiná pasáž z Cuova podání, která pojednává o tom, jak si obyvatelé Čengu stěžovali na jeho daňové reformy. Ale to už je zase jiný příběh o státnické zodpovědnosti...

 

Po vzoru vypravěčských floskulí z mingských románů bych nyní rád obrátil list a poprosil čtenáře o trochu více shovívavosti a přepnutí do režimu mnohem volnějších asociací, na scénu totiž přicházejí další čínské znaky a za nimi na pozadí jedněmi milovaný, druhými nenáviděný švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung.

 

Dodávám, že verzálky označují koncepty v psychologickém ustrojení člověka:

V předmětném textu první ministr státu Čeng C'-čchan (子產 je zdvořilostní jméno s významy ty/syn/Mistr + rodit/narodit se/dát vzniknout) debatuje s hodnostářem Žan-mingem (然明 tak(to) + jas(ný)/osvítit, srov. 燃 hořet/zapálit). Žan-ming jen tak přichází s jasnou a konkrétní myšlenkou: „zbouráme ty školy“ (鄉校, 鄉je přitom „mimo ohrazené město“, tj. mimo řídící centrum státu, MIMO DOBŘE ZNÁMÉ VĚDOMÍ), vždyť lidé se tam „dnem i nocí odcházejí shromažďovat, aby probírali dobré i špatné stránky vládnutí.“

 

Zdánlivě nadbytečné upřesnění „dnem i nocí“ poukazuje na to, že se tak děje, stejně jako V NEVĚDOMÍ, neustále; i v čase, který má přeci tradičně (v duchu efektivního time managementu jakožto ROZUMOVÉ-VĚDOMÉ AKTIVITY) náležet buď práci na poli, nebo ničím nerušenému spánku. To se Žan-mingovi nelíbí, nemá to totiž POD KONTROLOU. Terčem kritiky je navíc C'-čchan jako hlava exekutivy, vládce de facto, tedy VĚDOMÁ ČÁST (alespoň v kontextu tohoto rozhovoru) osvícené bytosti.

 

Ten však odmítá vesnické školy (MÍSTA, KDE SE ODEHRÁVAJÍ A POTENCIÁLNĚ ZVĚDOMUJÍ STŘETY A KONFLIKTY NABOURÁVAJÍCÍ DOSAVADNÍ VĚDOMÉ IDEÁLY A SMĚŘOVÁNÍ) zbourat (a v důsledku toho POTLAČIT KRITIKU EGA HLOUBĚJI DO NEVĚDOMÍ), protože považuje stanoviska třetích lidí (HLAS VYCHÁZEJÍCÍ Z NEVĚDOMÍ, KDE LEŽÍ I NÁŠ STÍN) za užitečná a vidí možnost se z nich poučit (INTEGROVAT JE).

C'-čchan tímto ustupuje ze svého nároku na pozici ABSOLUTNÍHO STŘEDU BYTOSTI (VĚDOMĚ SE BRÁNÍ MOŽNÉ INFLACI EGA) výrokem „jsou to vlastně mí učitelé“. Svým způsobem je tím dokonce nadřazuje sobě samému, neb učitel vždy stojí nad žákem. Reprezentuje tak poctivý a konstruktivní vědomý postoj. Aspiruje na to NASLOUCHAT HLASU NEVĚDOMÍ A REFLEKTOVAT NEVĚDOMÉ OBSAHY ve svém vládnutí: tvrdí, že je možné oddaným uskutečňováním dobra (ne nutně jeho stávajících VĚDOMÝCH IDEÁLŮ, ale toho, co též nevědomí považuje za žádoucí a harmonické, tj. toho, co směřuje k INTEGRACI-sjednocení, jež je i politickým ideálem v čínském klasickém diskurzu) umenšovat hněv či nespokojenost (NEURÓZU).

Naopak není radno, aby to on (vědomí) přeháněl s projekcí své moci: UVĚDOMUJE si, že hněv (NEURÓZU) takto nelze potlačit, vždyť VĚDOMÍ je relativně slabé a ještě slábne s tím, jak kritizujícímu NEVĚDOMÍ umenšuje vyjadřovací prostor! Kdyby se JÁ postavilo do pozice úplného středu bytosti (ABSOLUTNÍM POPŘENÍM NEVĚDOMÍ), hněv (NEURÓZA) by naopak narůstal až do neúnosných výšin, což demonstruje na extrémním příkladě přehrazení řeky (voda jako všudypřítomný obraz NEVĚDOMÍ A PŘEDEVŠÍM EMOCÍ): hráz vědomí by se nakonec protrhla a voda (emoce) by smetla všechno bez možnosti záchrany (VĚDOMÍ BY PŘITOM JEN BEZMOCNĚ TRPĚLO A BYLO ZRAŇOVÁNO PŘÍVALEM NEVĚDOMÝCH OBSAHŮ).

Naopak zachováním malého kontrolovaného kanálu, oněch vesnických škol, lze NEVĚDOMÉ OBSAHY VYNÁŠET NA POVRCH a reflektovat (聞 jako „poslouchat, dopřávat sluchu“) a ony se pak stávají účinnou medicínou (MATERIÁLEM PRO INTEGRACI A INDIVIDUACI).

Žan-ming na základě tohoto vysvětlení pochopí C'-čchanovu velkolepost (tak je také osvícen). Ale ani bez jeho shrnutí by text nebyl úplný: „jste skutečně pánem hodným služby“. „Hodným služby“, „hodným velkých věcí“ 可事 se zde objevuje ve spojení se zájmenem 五子 (dosl. já-ty, ale spíše ve významu „vy“, jen možná méně disjunktivním: něco, co máte vy, je i ve mně, snad něco jako „můj ty pane“).

V kontrastu s tím se Žan-ming označuje za malého člověka-omezence 小人, protože totéž sám nenahlédnul. Je malým člověkem, neboť žije ze svého OMEZENÉHO JÁ, naopak C'-čchan minimálně aspiruje na to, být Ušlechtilým 君子, dosl. synem krále (LAPIS PHILOSOPHORUM, KÁMEN ČI SYN FILOSOFŮ ZROZENÝ Z ÚSPĚŠNÉ INTEGRACE OSOBNOSTI), vždyť ho uznávaly i sousední státy! Promítnou-li se jeho slova do praxe (K INTEGRACI DOCHÁZÍ AŽ VLASTNÍM JEDNÁNÍM), bude z toho těžit celý stát Čeng.

Ušlechtilý (SYN KRÁLE) je v konfuciánství oporou funkčnímu státu jako celku (BYTOSTI, KTERÁ ZAVRŠILA PROCES INDIVIDUACE), ne jen vládě složené z „pár ministrů“, dosl. „jen dva tři“ 唯二三, tj. ještě NE ZCELA INTEGROVANÉMU VĚDOMÍ ROZŠTĚPENÉMU DO INDIVIDUÁLNÍCH „MALÝCH JÁ“, DISJUNKTNÍCH STAVŮ, mezi nimiž to může skřípat.

Potřebnou součástí výbavy státu jsou přitom zahraniční (MEZILIDSKÉ) styky, v nichž C'-čchan údajně exceloval. Vždyť Čeng, ač spíše menší státeček, za jeho vlády dlouhodobě úspěšně vzdoroval o mnoho silnějším sousedům. Účinně spravovaný stát je po této mentální transformaci vlastně totéž, co jednota individua, což se současně u dnešního čtenáře může odrážet třeba jako výzva k TRANSCENDENCI dogmat individualismu a kolektivismu namísto jejich nesmiřitelného boje.

 

Na samý závěr se na scéně zjevuje Konfucius jako autoritativní a absolutní mravní soudce, aby vyřkl svůj verdikt o C'-čchanově lidskosti náležející BYTOSTNÉMU JÁ, jež je vyvrcholením procesu individuace a snad i menciovské sebekultivace dobré přirozenosti: SKUTEČNÁ LIDSKOST PŘICHÁZÍ S HARMONICKÝM SJEDNOCENÍM VĚDOMÍ S NEVĚDOMÝMI OBSAHY. Takový již nepostrádá lidskost, takže nevěřte případným pochybovačům, skutečně to celé takto dává smysl!

 

Tři způsoby čtení klasiky

Na příkladu vybrané pasáže z Cuova podání Letopisů nabízí toto zamyšlení tři možné způsoby, jak přistupovat k podobným textům. První je ryze historiografický, kdy považujeme materiál výhradně za jeden ze zdrojů poznání o tom, co se stalo, a nic více od něj neočekáváme. Podle mého názoru tím však potenciál ještě nemůže být zcela vyčerpán.

 

Druhý způsob spočívá ve snaze o aktualizaci předmětné situace s cílem nacházet případná (ideálně už osvědčená) řešení a ponaučení, abychom nemuseli reprodukovat minulé chyby. Námitku, že historie se nikdy neopakuje jako přes kopírák, lze snad odbýt s poukazem na to, že se v ní opakují alespoň určité mechanismy či motivy, byť jak aktéři, tak kulisy se mění. Jinak by ani její studium nemělo praktičtější význam. Využitelnost a úspěch takového ponaučení nicméně zůstává věcí zkušeností a úsudku, jinak řečeno moudrosti.

 

A konečně třetí, ten vědomě nejdivočejší způsob, se vážně nevážně pokouší o jakousi TRANSCENDENCI kontextu – zde konkrétně o přemostění sféry státosprávy a osobního rozvoje – s pomocí schémat a pojmů z hravé Jungovské analytické psychologie. Nasadíme-li si Jungovy brýle, můžeme stejnou pasáž číst i jako vcelku praktický návod k seberozvoji. Tento přístup také demonstruje, že minimálně vedlejším produktem nespoutaného mentálního eskamotérství mohou být užitečné vstupy k dalšímu přemýšlení o věcech vezdejších.

 

Jakkoli ale mohou být tyto vývody zajímavé, příspěvek se především pokouší vybízet k účastnému čtení a promýšlení čínských klasiků, kteří podle mého názoru mají stále co nabídnout i českým knihomilům na počátku třetího tisíciletí.

 

Ivo Pajorek

 

Zdroje

Cuovo podání Letopisů, 31. rok vlády vévody Sianga, odstavec 11 (v anglickém překladu Stephena Durranta et al. je příslušná pasáž zařazena na konci druhého svazku na str. 1287)

Jung, Carl Gustav: Výbor z díla I.–IX. EMITOS – Nakladatelství Tomáše Janečka 1996–2012