Události na náměstí Brány nebeského klidu a síla médií

Největší projev krize legitimity čínského režimu začal neplánovaně a zpočátku zdánlivě nevinně úmrtím symbolu předchozích politických a režimních liberalizací Hu Yaobanga v dubnu 1989. Toto studentské a posléze veřejné vzepětí postupně bobtnalo, až přerostlo v otevřené manifestace odporu proti stávajícímu režimu. Tentokrát nevyšumělo do ztracena jako předchozí Zeď demokracie let 1978/79 či studentské protesty let 1986/87, ale režim i společnost v průběhu těchto událostí prošly zásadní transformací a katarzí, jakkoli byla podoba katarze a následné transformace jiná, než si kterákoli ze stran (studenti, veřejnost, vedení strany, zahraniční pozorovatelé) představovala.

 

Proč se z události, která je velmi tragická, ale ve světovém a dokonce i v čínském měřítku dvacátého století bohužel nikoli výjimečná a co do počtu obětí spíše okrajová (ve srovnání s oběťmi irácké války, genocidy ve Rwandě, válek v Jugoslávii, v Afganistánu, útoků v Beslanu nebo v Čečensku, tzv. Arabského jara, konfliktu v Jižním Súdánu, ale i v samotné Číně během Kulturní revoluce či Velkého skoku atd.), stal jeden z nelichotivých symbolů Číny, je zdánlivě nejasné a je zapotřebí se nad touto otázkou zamyslet v širších souvislostech.

 

O roku 1989 ve světových dějinách byla popsána již spousta papíru a je vnímán jako významný předěl mezi neúspěšnými socialistickými (implicitně totalitními) a úspěšnými liberálně demokratickými kapitalistickými režimy. Je prozatím historicky nezodpovědné zaujímat jednoznačný postoj k otázce, zda byly pády autoritářských režimů nejen východní Evropy v roce 1989 dílem historické zralosti, nebo zda byly dílem aktivní participace geopolitických hráčů. Případ Číny a jejího „úspěšného“ potlačení „demokratizačního“ hnutí lze však vnímat jako faktor, jenž porušuje elegantní západní politologické a sociologické teorie o provázanosti růstu blahobytu a demokratizace a o nevyhnutelnosti demokratizace liberálně kapitalistické společnosti.

 

Domníváme se, že proto mohou toto potlačení demokratizačních snah a zejména další čínský vývoj směrem k liberálnímu kapitalismu s čínskými rysy vnímat západní novináři, politologové i komentátoři jako frustrující memento vlastní teoretické nedostatečnosti a preemptivní touhy, a tudíž se opakovaným připomínáním těchto událostí snaží zhoršit obraz Číny ve světě i doma a dosáhnout naplnění svých teorií.

 

Druhou, mnohem konkrétnější okolností je doložená a doložitelná manipulace s mediálním obrazem těchto událostí, která nastala bezprostředně poté a vytvořila mediální obraz, který již nelze odestát. Jde o to, že bezprostředně po událostech, konkrétně od 6. června, začala být v západních médiích, poprvé v Hongkongu, publikována údajná očitá svědectví krvavého masakru studentů, který se odehrál na náměstí Brány nebeského klidu u Památníku mučedníků revoluce.

 

Jedno svědectví pocházelo od nejmenovaného studenta Univerzity Qinghua. Tato verze byla přetištěna deníkem The New York Times 12. června. Od těch dob, přes nesčetné výpovědi západních novinářů, kteří byli osobně účastni událostem,[1] přes odtajnění primárních pramenů americké provenience[2] i přes absenci jakékoli fotografie masakru či mrtvých těl na Náměstí za situace, kdy se v Pekingu mimo jiné nacházely desítky, ba i stovky zahraničních reportérů a fotografů, žije verze o masakru studentů vlastním mediálním životem a je nám – a zejména čínské vládě a režimu – mementem o síle médií.

 

Návod k pochopení mediálního uchopení Pekingských událostí nám dává též významný emeritní profesor Harvardovy univerzity Ezra Vogel, který situaci shrnuje následujícím způsobem: „Koncem května byli západní televizní diváci a novinoví čtenáři natolik hluboce identifikováni s čínskými studenty bojujícími za demokracii, že krvavé finále vnímali jako potlačení ‚našich‘ studentů, kteří bojovali za to, v co ‚my‘ věříme. Socha bohyně demokracie přenášela obyčejným Američanům konotace a touhy spojené se Sochou svobody. V očích západních diváků byli hrdinní mladí demonstranti brutálně zabíjeni brutálními diktátory. A když reportéři viděli, že jim známí studenti byli biti či zabiti, tak byli uvnitř natolik pohnuti, že měli tendenci přehánět a nafukovat zažité hrůzy. Někteří psali, že bylo zabito pět či dokonce deset tisíc demonstrantů. Po 4. červnu pak v západních médiích kolovaly zprávy o tom, že Čína je na prahu občanské války i v situaci, kdy po schůzce s vojenskými představiteli čínských regionů 9. června bylo všem objektivním pozorovatelům jasné, že situace se stabilizovala.“[3]

 

Pro dokreslení celé mediální hry lze doložit snad nejslavnější snímek, který reprezentuje „Tian’anmenský masakr“. Jedná se o proslulou fotografii a videozáznam „osamělého muže před tankem“. Fotografie jistě dokáže symbolicky zachytit nějakou událost, ale zmíněný snímek se stal symbolem tohoto incidentu rozhodně prapodivně. Z videozáznamu k události je patrné, že muž se postaví před tank, tank zastaví, pak se muže snaží objet, poté muž vyleze na tank a s tankistou diskutuje, načež je nakonec kolemjdoucími odtažen do bezpečí. Kromě toho fotografie zachycuje událost z 5. června, kdy tank již směřuje prázdnou ulicí – s výjimkou onoho muže – pryč z Náměstí. Co nám vypovídá o předchozím krveprolití? Nic. Přesto se stala díky trvalému opakování ikonou této události. Přitom je možné fotografii i video cum grano salis číst jako příběh odvahy a občanského postoje onoho neznámého muže a zároveň ohleduplnosti armádní moci, která jej nepřejela, i když mohla.

 

K mediální manipulaci s událostmi na náměstí Brány nebeského klidu se v televizním dokumentu vyjádřil i taiwansko-čínský zpěvák Hou Dejian,[4] jeden z tzv. čtyř ušlechtilých[5] z Náměstí: „Někdo tvrdí, že na Náměstí zemřelo dvě stě lidí; někdo jiný, že jich byly dva tisíce. Byly publikovány příběhy o tom, jak tanky rozjezdily studenty, kteří se snažili opustit Náměstí. Musím říci, že jsem neviděl nic z toho. Nevím, kde to viděli. Byl jsem na Náměstí až do půl sedmé onoho rána. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval: chceme používat lži, abychom útočili na nepřítele, který lže? Lhát tváří v tvář nepříteli uspokojuje pouze naši potřebu ventilovat zlost, ale je to hra s ohněm. Možná budou vaše lži prozrazeny a ztratíte jakoukoli morální sílu bojovat s nepřítelem.“[6]

 

Příčiny tragického vyústění Pekingských událostí

 

Domníváme se, že byť jednoznačnou morální vinu za oběti na životech nese vždy stát a jeho představitelé, protože má v moderní době jako jediný monopol na násilí, lze nahlížet na tragické vyústění Pekingských událostí jako na důsledek souhry okolností historického vývoje, fatálních chyb a intencí jednotlivých aktérů, které je záhodno pro „poučení se z krizového vývoje“ stručně zrekapitulovat.

 

Okolnost 1: Nestabilita transformující a liberalizující se společnosti způsobila nahromadění neventilovaného napětí mezi obyvatelstvem. Vzrůstající inflace, ztráta sociálních jistot a faktická proměna ekonomického systému směrem ke kapitalismu způsobila, že obyvatelstvo začalo zpochybňovat schopnost čínského vedení vést společnost.

 

Okolnost 2: Gerontokracie čínského vedení způsobila vytvoření liberální a konzervativní frakce v rámci čínského vedení a nepotismus v řadách KS Číny přinášel ztrátu důvěry mezi obyvatelstvem.

 

Okolnost 3: Ideologická rétorika čínského vedení a neochota vést reálný dialog vedla k tomu, že přes formálně či upřímně míněnou snahu nedošlo k navázání skutečného dialogu se studenty.

 

Okolnost 4: Nepřipravenost čínského vedení na potlačování demonstrací, absence vycvičených pořádkových jednotek, neexistence vodních děl či gumových projektilů vedla v konečném důsledku k nasazení reálné armády s tanky a ostrými náboji.

 

Okolnost 5: Nezkušenost studentů, veřejné ponižování čínského vedení i neochota vést dialog vedla pro změnu k neúspěchu v komunikaci s čínským vedením z viny na straně studentů a ke ztrátě sympatií liberálních částí čínského vedení se studenty.

 

Okolnost 6: Zahraniční podpora a zejména podpora z Hongkongu umožnila studentům vytrvat v protestech mnohem déle, vedla k paranoie čínského vedení ohledně zahraniční snahy o svržení režimu a v konečném důsledku umocnila mesiášský komplex některých studentských vůdců.

 

Okolnost 7: Mesiášský komplex studentů a jejich přesvědčení o nevyhnutelné dějinné roli hnaly všechny události až do krajnosti. Pro bližší pochopení uvažování studentských vůdců v době vrcholících událostí citujeme doslova přepis části rozhovoru s vůdkyní studentů Chai Ling konaného dne 28. května 1989 ve stanu na náměstí Brány nebeského klidu a vedeného reportérem Philipem Cunninghamem.

 

Chai Ling v rozhovoru mimo jiné říká:

„To, v co opravdu doufáme, je krveprolití, moment, kdy je vláda bezskrupulózně připravena zmasakrovat své obyvatelstvo. Pouze když bude Náměstí spláchnuto krví, otevře lid Číny své oči. Jen tehdy se opravdu sjednotí. Ale jak mám toto vysvětlit svým kolegům studentům?

Opravdu smutné je to, že někteří studenti a slavní lidé se všemi silami snaží vládě zabránit, aby toto učinila. Pro své sobecké a soukromé zájmy se snaží studentské hnutí rozložit a přinutit studenty, aby opustili Náměstí dříve, než bude vláda tak zoufalá, aby to udělala.

[…]

Reportér: Zůstanete vy sama na Náměstí?

Chai Ling: Ne.

Reportér: Proč?

Chai Ling: Protože moje situace je odlišná. Mé jméno je na vládní černé listině. Nebudu zničena vládou. Chci žít. Tak to teď cítím. Nevím, jestli si lidé nepomyslí, že jsem sobecká. Věřím, že lidé musí pokračovat v práci, kterou jsem započala. Demokratické hnutí neuspěje pouze s jedním člověkem. Doufám, že nebudete zatím vysílat to, co jsem vám teď řekla.“[7]

 

Většina dohledatelných obětí Pekingských událostí zemřela třetího června, nikoli čtvrtého, drtivá většina obětí nebyli studenti, ale obyvatelé Pekingu a dělníci, a většina obětí jak mezi civilisty, tak i mezi vojáky zahynula na přístupových cestách k Náměstí, zejména od západu a jihu, nejvíce v pět kilometrů na západ vzdálené oblasti Muxidi.[8] Na samotném Náměstí, které se stalo celosvětovým krvavým symbolem, patrně nikdo nezemřel.

 

O knize:

Bakešová, Ivana; Kučera, Ondřej; Lavička, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky (1949-2018). Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2019. 444 s.

 

[1] CLARK, Gregory. „The Tiananmen Square massacre myth“. The Japan Times, 2004 [cit. 2017-06-20]. Dostupné z: http://www.japantimes.co.jp/opinion/2004/09/15/commentary/the-tiananmen-square-massacre-myth/#.WWAfTYjyhPZ; MATHEWS, Jay. „The Myth of Tiananmen: and the price of a passive press“. Columbia Journalism Review, 2010 [cit. 2017-06-20]. Dostupné z: http://archives.cjr.org/behind_the_news/the_myth_of_tiananmen.php; O’NEIL, Brendan. „Olympian myths of Tiananmen“. The Guardian, 2008 [cit. 2017-06-20]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/commentisfree/2008/aug/08/china.olympics2008.

[2] LILLEY, James. „Latin American Diplomat Eyewitness Account of June 3–4 Events on Tiananmen Square“. WikiLeaks, 1989 [cit. 2017-06-20]. Dostupné z: https://wikileaks.org/plusd/cables/89BEIJING18828_a.html.

[3] VOGEL, Ezra F. Deng Xiaoping and the Transformation of China. London: Belknap Press of Harvard University Press, 2011, s. 529.

[4] 侯德健 Hou Dejian (*1956).

[5] 广场四君子 Guangchang si junzi – tzv. čtyři ušlechtilí z Náměstí: 刘晓波 Liu Xiaobo (1955–2017), literární kritik a učitel na Pekingské pedagogické univerzitě; 周舵 Zhou Duo (*1947), bývalý učitel Pekingské univerzity; 侯德健 Hou Dejian (*1956), zpěvák a autor hudebních textů; 高新 Gao Xin (*1956), šéfredaktor Univerzitního týdeníku Pekingské pedagogické univerzity, člen KS Číny.

[6] Přepis dokumentu The Gate of Heavenly Peace, režírovaného Richardem Gordonem a Carmou Hinton. Dostupný z: http://www.tsquare.tv/film/transend.html.

[7] Záznam části rozhovoru je dostupný z: https://www.youtube.com/watch?v=hcyPJ29PLX4&t=6m3s. Úplný doslovný přepis natočeného materiálu je na stránce dokumentu The Gate of Heavenly Peace, dostupný z: http://www.tsquare.tv/chinese/archives/chailin89528.html.

[8] 木樨地 Muxidi.