Tristní výsledky summitu EU-Čína v Pekingu

Konstatování, jak se vzájemné vztahy prohlubují, stejně jako se prohlubují oboustranné výzvy (challenges), nepřekvapuje. Týká se evropského obchodního deficitu, čínského dumpingu a neochoty k většímu otevření svých trhů. Evropská nová cla na čínské automobily, přehodnocení strategického partnerství v strategické soupeření a nutnost posílit bezpečnost (de-risking) zase podtrhují fakt, že euro-čínské strategické partnerství bylo a je pouhým eufemistickým sloganem, nutícím obě strany zachovávat alespoň minimální dekorum.

Bývaly časy, kdy rodící se osa Brusel-Peking dávala od roku 2003 příslib pragmatického soužití s perspektivou ekonomických příležitostí a mezinárodní synergie. Evropská politika směrem k Číně od konce druhé světové války představovala alternativu k hegemonii Spojených států, majících na Dálném východě – na rozdíl od poválečné Evropy – skutečnou „hard power“. Evropská vojenská bezvýznamnost v Asii, vrcholící zhroucením koloniálního světa, ale i kapacita evropského společného trhu nabízely vždy čínským zájmům klidnější pole působnosti. 

Letnímu summitu EU s Čínou předcházela letošní evropská omezení dovozu čínských elektroautomobilů a zdravotnického materiálu. Evropská komise také přidala 7 čínských firem na sankční seznam za jejich dodávky vojensky využitelných komponentů, z nichž stojí za zmínku dvě regionální banky pro přeshraniční transakce. Čínská strana, která napřed na evropská cla zareagovala uvalením tarifů na alkohol, už však při současné Trumpově smršti tarifů zřejmě netouží po dalších komplikacích ještě s Evropou. Z pozice monopolního světového exportéra kontrovala kompromisním navýšením vývozní kvóty kovů vzácných zemin pro evropský elektroprůmysl, zatímco s USA je to v Pekingu vrcholně konfrontační téma. Čínský dlouhodobě vstřícný postoj k environmentálním globálním politikám tak zůstal největším pozitivem uplynulého summitu.        

Půjde Evropa cestou strategické autonomie?

Delegace EU se v Pekingu objevila krátce před přijetím pokořujícího diktátu patnáctiprocentních cel od administrativy presidenta Trumpa, následujícím po předchozím de facto rozkazu investovat 5 % HDP na zbrojní výdaje v rámci NATO, se závazkem povinných nákupů amerických energetických surovin a zbrojních systémů.  

V EU nyní, v důsledku amerického nátlaku, zesiluje motivace pro posílení vlastní strategické autonomie. Může tento posun být pro čínskou stranu něčím zajímavý? Kdo snad očekával, že jak Evropa, tak i Peking využijí nastalé trhliny v transatlantických vztazích pro oprášení čínsko-evropských námluv, musel zůstat při zemi. Výzva evropské šéfky von Leyenové, aby Čína omezila svou podporu Ruska v ukrajinské válce, vyzněla jen jako útrpný výstup.     

Čína, stejně jako většina nezápadního světa, se nepřidala k podpoře Ukrajiny, neboť ve válce nespatřuje nic jiného než zástupný konflikt mezi USA a Ruskem, do kterého se Evropa nechala pod americkým tlakem strhnout. Vyčítat nyní čínské straně, která nebyla hnací silou ukrajinského konfliktu, podporu ruské invaze na Ukrajinu, na to nemohla mít von Leyenová dost pádné argumenty. Neochota Pekingu potopit Moskvu nemá iracionální pohnutky, zatímco mnohem problematičtější je odtržení evropského průmyslu od levných energetických zdrojů z Ruska a zkomplikování vztahů s asijskými státy v čele s Čínou.   

Evropská komisařka pro zahraniční politiku Kaja Kallasová soustavně obviňuje Čínu, že je klíčovým podporovatelem ruské agrese, to je však projev ideologa a ne státníka, usilujícího o mezinárodní respekt. Čína je zajisté nesnadným partnerem sdílejícím společně s Ruskem odpor k liberálně demokratickým hodnotám, ale i tak je čínská politika vůči Rusku, podobně jako například ta indická, jako vždy chladným kalkulem, a tak se obě neevropské velmoci k sobě vždy vzájemně chovaly. Sblížení Moskvy s Pekingem je epizodou vyvolanou geopolitickými turbulencemi s nevalnými vyhlídkami válkou těžce oslabeného Ruska.   

Hlasy kritizující Čínu za tichou podporu Ruska berou málo na zřetel, jak Peking zůstává v řadě ohledů neochotný poskytovat ústupky i Rusku, jak se to děje například v tvrdém vyjednávání cen za plyn a ropu, ústupu od dříve plánovaného projektu Síla Sibiře II, či v případě ústupků Západu pro alespoň formální blokování ruských bankovních transakcí.

Evropa bez šance prosadit v Číně své zájmy     

S neochotou čínské ekonomické politiky směrem k rovnosti podmínek má EU dvacet let trvající zkušenost. Evropský obchodní deficit postupně narostl až na současnou úroveň 300 miliard EUR. Vstupem do Světové obchodní organizace (WTO) přijala Čína závazek postupně snižovat cla dle předepsaného scénáře, což navenek činila, avšak využíváním netarifních nástrojů jej zase úspěšně obcházela. Skepsi pomáhal překonávat nárůst čínských investic do Evropy, nabírající impozantní tempo (ETNC Report 2017) až do zpomalení v roce 2016 a úpadku způsobeného epidemií Covid-19. 

Ke zlomovým momentům přispěla vnitřní kritická debata v Německu, kde pročínská politika kabinetu Angely Merkelové narazila na kritiku průmyslových lobby za tolerování výprodeje technologií bez adekvátní protislužby. Ke skeptickému obratu v Německu přispěly ještě více ideologické tlaky v prvním období presidenta Trumpa, který přiměl Evropu k sekuritizačnímu ústupu cestou kyberbezpečnosti, kterou posléze v době presidenta Bidena ještě posílil souběh s ukrajinskou válkou.   

EU je pro Čínu stále druhý největší trh po zemích ASEAN, politicky ji však ztrácí pro příliš podřízenou pozici EU vůči USA. Analytik Mathieu Duchâtel (Institut Montaigne) si všímá, že čínská strana postupně posouvá agendu strategického partnerství Čína-EU z top pozice reprezentované presidentem Si Ťin-pchingem zpět na dřívější úroveň premiéra (předsedy Státní rady). Protože udržení statutu quo ve vedení obchodní agendy na dosavadní úrovni, pro EU nevýhodné, a ignorování urgencí EU k omezení čínské podpory Ruska v ukrajinské válce, je pro čínskou pozici dostačující.

V tomto smyslu lze vehementní kritiku šéfky Evropské komise von der Leyenové směrem k Pekingu za podíl na ukrajinské válce chápat jako snahu alespoň něčím Čínu tlačit do kouta. Úvodem summitu sice prezident Si reprezentanty delegace EU osobně přijal, vedoucí roli v jednání za čínskou stranu pak ale převzal premiér Li Čchiang.   

Postoj Číny napovídá, že prostý stav udržování dialogu s EU je dostačující, bez viditelného důvodu více do něj investovat. Euro-čínské vztahy tak budou jako v minulosti dál pokračovat spíše v tradičním formátu bilaterálních vztahů s důležitými zeměmi jako jsou Německo, Francie a Velká Británie na úkor instituce Evropské Unie, jejíž politická váha byla v Pekingu vždy brána s pochybami.   

Rudolf Fürst, politolog a sinolog

Foto: Unsplashed, Wu Yi