V případě Číny a Ruska se velmi těžko hledají podobnosti, říká sinolog Vít Vojta

Čína nedávno zprostředkovala obnovení diplomatických vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Mohla by skutečně nějak přispět i k ukončení války na Ukrajině? Jak na ni ve skutečnosti nazírá?

Říká se, že „státy nejsou ani dobré, ani špatné, mají jen své zájmy“ a také, že „pragmatici nebojují cizí války“. Tak je to i s Čínou, která bohatne během míru, protože je to především ekonomická velmoc. Současná Čína nemá žádné válečné zkušenosti. I proto je ukrajinská válka pro Čínu potíží. Čína s Ruskem přes dvacet let buduje partnerské vztahy. Teď je těžké jej hodit přes palubu. A před mezinárodním společenstvím Čína také nechce ztratit tvář. Nerespektování ukrajinských hranic je navíc pro Čínu nepřijatelný precedens. Vždyť své moderní hranice pracně dotvářela půl století a celé to narušování status quo kolem Tchaj-wanu vnímá jako útok na svou svrchovanost.Prezident Si se v Moskvě pokusil prosadit čínský mírový plán, Putin jeho přijetí podmínil nutnou souhrou Západu a Kyjeva. Zatím se ale zdá, že Spojené státy nepodpoří rusko-ukrajinská jednání v čínské režii a prezident Zelenskyj se ve vztahu k Číně také stále jasně nevyjádřil. Z řeči těla i výrazu čínské delegace v čele s prezidentem se dalo vyčíst, že pro ně moskevské setkání nebylo ničím zvlášť snadným.

 

Do češtiny jste mimo jiné převedl slavný spis Umění války od mistra Sun-c' z 6. století před naším letopočtem. Jak by asi mistr Sun komentoval průběh rusko-ukrajinské války?

Jistě by našel špatnou výchozí rozvahu, neznalost vlastní a soupeřovy síly, i opomenutí psychologických dopadů války na obránce a útočníky. A zejména podcenění možnosti vzniku velké aliance, protože už ve starověku se vedly války, kdy jeden stát krvácel a další jej zásobovaly materiálem. Mistr Sun by nejspíš poukázal i na selhání vládců světa a jejich diplomacie. Ti totiž pouze přihlíželi, jak se oheň války z roku 2014 rozhořívá do požáru.

 

Ruský a čínský režim se zdají se být podobné, ale je tomu skutečně tak?

Tradice obou zemí je jiná. Autoritářství čínského císařství rostlo z konfuciánských hodnot, ochrany kolektivního zájmu. Rusko tradičně hájí spíše zájem úzkých elit na úkor většiny. V obrovsky různorodé veleříši je ale Číně vše lepší než chaos. Komunistická elita si tu už sto let myslí, že je schopna zemi dobře sloužit a posledních čtyřicet let ji v tom utvrzuje. Ale je jí jasné, že více než miliarda lidí bude chtít žít jen v takovém režimu, se kterým je spokojená. Naproti tomu ruské carství se dotvářelo mnohem později. Na svém vrcholu si bralo za vzor Francii, ale francouzské osvícenství a socialismus se mohly v masách zbídačených mužiků jen těžko uchytit. Když feudální vrchnost vystřídaly často ještě strašnější sovětské úřady, dalo to zemi další trauma. Těžko se v obou zemích hledají podobností.

 

Když před půlstoletím přijel do Číny americký prezident Richard Nixon, byl to úspěch hlavně Henryho Kissingera. Je vůbec dnes na Západě někdo podobně kompetentní ve vztahu k Číně?

Henry Kissinger dokázal americkým sbližováním s Čínou získat strategickou výhodu proti Sovětskému svazu, ale to už je padesát let. Dnešní svět je jiný. Poslední americké vlády svou sinofobií tlačí Čínu k hledání partnerů, a kdo jiný by to měl být než největší soused, země s bohatými zdroji? Ikonický Kissinger má určitě někde své potenciální nástupce, ovšem dnes je spolehlivě dusí aktivističtí „správňáci“, kteří bohužel nebývají ani správní a už vůbec ne přesní v úsudku. Kissinger sám dnes píše, že budoucí svět bude muset Čínu respektovat jako jednoho z klíčových geopolitických hráčů. Více, než jsme si schopni a ochotni připustit.

 

Vy ještě pamatujete naši komunistickou totalitu. Jak se srovnáváte s tím, že Čína nemá soutěž několika politických stran a svobodné volby?

Čínské císařství skončilo – obrazně řečeno – teprve včera. Jeho setrvačnost se výrazně propisuje do celého modelu čínského státu, včetně úřadu prezidenta. Východoasijská hierarchicky řízená společnost, kde se každé dítě učí poslouchat vedoucího, je jiná. Dbá se na společenský význam, rituály, status a tato specifika drtivě ovlivňují veřejný prostor i odbornou diskusi. Otázka, zda a jestli vůbec budou někdy v Číně svobodné volby, je na místě. Ale odpověď na ni je věštěním z křišťálové koule. Naše pojetí individuální svobody prostě v Asii zakořeněné není.

 

A měla by bohatnoucí čínská střední třída zájem o nějakou formu zastupitelské demokracie? Nakolik vlastně ví, jak Západ politicky funguje?

Bohatnutí střední třídy a urbanizace jsou fenoménem posledních dvou desetiletí. Právě sílící střední třídě skládá čínská vláda účty ze své činnosti. Už dávno ne dělníkům a rolníkům. Zatím se vláda orientuje na sociální smír, vtahování střední třídy do „sociálních projektů“ a péči o kolektivní zájmy. Současně potlačuje nekontrolovaný nárůst největších korporací, kterým „po císařsku“ přistřihuje křidýlka. K zastupitelské demokracii má pořád velmi daleko jak vláda, tak i střední třída. Ta sice Západ zná, ale aplikování západních modelů určitě není jejich téma. Minimálně prozatím.

 

A co těch pár demokracií v Asii, hlavně Japonsko a Jižní Korea? Nakolik jsou ve skutečnosti prostoupené místní mentalitou?

Císařské Japonsko a jeho kolonie Koreu a Tchaj-wan změnily americká nadvláda a vývoz kultury po 2. světové válce. V Hongkongu si Britové začali hrát na demokracii až Číně natruc, když bylo rozhodnuto o jeho navrácení Číně. Celkově ale v konfuciánských společnostech Japonska, Jižní Koreje, Číny nebo Vietnamu v první chvíli nepoznáte, zda jste v demokracii či diktatuře. Například pro východní Asii obecně je typická síla administrativy. Prostě úředník je tu číslo jedna.

 

Demokratický je i Tchaj-wan, jejž Čína považuje za svou vzbouřenou provincii a příležitostně k němu posílá vojenská letadla. Co ale chce většina Tchaj-wanců? Samostatnost a široké mezinárodní uznání?

Je dobré předeslat, že samostatnost Tchaj-wanu nikoho nezajímala až do korejské války, kdy americký generál McArthur prohlásil, že je to nepotopitelná letadlová loď, ze které lze kontrolovat Asii od Vladivostoku až po Singapur. V posledních 25 letech soupeří o vedení Tchaj-wanu dvě nejsilnější strany, pravicový Kuomintang a řekněme zelenější Pokroková demokratická strana. Kuomintang chce držet status quo, který shrnuje do tří "ne": Nespojit se s Čínou, nevyhlásit samostatnost a nedostat se do konfliktu s Čínou. S tím je většina ostrova víceméně spokojena, o čemž svědčí i výsledky loňských komunálních voleb s drtivým vítězstvím Kuomintangu, ale druhá strana přirozeně musí něčím zaujmout a nějak oponovat. Ostatně zapomíná se na to, že největším tchajwanským investorem u nás je FoxConn, jehož majitel Terry Gou v minulosti kandidoval za Kuomintang a těsně prohrál až v primárkách, čili i tento investor si určitě přeje zachovat status quo.

 

Byla by Čína opravdu schopná uplatnit vůči Tchaj-wanu vojenskou sílu?

To není pravděpodobné, je jí jasné, že by ji pak několik tchajwanských generací nenávidělo. Ale eskalace napětí přirozeně ničemu nepomáhá. A dlužno dodat, že ji zvyšuje nejen Čína, ale i Spojené státy, takže když na Tchaj-wan provokativně přijede paní Pelosiová, tak Čína pak financuje další letadla a provadí nad ostrovem ještě víc demonstrativních přeletů. A bohužel si přisazují i naši politici, asi proto, že chtějí být vidět a nezajímá je, že ovlivňují místní rozložení politických sil, že se zaplétají do poměrů, jimž vůbec nerozumí.

 

Máme vůbec my, příslušníci euroatlantické civilizace, právo posuzovat jiné kultury, třeba zrovna čínskou, měřítky našich standardů či dokonce vytvářet oficiální žebříčky demokracie? Je to naše morální povinnost anebo jakési postkoloniální uvažování? 

Je to pozůstatek uvažování z dob, kdy euroamerická civilizace byla nejbohatší a nejsilnější. To už je ale třicet, čtyřicet let pryč. Čím dříve začneme chápat realitu našich silných asijských sousedů, tím lépe pro nás. Mrzí mne ta stádovitá zášť vůči Číně, vyvolávaná lidmi, kteří o čínské realitě neví skoro nic. Přitom největší hrozbou pro nás není nástup Číny nebo Asie, ale naše neochota aktivně čelit vlastnímu zaostávání. Nálepkujeme asijské státy na „demokratické, to jest přátelské“ a „nedemokratické, to jest nekompatibilní“ a nesmyslně doufáme, že Asie přijme náš euroamerický model. U nás v Česku vidíme, jak rychle se u nás snižuje vzdělanost, že postrádáme techniky a vývojáře, zůstáváme montovnou Evropy s nízkou přidanou hodnotou, ale zato máme množství ideologů a moralistů, kteří nás sice nikam neposouvají, ale zato díky nim dobře víme, jak to jinde dělají špatně. A tím jdeme přesně tam, odkud Čína, Jižní Korea, Vietnam a další úspěšné asijské země utekly.

 

Lidé ale hledí na expandující Čínu s obavami, protože nedodržuje lidská práva...

Lidská práva je široké téma, které se dál rozšiřuje s tím, jak přibývá nových menšin. V Asii se řešila hlavně ekonomická práva, politická se potlačovala, a to nejen v Číně. Potlačit tvrdě cokoli, co by vyhlíželo nebezpečně pro stabilitu státu, by dokázaly i asijské země, které považujeme za demokratické. Ostatně někdy mylně. Jak dlouho má třeba Indonésie normální politický boj? A jsou Filipíny dobrým příkladem demokracie, jak mi nedávno kdosi tvrdil? Těžko. Navíc, uvědomme si, že demokratická není většina světa, a většinu tamního obyvatelstva to ani příliš nezajímá. Číňan by vám asi řekl něco v tom smyslu, že klidně můžu na ulici nadávat na poměry, ale peníze mi to nevydělá a já se musím postarat o rodinu. Nejvíce ho zajímá rodina, a tím i jeho profesionální kariéra, aby mohl rodinu zajistit. V tom se lišíme.

 

Autoritativní vládci mohou snadno ztratit kontakt s realitou, jako Putin, když nařídil útok na Ukrajinu. Jak se v realitě udržuje nebo je udržován čínský prezident Si?

Zajistit ekonomickou prosperitu své zemi je už dva tisíce let povinností konfuciánského vládce. Bez toho ztrácí mandát vládnout. Od 80. let minulého století si čínská vláda vypracovala jak několik vrstev užšího a širšího vedení země, tak i expertní poradní instituce. Takže i autoritativní vládce, ten hlavní vypravěč čínského příběhu, je „pod dohledem“ vládnoucího kolegia a má velmi slušnou zpětnou vazbu, na kterou musí reagovat. Kdyby se ukázal jako nemocný, slabý či mimo realitu, bude nejspíš rychle nahrazen. V tom jsou Číňané – na rozdíl od nás – mimořádně efektivní.

 

Nezpůsobí nakonec čínský vliv přece jen nástup autokratických systémů?

Jistěže se nedá vyloučit, že za 10 let budou v Asii vítězit hlavně systémy, v nichž politická elita dosazuje osobnosti z vlastních zdrojů a není tam normální politický boj. Jenže strach je nám k ničemu. Šíření strachu a obrazu nepřítele je důkazem vlastní slabosti. Čína a další nastupující asijské země jsou pro nás výzvou k naléhavému hledání vlastního uplatnění, vlastního místa na rychle se měnící planetě. Měli bychom to brát jako výzvu, ne jako riziko. Jen jestli už na to naše civilizace není moc líná.

 

Rozhovor vedla redaktorka MF DNES Věra Drápelová

Publikováno v MF DNES dne 30.3.2023