Vztahy EU a Číny jako na houpačce

Návštěvě Meloniové předcházelo oboustranné napětí. Vždyť Itálie, člen skupiny G7, a tím pádem i nejvýraznější západní signatář čínské iniciativy Pásu a cesty, v prosinci svůj podpis odvolala a od iniciativy upustila. Odstoupení bylo pochopitelné, neboť benefity členství nebyly příliš patrné, zatímco prohloubení italsko-americké spolupráce přineslo tlak USA a současně i pravicových a populistických stran italské politické scény.  

 

Vláda Meloniové tak v uplynulých dvou letech podpořila USA v Indo-pacifické oblasti, jednala v Tchaj-peji o „polovodičové spolupráci“ a dokonce obvinila Čínu z podílu na hospodářském poklesu Itálie po zahájení rusko-ukrajinské války. A protože dohody „Pásu a cesty“ Itálii nepřinesly v podstatě žádný prospěch, Itálie obrátila. Čínská média pak počastovala Meloniovou přirovnáním k „evropskému Trumpovi“.  

 

Ani opuštění čínské iniciativy však italské ekonomice moc nepomohlo. Míra inflace sice klesla, ale rozpočtový deficit 7,4 % HDP je nejhorší v Evropě. Ani veřejný dluh neklesá. EU proto už během pekingské návštěvy Meloniové začala ve věci deficitu s Itálií a dalšími šesti hříšníky řízení.  

 

Jednání premiérky s celou čínskou politickou špičkou znovu vrátilo Itálii k Německu, Francii a nejsilnějším evropským hráčům, které s Čínou hospodářsky spolupracují. Čínský byznys evropským zemím sice dlouhodobě komplikuje americko-čínská rivalita a bezpečnostní zájmy, které Evropě dlouho a ve velkém zajišťovaly a financovaly právě Spojené státy. Nedělaly to zadarmo. Požadovaly podporu v krocích směřujících tu otevřeněji, tu skrytěji proti čínským zájmům. Tak se i italsko-čínské vztahy s velmi dlouhou tradicí zhouply do loňského ochlazení a letošního ohřátí.  

 

Výsledkem je tříletý akční plán (2024-27), slibující posílit komplexní strategické partnerství. To Meloniová označila za „něco nového, protože otevírá novou etapu ve vztazích s Čínou a definuje nás." Uvedla, že spolupráce zahrnuje strategická odvětví elektrické mobility a obnovitelných zdrojů a čínský premiér Li Čchiang přidal „výhodnou spolupráci malých a středních podniků v loďařství, letectví, nové energetice či umělé inteligenci“.

 

Meloniovou doprovázeli zástupci italských firem. Pneumatiky Pirelli, energetická skupina ENI, obranná společnost Leonardo, vinařství a luxusní móda jako Dolce & Gabbana. Roberto Vavassori, předseda italského sdružení výrobců automobilů, řekl Euronews, „že bez takové politické podpory by čínské společnosti nebyly ochotny v Itálii investovat, i kdyby to bylo ekonomicky zajímavé“. Předpověděl, že nová spolupráce má za cíl přivést čínskou automobilovou výrobu do Evropy, zejména do Itálie. Hlavním tématem návštěvy i proběhlého Čínsko-italského obchodního fóra byla nová cla EU na elektromobily. Přestože Itálie hlasovala pro cla, italský průmysl je v hluboké krizi a potřebuje i čínské investory a partnery.

 

A to je podle všeho i plán konstruktivnější části vedení Evropské unie. Totiž přimět čínské automobilky celní hrozbou, aby přišly vytvářet společné podniky a sdílet technologie s protějšky v EU. Jedná se v podstatě o obrácený proces, který v uplynulých desetiletích probíhal v Číně ze strany evropských automobilek.

 

Proces přitom již začal. Francouzsko-americko-italská automobilka Stellantis kooperuje s východočínským Leapmotorem a v září zahájí výrobu v Evropě. Španělský EBRO-EV se spojil s Chery – pátou největší čínskou automobilkou – na vývoji elektromobilů v Barceloně. O spolupráci a investicích v Evropě se jedná s největším světovým výrobcem baterií CATL a dalšími čínskými společnostmi.

 

Na této nové evropské taktice je však paradoxní právě to, že evropské firmy dlouho protestovaly proti tlaku Pekingu, aby zahraniční investoři zakládali v Číně společné podniky a sdíleli know-how. EU tuto praxi ještě nedávno odsuzovala jako „nucený transfer technologií“. Ale svět se mění. Evropu už nestraší čínské krádeže technologií, ale vlastní zaostávání. Evropský průmysl potřebuje nové investice a know-how, aby mohl konkurovat. Proto se nyní obrací do Pekingu pro spolupráci nejen do zaostávajících sektorů. Společné podniky mohou navíc zajistit, aby Číňané v Evropě zakládali výrobu podstatnější části dodavatelského řetězce, nikoliv pouze konečnou montáž.

 

Dodatečná cla EU na elektrická vozidla ve výši až 38 % tak jsou i pobídkou čínským automobilkám k přesunu výroby. Spojení sil s místním výrobcem snižuje náklady a umožní rychlejší přístup na evropský trh, protože solitérní čínská výroba je přirozeně dražší a při penetraci s lokálním trhem naráží na stále dramatické rozdíly čínského a evropského myšlení. Nicméně stejné problémy interkulturního managementu budou řešit i společné podniky, pro které je tak rozhodně výhodnější, když má jeden partner v podniku kvalifikovanou většinu, a tak se lze vyhnout patovému rozložení sil.

 

Evropa tak přichází na starou pravdu, že když už nemůže soupeře porazit, musí se s ním spojit. Snad se tak blýská na lepší časy a Unie přichází do světového obchodu v nové roli. Namísto starého falešného morálního majáku a kazatele, kterého nikdo neposlouchá. V kuloárech je přitom slyšet vzdechy nad „naprostou arogancí“, kterou oplývali mnozí dřívější lídři EU v domnění, že EU bude vždy technologicky lepší a Čína ji nikdy nedožene.

 

Poslední dekáda už ale ukazuje, že Čína je před Evropou v technologiích i v prodeji v mnoha odvětvích, od solárních panelů a větrných elektráren, přes spotřebitelské drony až po elektrická vozidla. Podle Německé obchodní komory v Číně 69 % německých automobilek počítá, že jejich čínští konkurenti již v inovacích vedou nebo povedou během příštích pěti let. Hosuk Lee-Makiyama, ředitel Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii (ECIPE) tak hodnotil evropský plán tarifů a společných podniků jako „pokus dát Číně ochutnat její vlastní medicínu“.

 

Na druhé straně zejména letošní návštěva prezidenta Si do Francie, Srbska a Maďarska jako by nasazovala starou britskou taktiku „rozděluj a panuj“. Peking ale tuto evropskou koncepci zřejmě dávno očekával a dál se integruje do evropského dodavatelského řetězce. To ostatně prozradila i směrnice Čínského ministerstva obchodu čínským automobilkám na začátku roku o sdílení dodavatelského řetězce se všemi stranami. Vždyť nakonec každá asijská automobilka, aby získala celní úlevy, musela investovat. Japonci postavili závody ve Francii, Polsku a Portugalsku, Jihokorejci šli do střední Evropy.  

 

Evropa ale musí zvážit, jak vypadají pro Evropu skutečně přínosné čínské investice. Různé formy čínské ochoty v Evropě investovat pak přináší rozdílná cla na čínské vozy. Některé automobilky jako BYD, byly zasaženy mnohem nižšími cly (17,4 %) než třeba hlavní partner Volkswagenu SAIC, který dostal nejvyšší clo ve výši 38,1 %. Ne každý je však ochoten spojovat se s lokálními partnery.

 

Volkswagen neplánuje vyrábět elektrická vozidla jeho čínských partnerů ve vlastních evropských továrnách. A největší světový výrobce elektromobilů BYD si v Maďarsku staví svůj vlastní výrobní závod. Další čínské investice v Evropě budou brzy následovat a dopředu plánující země, jako je zejména Francie, chtějí přilákat čínské výrobce baterií a automobilů.  

 

Podívej, co jsi mě donutil udělat

Německé firmy, které po tvrdé třicetileté práci dosahují v Číně stále dobrých zisků, v obavách z obchodní války přiměly kancléře Olafa Scholze, aby otevřeně zpochybnil vyšetřování EU stran dotací na elektromobily. Proti tomu stojí evropský názor, že Brusel neměl jinou možnost reakce na masivní dotace Číny v celém dodavatelském řetězci elektromobilů, od rafinace surovin na baterie až po hotová auta, protože se zdá, že Čína průmyslové dotace letos ještě zvýšila, namísto stimulace domácí spotřeby a revalvace čínského juanu. Takové rozhodnutí se jeví za hranou, na hranici vyhlášení obchodní války. 

 

Další vývoj evropsko-čínských vztahů tak není jen o spolupráci. Politické klima se zhoršuje. Po dekádách evropské arogance a kritizování Číny, jako by EU nyní opanoval pocit pasivity, že se „ve skutečnosti rozhodnutí přijímají v Pekingu a Peking za to může". Tato logika je ale jen paralelou obvyklého zjednodušujícího pohledu občanů členských zemí EU, že „za všechno může Brusel“. Ale už jen letmý pohled na křiklavou skupinu nových českých europoslanců ukazuje, že jsme letošní „pražský výběr“ zase moc nezvládli.

 

Rostoucí množství exhibicionistů a komediantů v novém europarlamentu pak nutně vzbuzuje obavy z evropské budoucnosti. Ztracená evropská sebedůvěra je v ostrém protikladu s Trumpovým protekcionistickým chvástáním a lacinými sliby. Je jasně patrné, že EU za Čínou (ale i USA!) zaostává zejména v podpoře domácích firem. Vždyť řada původně ochranných opatření přichází v krajně nevhodnou dobu, a navíc ještě nevhodnou formou. Tato bruselská slepota se zatím nemění. I diplomatická rétorika Bruselu je plná pasivity a bez vize, jako by Pekingu říkal: „Podívejte, co jste nás donutili udělat.“ 

 

Zajímavější je diskuse o použití nástrojů typu „nařízení o prověřování investic“. To má přimět čínské společnosti k „evropsky střiženým“ společným podnikům. V tom je také na tahu Komise. Maďarsko, jako hlavní příjemce čínských investic v oblasti EV, chce během svého předsednictví v Radě EU také prosadit své požadavky na společný podnik. Je pravděpodobné, že evropská cla budou u lokálně investujících čínských automobilek odstraněna. 

 

Příležitosti pro roli Číny v globálním měřítku

Vývoj evropsko-čínských vztahů bude nepochybně ovlivněn výsledkem amerických voleb. S vyhlídkou na nástup Trumpa do úřadu někteří čínští manažeři sdíleli varování amerických klientů, že v případě nepřesunutí svých průmyslových řetězců z Číny u nich už možná nebudou moci příští rok nakupovat. Navíc by se v éře Trumpa 2.0 sankce nemusely omezovat jen na technologické produkty, což dál zvýší tlak na čínskou ekonomiku.

 

I čínští obchodní partneři se tak připravují na nejistou budoucnost a reorganizace. Pokud se Trump vrátí do Bílého domu, jeho nepředvídatelný styl nutně rozkolísá mezinárodní geopolitickou situaci a způsobí výrazné výkyvy finančních, měnových a komoditních trhů. Neklidné mezinárodní prostředí však dává Číně také nové příležitosti sehrát stabilizační roli a získat si politiky z orgánů EU. Čínu nedávno navštívil ukrajinský ministr zahraničí ve věci války na Ukrajině. Poprvé od zahájení konfliktu. A zdá se, že Čína je připravena hrát mnohem větší roli při zprostředkování příměří.

 

 Vít Vojta, sinolog a právník

 

Text vyšel ve zkrácené podobě jako komentář pro CNN.iprima.cz.