Zakaria: Proč by Spojené státy neměly panikařit kvůli čínskému vyzyvateli

Zakaria uznává, že Čína je represivní režim využívající řadu neliberálních opatření a opravdu je pro USA vyzyvatelem, přesto si klade otázku, jestli jde o životní ohrožení a pokud, tak jak mu čelit? Připomíná přitom, jaké fatální dopady mělo zveličování hrozby Sovětského svazu a dodává, že v případě Číny by konflikt dvou největších ekonomik světa byl jistě mnohem delší a nákladnější, než „původní“ Studená válka. Zakaria v úvodu shrnuje, jaké předpoklady jsou za onou shodou ohledně Číny jako rivala. Jednak jde o selhání snah o její „zapojování“, jelikož se nezměnila. Za druhé, Čína představuje největší hrozbu americkým zájmům a přeneseně i poválečnému světovému uspořádání v režii USA. Bipartajní shoda v USA přichází za éry Xi Jinpinga, kdy Peking vnitropoliticky kombinuje politické represe a navenek je ambicióznější a asertivnější.

 

První teze je dle Zakarii problematická, neboť od doby otevření se Číně za prezidenta Nixona nikdy nešlo čistě o politiku zapojování, ale spíš o kombinaci „zapojování“ a „odrazování“. USA totiž podle něj souběžně podporovaly ostatní asijské země, včetně dodávek zbraní na Tchaj-wan, a tato „zajišťovací strategie“ umožnila Číně růst s tím, že je pod kontrolou. Spojené státy seškrtaly po roce 1990 výdaje na obranu i své nasazení ve světě. S výjimkou Asie. Změna přišla až za G. W. Bushe, který podpořil Indii jako nukleární mocnost a přidal tím další pojistku proti Číně. USA za Obamy zase posílily aspekt odstrašení svými dohodami v regionu. Proti ekonomické dominanci Číny vzniklo Transpacifické partnerství (z něhož Trump vystoupil), popisuje politolog.

 

Zakaria nesouhlasí, že by „zajišťovací strategie” selhala. Jak uvádí, Mao byl v rámci své revoluce odhodlán zničit západní kapitalistický svět za každou cenu, navíc Čína vydávala stamiliony na podporu protizápadních bojůvek a hnutí. Oproti tomu je podle něj dnešní Čína nadmíru odpovědnou zemí, zejména ve srovnání s dalšími stálými členy Rady bezpečnosti OSN – od roku 1979 neválčila, přes 30 let neužila smrtící vojenskou sílu v zahraniční a od 80. let nefinancuje ozbrojené síly jinde ve světě.

 

Mimo to Čína nyní utrácí značné prostředky na posílení mezinárodního systému, namísto toho, aby se snažila o jeho podkopání. Je druhou nejštědřejší zemí v rámci OSN a jejího mírového programu. V rámci misí vyslala víc osob než zbylé státy BR OSN dohromady. Nadto mezi lety 2000-18 podpořila 182 ze 190 rezolucí bezpečnostního výboru. Byť zahraničněpolitická mantra Pekingu o respektu pro suverenitu, teritoriální integritu a nevměšování je z velké míry vedena snahou vyvarovat se vměšování Západu, jde o neskutečnou proměnu, píše Zakaria.

 

Druhý argument pro onen konsenzus je ohledně čínského hospodářského chování. Podle kritiků, jak píše Zakaria, Čína zneužila otevřenou mezinárodní ekonomiku k posílení vlastního systému. Téměř všichni ekonomové se shodují, že Čína za ekonomický zázrak vděčí třem faktorům: změně na více tržní ekonomiku; vysoké míře úspor; a rostoucí produktivitě. Nadto se Čína otevřela zahraničním investicím víc než další rozvíjející se trhy. Dopady merkantilistické politiky Číny na USA jsou nepodložené, uzavírá Zakaria.

 

Zakaria připomíná, že většina zmíněných obvinění mířila v 80. a 90. letech také na Japonsko a vlivná dobová literatura se uchylovala k tezím, z dnešního pohledu už viditelně přehnaným, které slábly tak, jak slábl japonský ekonomický růst. Největší výhodu Číny ve světovém obchodním systému vidí Zakaria v její velikosti, nikoliv v nekalých praktikách. Ostatní země a firmy jsou svolné k ústupkům, jen aby dostaly přístup na tamní trh. Mimochodem dle Credit Suisse v netarifních barierách uvalených na zahraniční zboží (1990-2013) s přehledem vede USA a Čína je až pátá, se třetinou amerického součtu.

 

Čínská proměna probíhá po několika, často protichůdných, liniích, píše Zakaria. Volný trh vzkvétá i pod přísnější kontrolou státu. Peking také ustoupil od dříve klíčové politiky – podhodnocování měny. Zakaria také odmítá argument, že klíčovým problémem jsou krádeže duševního vlastnictví. Byť je to široce zažitá představa, dle amerických firem obchodujících v Číně není ochrana duševního vlastnictví mezi pěti největšími problémy. Od roku 2014, kdy Čína zřídila soud specializující se na tuto problematiku, bylo 100 % případů rozhodnuto ve prospěch zahraniční entity.

 

Není třeba si nalhávat, že jsou čínské reformy k něčemu jinému, než je čínský prospěch, ale ani to, že jsou na tlaku Západu nezávislé, upozorňuje Zakaria. Panuje ale také shoda, že reformy jsou pro další modernizaci a růst Číny nevyhnutelné, jinak by jí hrozila „past středního příjmu“. V otázce politického vývoje Zakaria souhlasí, že Čína se neotevřela tolik, jak mnozí očekávali, naopak se posunula k represivnějším opatřením a kontrole. Otřesné chování k ujgurské menšině vyvolalo lidskoprávní krizi a vláda zavedla řadu orwellovských technologických opatření. Zakaria tyto problémy vnímá jako překážky čínské participace na globálním vládnutí, a především tragédie pro tamní obyvatele.

 

Zakaria si klade otázku, jaká míra globálního vlivu Číny je pro nás přijatelná? Už nyní je dle některých metrik nejsilnější ekonomikou světa, tvoří přes 15 % světového HDP, a do 15 let jí bude plošně. V tomto ohledu zmiňuje analogicky jinou zemi, která v 19. století rapidně posilovala. Ještě v roce 1823 by USA snesly dnešní označení „rozvojová země“. Přesto si „uzurpovaly“ celou západní hemisféru. Jakkoliv diskutabilní přirovnání má podle Zakarii především poukázat na přirozenost snah mít větší globální moc, jakmile státy posilují. I když jde o pro USA o novou zkušenost, označovat tyto snahy Číny za ohrožení povede jen ke střetu mezi nervózním hegemonem a rostoucí velmocí.

 

Problém Zakaria vidí v přístupu Západu k nástupu Číny. USA i Evropa odmítaly Číně otevřít euro-americké kluby – Světovou banku a MMF. Spojené státy byly proti čínské snaze o větší vliv v Asijské rozvojové bance, což dalo za vznik „konkurenční“ Asijské infrastrukturní investiční banky. Ministr zahraničí Pompeo prohlásil, že Spojené státy a spojenci musí udržet Čínu tam, kde je její místo. Kritizuje Čínu za to, že vydává na armádu daleko více než potřebuje k vlastní obraně, což ale platí o USA, Francii či Rusku a vlastně každé mocnosti, upozorňuje Zakaria a říká, že řád, v němž malé evropské státy plní roli světových těžkých vah, zatímco obři jako Čína nebo Indie jsou mimo světové dění, je neudržitelný. Čína bude muset být přizvána k jednacímu stolu a dostat poplatná práva, jinak si vytvoří struktury vlastní.

 

Zakaria se dále věnuje tezi o tom, že nástup Číny je umíráčkem poválečného liberálního uspořádání světa. I když do tohoto uspořádání Čína nezapadá, Zakaria poukazuje na to, že stávající řád nebyl nikdy tak „světový“, „liberální“ nebo „spořádaný“, jak se to nostalgicky uvádí. I Spojené státy nesčetněkrát operovaly mimo rámec pravidel tohoto řádu, ostatně v letech 1947-89 se pokusily o 72 změn režimu, zatímco tento řád samy budovaly. Stejně tak stran hospodářství neváhaly přistoupit k protekcionismu. Čína je pro stávající řád sotva smrtelně nebezpečná, tvrdí Zakaria, a pro srovnání uvádí Rusko. To se dle něho aktivně snaží západní demokratický svět rozložit, navíc často těží z nestability, která přímo zvedá ceny ropy. Čína, i když pravidla hry porušuje, činí tak proto, aby získala utajované informace, ne aby podkopávala svobodné volby na Západě.

 

Zakaria zmiňuje jako zásadní výzvu vládu jedné strany, která neustále odmítá základní koncepty lidských práv. V tomto ohledu čínská represivní opatření skutečně ohrožují liberální mezinárodní řád a je třeba se jimi zabývat. Dodává, že v otázce lidskoprávní není co řešit, je nutné na to upozorňovat, porušování lidských práv odhalovat a čelit jim. Středobodem tvrdého postupu vůči Číně je podle Zakarii to, že tato strategie povede ke změně tamního režimu, jako tomu bylo u Sovětského svazu. Jenže Čína má k SSSR daleko. Namísto umělého impéria vytvořeného brutální expanzivní politikou je Čína civilizací a národem s hlubokým smyslem pro národní jednotu a hrdost, poukazuje Zakaria. Čína se stává ekonomickým partnerem, technologickým lídrem. Zároveň je největším trhem snad všeho zboží a drží celosvětově největší devizové rezervy. A dodává, že i kdyby podstoupila změnu režimu, širší aspekty jejího vzestupu a síly zůstanou.

 

Zakaria nakonec poukazuje také na vysoký stupeň vzájemné závislosti mezi oběma mocnostmi. Loni byla Čína hlavním dodavatelem zboží do USA a americký export do Číny od roku 2001 vzrostl o 527 %. Nemluvě o provázanosti lidské – statisících čínských studentů v USA a necelých 5 milionech obyvatel čínského původu. Trumpova administrativa tak současně vzájemnou závislost jednak přijímá, jednak se jí straní, tvrdí Zakaria. Zatímco z ekonomického hlediska Washington směřuje k ještě větší provázanosti, ohledně technologií je postup opačný, a to zpřetrhat vazby na Čínu a přimět k tomu i zbytek světa. Tažení proti Huawei je toho názornou ukázkou, včetně mezer, které tato strategie má. Doposud jen 3 země z více než 61 oslovených zasáhly proti technologiím Huawei, mimo jiné také proto, že USA nepřichází s alternativou. Podle Zakarii však právě toto zanedbatelné číslo značí, co by mohlo nastat v budoucnu plošně. Čína je pro mnoho zemí největší obchodní partner spolu s USA, a to včetně zemí Latinské Ameriky. Obvyklou reakcí světových lídrů je požadavek, abychom je nenutili mezi USA a Čínou vybírat, neboť by jejich volba mohla překvapit. Nadto, varuje Zakaria, izolovaná Čína s vlastními dodavatelskými řetězci a technologiemi by tlaku USA snadno odolávala.

 

Zakaria také připomíná, že se příliš neřeší, jaká bude reakce Číny. Ale i Peking má své zastánce tvrdého přístupu, kteří před zmíněnými snahami USA varovali. Právě takovýmto postupem jim dávají Spojené státy za pravdu, což vede přesně k tomu destabilizačnímu chování, kterému se USA snaží zabránit. Faktem je, že Spojené státy s Čínou soupeří a bude tomu tak po většinu tohoto století. Otázkou je, zda mají Spojené státy v rámci stabilního mezinárodního prostředí soupeřit souběžně se snahou o zapojování Číny, místo aby jí izolovali, shrnuje Zakaria.

 

Rozklad globalizace je cílem řady členů Trumpovy administrativy a on sám považuje americké aliance za přežité a volný obchod za odírání amerického průmyslu. Podle Zakarii pravicoví populisté pochopili, že nejsnazší cesta ke konci liberálních mezinárodních struktur je skrze další studenou válku s Čínou.

 

Závěrem Zakaria uvádí, že je čas na rozumnější politiku, která by z Číny udělala „odpovědného člena“ mezinárodního společenství. Podle něj by USA měly podpořit větší vliv Číny (nejen) v jejím regionu pod podmínkou, že vliv použije k posílení mezinárodního řádu. Čínskou participaci na boji s globálním oteplováním, proliferací jaderných zbraní, praním špinavých peněz a terorismem je třeba podporovat a ocenit. Iniciativa Pásu a cesty může prospět rozvojovému světu, dodává Zakaria, pokud bude prosazována transparentně, klidně i s účastí západních zemí. Čína ale bude muset přijmou kritiku v lidskoprávních otázkách, svobodě slova a konceptu svobod obecně.

 

Největší potenciální body sváru vidí Zakaria i nadále v Hongkongu a Tchaj-wanu. Rozložení sil navíc nahrává Pekingu, kdy by jakékoliv vítězství bylo pro USA Pyrrhovo a vedlo ke kolapsu zmíněných oblastí.

 

Máme důvod věřit v Ameriku, uzavírá Zakaria, vždyť SSSR ani Japonsku se nepodařilo ovládnout svět, přestože obavy byly podobné. Vzestup Číny je doprovázen vnitřními problémy a její další změna je nevyhnutelná. Čínští vůdci ví, že jejich země vzkvétá ve stabilním, otevřeném světě a nemají v úmyslu jej zničit, uzavírá politolog.