Změní generace Z svět, nebo ne?

Studenti v Bangladéši před rokem vyšli do ulic a jejich protesty přerostly v ohromnou vlnu odporu, která nakonec vedla k pádu dlouholeté premiérky Sheikh Hasiny. Na její místo nastoupil nositel Nobelovy ceny Muhammad Yunus. Nyní se připravují nové volby. Očekává se, že v nich studenti a mladí lidé sehrají významnou roli.

 

Letos v září vyšli do ulic hlavního města Káthmándú rovněž mladí Nepálci, aby vyjádřili nespokojenost s vysokou korupcí, nízkou životní úrovní a celkovým výkonem nepálské vlády. Pokusy o potlačení protestů neuspěly a vláda premiéra Sharmy Oliho byla nakonec nucena ustoupit a podat demisi. V případě Nepálu se nejedná o první vlnu protestů, která přivodila změny.

 

Již před lety vedly demonstrace k pádu starobylé a konzervativní monarchie, která byla nakonec v roce 2008 definitivně zrušena. V roce 2022 došlo ve volbách do vedení hlavního města Káthmándú k velké změně, kdy především mladší generace zvolila za nového starostu známého rappera Balendru Shaha, kterému bylo teprve 35 let, což byl věk na tehdejší dobu nebývale nízký.

 

Nyní se tato hranice posouvá dál a v souvislosti s novými protesty, které hýbou Nepálem, se začíná hovořit o ještě mladší generaci. Dokonce se objevují názory, že je 35 let možná příliš moc a zemi by měli vést lidé ve věku 18-20 let.

 

Zhruba ve stejnou dobu se dali do pohybu mladí lidé tzv. generace Z rovněž v Maroku a vyšli protestovat proti vládě. Kritizovali ji za to, že utrácí vysoké finanční částky za pro ně nepodstatné a čistě PR akce, především pak na přípravu mistrovství světa ve fotbale v roce 2030, zatímco se oni sami mají špatně. Požadovali proto větší investice do zlepšení sociálních služeb. Demonstrace se poté uklidnily.

 

Zejména mladí lidé vyšli do ulic i na Madagaskaru, a to rovněž v září letošního roku. Vadila jim korupce vlády a špatné služby, především pak výpadky dodávek vody a elektřiny. Prezident Andry Rajoelina se pokusil situaci řešit silou. Nakonec ho armáda donutila opustit zemi.

 

Menší protesty se pak začaly šířit i v jiných zemích, jako například v Peru, a začalo se hovořit o vlně revolucí generace Z, která se jako vichřice prožene celým světem. Je ale tato hypotéza správná? Opravdu se jedná o stejná hnutí? Skutečně jde čistě o nezištné a dobře míněné protesty mladých lidí, které přinesou lepší svět? Budou mít tito mladí vůdcové dostatek zkušeností a schopností, aby si poradili se složitými problémy svých zemí?

 

A hlavně, jedná se opravdu všude o stejná a ta samá hnutí? Je vůbec možné srovnávat situaci ve všech těchto zemích a vyvozovat všude stejné závěry?

 

Všechno je jinak

Jak ve své knize napsal Gilles Legardinier, všechno je jinak. Každá z těchto zemí je úplně jiná než ty ostatní. Její podmínky se s těmi v jiných zemích vůbec nedají srovnávat a rozhodně se tedy nejedná ve všech uvedených zemích o ten samý proces. I vůdcové protestních hnutí jsou pokaždé úplně jiné osoby a rozhodně není možné je házet do jednoho pytle.

 

Stejně tak není možné srovnávat a házet do jednoho pytle svržené vládce a vlády. V mnoha případech se navíc jedná o demokraticky zvolené představitele.

 

Sheikh Hasina naposledy zvítězila ve volbách v minulém roce.  Je pravda, že omezila možnosti dalších kandidátů, a dokonce zakázala některé islámské strany. Tím si pozici výrazně zjednodušila. Navíc byl jí přikázaný zákrok proti demonstrantům opravdu sporný a smrt 1 400 osob si skutečně zaslouží vyšetření a vyvození důsledků. Je otázkou, zda by pak měla premiérka pokračovat ve funkci nebo ne. O tom by ale měli rozhodnout voliči, a ne armáda, protože to nakonec byla právě armáda, kdo ji zbavil moci, a ne samotné demonstrace.

 

Sheikh Hasina uprchla do Indie a nyní byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu smrti, což je obvyklá metoda, jak dané osobě zabránit v návratu do vlasti a tím v účasti v nových volbách.

 

Muhammad Yunus se snaží a má za sebou dobré výsledky. Situace v zemí je ale stále složitá a napjatá. Podobný scénář bylo možné vidět na Madagaskaru, kde mladí lidé vyšli do ulic. Armáda poté donutila prezidenta opustit zemi. Kromě podobného průběhu se však jedná o úplně jiný případ než v Bangladéši. Situace se v obou zemích rovněž výrazně liší.

 

Zásadně odlišná je i situace v Maroku. Zde navíc vládne král Muhammad VI., který se stále těší poměrně velké popularitě. Má relativně silné pravomoci a může snadno vlády měnit, což také často dělá. V roce 2011dal šanci i vládě Strany spravedlnosti a rozvoje, jakési odnoži hnutí muslimských bratrů. Její premiér Benkírán se pak dokonce na několik let stal předsedou vlády.

 

Protesty byly proto namířeny proti vládě, nikoliv proti králi, který přitom má větší pravomoci. Situace se brzy uklidnila a další eskalace není pravděpodobná. Je rovněž nutno dodat, že je Maroko poměrně úspěšnou a rychle se rozvíjející zemí, kam navíc investují firmy ze západu i východu a přesouvají sem know-how a výrobu.

Nepál patřil naopak léta mezi nejchudší a nejzaostalejší země světa. Až do roku 2008 zde vládla absolutistická monarchie, která dlouhá léta udržovala velmi konzervativní a izolovaný systém. Nyní zemi provází neustálé protesty a změny. Nedá se ani tak hovořit o nějakých veselých revolucích, jako spíše o chaosu a nejistotě.

 

Vše je relativní

Slova o novém světovém hnutí, v jehož čele stojí mladá generace, jsou velmi zjednodušená a mají značně daleko k realitě. Faktem je, že tak jako už mnohokrát v historii, nespokojení lidé v některých zemích vyjdou do ulic. Někdy tyto protesty vedou k pádu dosavadní vlády, ale někdy zase ne. Občas se stane, že určité síly, například armáda, protestů využijí ve vlastní prospěch a vládu jménem demonstrujících svrhnou.

 

Vzhledem k propojenosti světa a snadnějšímu přístupu k informacím se občas lidé na jednom místě nechají inspirovat protesty na místě jiném. Rozhodně se ovšem v takovém případě nedá mluvit o stejné vlně protestů. Pokud stará vláda padne, dojde v některých zemích k více a v jiných naopak méně pozitivnímu vývoji. Vždy je to opět úplně jiné.

 

Mladí lidé měli vždy více sklony kritizovat zaběhlé pořádky a protestovat. Vzpomeňme na 17. listopad 1989 nebo protesty z roku 1848. Je taky přirozené a správné umožnit mladší generaci podíl na moci. Neměla by se z toho ale stávat modla. Tak, jako je špatné udržovat u moci zkostnatělé gerontokracie, tak by také bylo chybou pustit k moci pouze teenagery. Nepálský případ a slova o tom, že je možná 35letý starosta Káthmándú už příliš starý, nechť slouží jako negativní příklad. Jestli se dnes volá po vládě lidí ve věku kolem 18-20 let, co přijde potom? Ozvou se malé děti a budou požadovat politickou moc? Správná je vždy rozumná vyváženost. Mládí dodá svěží myšlenky a dynamiku, stáří zase potřebné zkušenosti a rozvahu.

 

Z vývoje v několika zmíněných zemích tak rozhodně není na místě vyvozovat nějaké obecné závěry a vytvářet světová paradigmata.

 

Tomáš Strnad, odborník na Blízký a Střední východ

 

Fotografie: Britannica