Ve slepé uličce íránské války

Íránský režim byl před válkou velmi nepopulární. Podle některých průzkumů veřejného mínění si až 70 % obyvatel přálo úplnou změnu systému. Nespokojenost, především pak velmi početných mladých lidí, stále rostla. V zemi byla vysoká nezaměstnanost, a to opět především mezi mladými. Íránci jsou v průměru velmi vzdělaní a kvalifikovaní, ale hodně těžko sháněli uplatnění ve složitém domácím trhu práce. Životní úroveň stále klesala a lidé se stále méně báli vyjadřovat svou nespokojenost. Přibývalo protestů i jejich účastníků. Svou roli sehrálo rovněž vysychání zdrojů pitné vody zásobujících Teherán.

 

Íránci jsou totiž podobně jako Češi zvyklí pít pitnou vodu z kohoutku. Kvůli nedostatečným zdrojům ovšem není možné zabezpečit její plný tok po celý den. Docházelo proto k výpadkům bez náhrady. Vláda přišla s nápadem na přestěhování hlavního města do jiné části země. Každý, kdo vidí podobné projekty v Egyptě nebo Indonésii, si ihned uvědomí, jak složitý a časově i finančně náročný úkol to je a jak těžké, ne-li nemožné, bude ho realizovat v íránských podmínkách.

 

Íránci jsou velmi silní a hrdí, ale také nacionalisticky zaměření. Nebojí se jít proti neoblíbeným vládcům, i když jim hrozí smrt, ale také nechtějí cizí vměšování do svých záležitostí. Již mnohokrát v historii ukázali, že si své záležitosti rádi řeší sami. Americko-izraelský útok na tuto zemi proto zapůsobil přesně opačně, než měl. Místo aby povzbudil občany k větším protestům a snaze svrhnout neoblíbený režim, donutil je se semknout proti cizímu agresorovi. Tento sentiment navíc posílilo zabití civilistů, především pak dívek ve škole v Minabu, a poškození významných kulturních památek, na které jsou Íránci tak hrdí.

 

Íránci byli předtím již unaveni oficiální protiamerickou a protiizraelskou propagandou. Na některých demonstracích se dokonce objevovala hesla „Nechte Palestinu Palestincům a starejte se radši o Írán" nebo „Amerika a Izrael nejsou naši nepřátelé, naším skutečným nepřítelem je náš režim". Na jednom fotbalovém zápase dokonce slova pořadatelů o solidaritě s palestinským lidem diváci přehlušili ostrým pískotem. Nyní jakoby útok na Írán dal oficiální propagandě do značné míry za pravdu. Lidé přestali věřit, že jim hodný Západ přijde pomoci proti zlému režimu. Stále více si začali uvědomovat, že útočníci jsou skutečnými nepřáteli, kteří napadli jejich zemi a ničí ji. Neznamená to, že by Íránci začali nutně milovat své nejvyšší představitele, ale odpor vůči nim utichl a nahradila ho nenávist vůči cizím agresorům. Stále přibývá mužů, kteří se dobrovolně hlásí do armády k obraně země. Některé oficiální kanály hovoří až o 14 milionech. Konkrétní čísla se nicméně dají těžko ověřit.

 

Íránci jsou rovněž velmi soudržní a solidární. Ekonomická situace v zemi se válkou zhoršila ještě výrazně více. Hodně zboží se dá těžko sehnat a jeho ceny, včetně základních potravin, vzrostly do astronomických výšin. Dle některých odhadů přišla až polovina obyvatel o práci. Představy amerického vedení o kolapsu a pádu režimu se však nesplnily, protože mezi Íránci zavládla ohromná solidarita a soudržnost, kterou znali již z minulých období. Takové situace lidi naopak spojují a posilují proti cizím nepřátelům. Tak se tomu v Íránu již stalo během osm let trvající války s Irákem. Válka tak úplně překryla ekonomické a společenské problémy, které existovaly před ní. Lidé pomalu zapomínají na to, jak těžko se před válkou žilo. Stále více vidí pouze škody a hrůzy způsobené útokem USA a stále více budou USA a jejich spojence považovat za hlavní viníky všech problémů.

 

Velkou chybou bylo také zabití Alího Chámeneího, tedy nejvyššího vůdce a de facto hlavy státu. Chámeneí byl sice velice inteligentní a vzdělaný člověk, ale postrádal charisma, byl již starý a pro mladé lidi byl symbolem zkostnatělého a špatně fungujícího systému. Staré vedení země bylo nahrazeno mladšími a mnohem modernějšími, ale přitom silnějšími a neústupnějšími kádry. Mladší vedení revolučních gard sestává z poměrně inteligentních, vzdělaných a pragmatických představitelů, kteří jsou sice konzervativní, ale mnohem méně nábožensky zaměření. Sázejí naopak na silně nacionalistickou strunu – a hru na tuto strunu si nyní Íránci mnohem radši poslechnou.

 

Íránci navíc vidí, že všechny prostředky země nebyly rozkradeny a promrhány, ale investovány do ohromných a sofistikovaných podzemních měst, kde jsou vojenské základny i továrny obranného průmyslu. Jako by si najednou začali uvědomovat, že vedení jejich země již dávno vědělo, co jednoho dne přijde, a připravilo se na to.

 

Hormuzský průliv a vojenské řešení

Možnost uzavřít Hormuzský průliv není ničím novým. Teoreticky zde byla na stole již dlouhou dobu, ale od války s Irákem v osmdesátých letech nebyla využita. Íránci si nyní uvědomili, jak silnou kartu mají v rukou. Průliv de facto není fyzicky uzavřen, a ani být nemusí – stačí, že je jeho proplutí bez koordinace s Íránem nebezpečné. Zasáhnout proplouvající loď jakoukoliv střelou nebo dronem je velmi snadné a těžko se tomu dá zabránit. Pojišťovací společnosti proto buď úplně odmítnou takové lodě pojistit, nebo je pojistí tak draze, že se plavba přestává vyplácet. Kromě střel a dronů má Írán k dispozici tisíce velmi jednoduchých a levných člunů, které mohou lodě poškodit. Útok na lodě přitom nemusí vzejít z blízkého pobřeží, ale z velmi vzdáleného území v centrální části země.

 

I pokud by USA zasypávaly okolí Hormuzu bombami a raketami sebevíc, útokům de facto nemohou zabránit. Neuspěla ani snaha USA doprovázet lodě americkými válečnými plavidly. Válečné lodě mohou poskytnout částečnou ochranu, stoprocentně však nikdy nemohou zabránit, aby obchodní loď zasáhla levná střela, dron, člun či mina. V nebezpečí se v úzkém průlivu ocitají i samotné válečné lodě. Vzhledem k ohromné rozloze a složitému terénu Íránu není možné útočníky zničit útokem z moře. I kdyby USA průliv obsadily, nic to nezmění – útoky z centrální a východní části Íránu budou pokračovat.

 

Nápad obsadit strategický ostrov Charg je rovněž naivní. Vychází ze západního způsobu uvažování a z nepochopení íránské mentality. Představa, že na americké vojáky obsazující ostrov íránská armáda nezaútočí, protože na něm má významná ropná zařízení, míjí realitu. Íránci současnou situaci vidí jako boj o přežití a budou bojovat za každou cenu. Bombardování vznětlivých ropných zařízení by navíc stálo životy mnoha amerických vojáků. Udržet se na ostrově pod palbou z pevniny by bylo mnohem horší. Íránské vedení si je dobře vědomo toho, že zatímco vlastní obyvatelé jsou i přes ohromné strádání nyní připraveni na neuvěřitelné oběti, americká veřejnost, která se od počátku staví k této válce velmi kriticky, bude po zbytečné smrti velkého počtu svých vojáků ještě více proti. Navíc tím ohrozí pozice Republikánů v chystaných podzimních volbách.

 

Pouze silou se Hormuz prostě obsadit nedá. Pokud by USA chtěly íránské útoky na lodě úplně zastavit, musely by podniknout plnou pozemní operaci a de facto celou zemi obsadit. Nestačilo by obsadit jen část, protože z ostatních území by rakety a drony na průjezd Hormuzem stále útočily. Nestačí tedy ani obsadit hlavní město Teherán.

 

Alí Chámeneí ještě před smrtí vydal rozkazy k přípravě na válku – a to na válku velkou, s výhledem na možnou pozemní operaci. Íránské vojenské velení, stejně jako velení revolučních gard, přešlo do jakéhosi mozaikového formátu: ve všech regionech a oblastech přebírají vedení místní velitelé, po nichž nastupují další. Dekapitace vedení země se do značné míry právě kvůli této strategii minula účinkem.

 

I pokud by americká armáda podnikla pozemní operaci a vstoupila do Teheránu, nic tím nekončí. Vedení země by se přesunulo do dalších částí, odkud by vedlo válku. I pokud by bylo nejvyšší vedení zlikvidováno, povedou jednotliví lokální velitelé válku ze svých území. Původní plány počítaly dokonce i s obsazením velké části země a s vedením guerillové války proti případným okupantům. Tato myšlenka se zrodila ze zkušeností z Iráku, kde Saddám Husajn sice velmi rychle padl, ale poté se vedla dlouhá a krvavá válka proti milicím v různých částech země. Íránci se z historické zkušenosti poučili a dobře vědí, že pokud je válka USA dlouhá, krvavá a finančně nákladná, začne růst odpor obyvatel a volání po návratu domů.

 

Pokud budou chtít Američané problém vyřešit silou, budou muset sáhnout k pozemní operaci, což znamená možná další několik let trvající těžkou, krvavou a finančně náročnou válku s velmi nejistým výsledkem.

 

Húthíjové, Hizballáh a další pro-íránské skupiny

Další karta, s níž může Írán hrát, jsou jemu nakloněné skupiny v jiných zemích. Část lodní dopravy se dá z Hormuzu odklonit přes Rudé moře. Saúdská Arábie disponuje ropovodem vedoucím z východní části země na západní pobřeží k přístavu Yanbu, odkud se nerostné suroviny dají přepravovat dál přes Rudé moře. Uvažovalo se rovněž o výstavbě dalších produktovodů tímto směrem, a tím o zbavení se závislosti na Hormuzském průlivu.

 

Při průplavu Rudým mořem se však nedá vyhnout jemenskému pobřeží, odkud mohou na lodě útočit právě Húthíjové. Opět zde platí totéž co v Íránu. Útočit odsud na lodě je velmi snadné a levné – prakticky k tomu stačí téměř na koleně smontované drony nebo střely. Zabránit těmto útokům je téměř nemožné. Snaha útočníky bombardovat se již mnohokrát ukázala být absolutně neúčinnou. Je velmi těžké zasáhnout pohybující se útočníky v těžkém hornatém terénu a i pokud se to podaří, čekají v řadě tisíce dalších. Obsadit Jemen s jeho složitým hornatým terénem se zatím de facto nikdy nikomu nepodařilo.

 

Húthíjové nemusí útočit pouze na lodě – ze svého území zasáhnou také ropná zařízení a města v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech a dalších zemích. Saúdi a Emiráťané s tím již mají své trpké zkušenosti. Útoky na Rijád, Abú Dhabí a Dubaj skončily až Čínou zprostředkovanou dohodou mezi Saúdskou Arábií a Íránem v roce 2023. Až do současné chvíle byla dohoda v platnosti a Húthíjové skutečně na území těchto zemí neútočili. Nyní se ovšem situace změnila: Saúdi bombardovali letiště v hlavním jemenském městě Saná, aby zabránili přistání íránských letadel, a Húthíjové vzápětí vyhlásili blokádu saúdských přístavů a útočí na ně i na lodě, které do nich připlouvají. Kromě toho útočí i na saúdská ropná zařízení.

 

Navíc je třeba brát velmi vážně íránské výhrůžky, že pokud USA výrazně zničí íránskou civilní infrastrukturu, včetně vodních nádrží a zásobáren, zničí Íránci přímo, i nepřímo přes své spojence ropná a plynová zařízení, vodní nádrže a civilní infrastrukturu zemí v regionu. Takový krok by znamenal pro celý region katastrofu. Útoku íránských střel a dronů, kterých má Írán velkou zásobu a navíc v podzemních městech vyrábí další, zatím nikdo nedokázal úplně zamezit. Tyto země se tak ocitly ve velmi těžké situaci: s USA je pojí rivalita a špatné historické zkušenosti se sousedním Íránem, ale plná podpora USA by znamenala zkázu, protože USA nemohou zajistit jejich plnou ochranu.

 

Ve hře je také hnutí Hizballáh. Úvahy o tom, že by se Írán výměnou za výhodnou dohodu s USA mohl tohoto hnutí vzdát, jsou velmi naivní – tím by úplně ztratil tvář a podporu dalších hnutí a organizací. Jedná se o velmi silnou kartu a velkou páku, kterou může Írán kdykoliv použít.

 

Je třeba nezapomínat na Irák, kde se 60 % obyvatel hlásí k šíitskému islámu a proíránské milice hrají velmi významnou roli. Poslední eskalace mezi Saúdskou Arábií a těmito hnutími hrozí vtažením Iráku do války a jeho destabilizací. Pokud bude Irák vtažen do války, může se úplně rozpadnout a upadnout do dlouhé občanské války, která by mohla do konfliktu zatáhnout také sousední Sýrii. V takovém případě by vzaly za své již tak těžko realizovatelné sny o vybudování pozemních produktovodů a obchodních tras přes tyto země a Turecko – čímž by se dalo vyhnout Hormuzskému průlivu.

 

V Bahrajnu vládne sunnitská královská rodina, ale většina obyvatel se hlásí k šíitskému islámu. Šíitské menšiny a proíránské skupiny jsou také na východě Saúdské Arábie a v Kuvajtu. Eskalace konfliktu tak může celý region proměnit v obrovské bojové pole a zatáhnout do něho i další státy. Pákistán vyslovil plnou podporu Saúdské Arábii a nabídl jí pomoc proti Húthíjům. Egypt vyslal své vojáky do Spojených arabských emirátů. Vtažení Pákistánu do války by mohli využít afghánští Tálebové a obnovit střety s pákistánskou armádou.

 

Závěr

Šance na změnu režimu v Íránu jsou nyní velmi malé. Režim je vnitřně silnější a má paradoxně větší podporu než před válkou. Obyvatelé jsou připraveni přinést oběti a snášet válku i těžkou ekonomickou situaci. Čím více budou útoky na Írán eskalovat a čím více budou zasahovat důležitou civilní infrastrukturu, tím více bude Írán a jeho spojenci útočit nejen na americké základny v regionu, ale také na podobnou infrastrukturu okolních zemí. Zničení zásobáren vody a odsolovacích zařízení může být pro některé z nich fatální. Vojensky de facto není možné Írán porazit – to by musela být fyzicky obsazena celá země. Eskalace bude znamenat velký konflikt a krizi v celém regionu, která může způsobit ohromné migrační vlny, mnohem větší než ty, které jsme již zažili. Prodlužování konfliktu výrazně a dlouhodobě zdraží nejen ropu, plyn a z nich vyráběné produkty, ale také hnojiva a mnohé další suroviny. Po trase přes Ukrajinu a Rusko se tak může uzavřít další klíčová přepravní trasa. A to se dotkne mnoha zemí Asie i Evropy a může to způsobit velkou hospodářskou krizi.

 

V současné době není ani diplomatické řešení snadné. Írán utrpěl a zřejmě ještě utrpí velké ztráty, které bude chtít kompenzovat. Není tak naivní, aby očekával finanční kompenzace od USA. Přál by si proto zrušení mezinárodních sankcí, jakoukoliv formu příjmu z průplavu lodí Hormuzem a uvolnění zmražených finančních prostředků.

 

Pokud by však USA na tyto požadavky přistoupily, ztratily by tvář a de facto by tím přiznaly totální porážku – stav po válce by pro ně byl mnohem horší než před ní. Musí proto výměnou získat něco, co by mohly prohlásit za vítězství. Írán je připraven diskutovat o svém jaderném programu a pravděpodobně by akceptoval větší kontroly svých zařízení, bez časového omezení, tak aby se nová dohoda mohla označit za lepší než ta, kterou podepsal prezident Obama. Mírového jaderného programu se však Írán pravděpodobně nevzdá, stejně jako práva mít balistické střely dlouhého dosahu nebo podpory sobě nakloněných hnutí a organizací v regionu – tím spíš, když mu nyní tato hnutí výrazně pomáhají. Taková dohoda bude pro USA těžko přijatelná.

 

Výhled do blízké budoucnosti proto není zrovna růžový. Nezbývá než doufat, že se i tak nějaké kompromisní řešení najde a vzdálenější budoucnost bude o něco lepší. Omán a další zprostředkovatelské země se o to snaží. Tak či onak snadná, černobílá a rychlá řešení neleží na stole.

 

Tomáš Strnad, expert na Blízký a Střední východ

 

Úvodní foto: Unsplash.com/Moslem Daneshzadeh