Šest let v Tibetu

Historický Tibet se, oproti dnešní Tibetské autonomní oblasti Xizang, líčí jako až dvojnásobně velká oblast. Terénem výrazně rozdělená, i proto politicky od nepaměti velmi rozdrobená území, živící jen řídké nomádské osídlení, mají dohromady až 2,5 milionů km². To je celá čtvrtina současné čínské rozlohy, proto je pro Čínu otázka tibetské autonomie také tak citlivá. Severovýchodní tibetská oblast Amdo dnes administrativně spadá hlavně do provincií Qinghai a Gansu, jihozápadní Kham zase do provincií Sichuan, Yunnan, Qinghai a AO Xizang.

 

Kdy jste se dostal poprvé do Číny?

Asi to bylo s uměleckou výpravou galeristy Zdeňka Sklenáře, které byl účasten také malíř a sinolog Jiří Straka, někdy v roce 2008 nebo 2009.

 

Cestoval jste tehdy hodně?

Projezdil jsem stopem velký kus Evropy a dost jsem se najezdil i po Asii.

 

Bylo to jen mladické poznávání světa nebo vaše studijní či profesní zaměření?

Studoval jsem politologii a filozofii ve skotském Aberdeenu. Politologie není obor k uplatnění, totéž filozofie, ta je spíše pro osobní zrání. Tak jsem cestoval po Číně, zalíbilo se mi tam. Proto jsem se usadil nejprve v severovýchodní Číně, kde jsem v malém městě poblíž Xi’anu, v provincii Shaanxi, učil tři roky angličtinu.

 

Výuka angličtiny cizinci v Číně se v posledních letech hodně omezila, dnes je snad už jen pro rodilé mluvčí?

Myslím, že povolení učit v čínských školách závisí hodně na regionu, já byl v zapadlém malém městečku s asi dvě stě tisíci obyvateli. Tak to bylo asi snazší, a také už je to pár let.

 

Pak jste navštívil obec Lhargang (Tagong 塔公) v tibetském Dartsendo (Kangding 康定), v Khamu (Kangqu 康区). Lhargangu se říká „Místo milované bódhisattvou“, a protože je na travnaté stepi v dnešní provincii Sichuan, lidé se tam stále živí hlavně pastevectvím. Oslovilo vás to místo ihned?

Ano, líbilo se mi tam už při mé první návštěvě a rozhodl jsem se, že se tam usadím. Necítím se příliš vázán místy, kde jsem dříve žil, a tak se rozhoduji rychle.  

 

Koupil jste tam hostel Khampa Cafe a seznámil se s vaší manželkou. Co bylo dřív?

Šlo to tak nějak souběžně. Hostel jsem koupil od jedné Američanky, ta šla do ještě větší samoty a postavila si jiný hostel pro její, náročnější ekoturistickou klientelu. S mou manželkou jsme si rozuměli od začátku, je Tibeťanka z Khamu, tedy Khampa, ale má spíše čínské vzdělání, takže čte víc čínsky než tibetsky.

Jak se v Khamu domlouváte a jakými jazyky mluví místní lidé?

Domlouvám se hlavně anglicky, čínsky a tibetsky umím jen trošku. Tady se vedle oficiální čínštiny mluví místním khamským nářečím tibetštiny, velmi odlišným od lhaského dialektu, ale nářečí, jazyků a národů je tu více. Kouzelní jsou třeba tibetští nomádi, když přijedou ze stepí, celí otrhaní a promluví krásnou amdoštinou, jako by četli sútry. Místní Tibeťané se dělí na lokální, mluvící hlavně domácími nářečími khamské tibetštiny, pak jsou tu vystudovaní na čínských školách, kteří už užívají více čínštinu. A nakonec jsou tu Tibeťané, kteří studovali v Indii, a proto umí také plynule anglicky.

 

Anglicky mám tak příležitost mluvit často, do oblasti jezdí dost cizinců a často se setkávám právě s Tibeťany, co studovali v Indii. Ti se v Indii totiž naučili nejen anglicky, ale získali tam i kosmopolitnější pohled na svět. Což třeba lidé, ať už Číňané nebo Tibeťané, kteří strávili celý život v Číně, příliš nemají. Mají místní, čínské vidění světa, a tak když s nimi mluvíte, když jim dáváte otázky, skoro dopředu odhadnete jejich odpovědi.   

 

Jak je to se vztahem tibetské a čínské civilizace?

Myslím si, že čínská civilizace se prosazuje i v Khamu. Je to její vlastnost, postupně překonat a asimilovat ty sousední kočovnické kultury. Není to až tak programem komunistické vlády, je to spíš charakterem čínské kultury. Naproti tomu tibetská nomádská a buddhistická civilizace je ta pomalu zanikající. Tibeťanů je úhrnem snad jen šest miliónů, včetně těch zahraničních v Bhutánu, Indii a Nepálu. Tady v Khamu je také hodně prototibetských Qiangů, kteří vlastně etničtí Tibeťané nejsou a jejich jazyky jsou také jiné. Na jihu je zase národ Yi, jehož příslušníků je také víc než všech Tibeťanů dohromady (národ Yi má asi 9 milionů obyvatel, pozn. red.). Ti jsou zvláštní, vlastně pro místní je to také rušivý, konfliktní fenomén. Tibeťané říkají, že kradou psy a mně se také jeden ztratil. Prý je nejedí, je to ještě horší, protože je možná používají jako obětní zvířata pro jejich tradiční rituály. Ale tím zase zachovávají své původní tradice, i když jsou pro nás nepochopitelné. Tady, mezi Tibeťany, se psi vůbec nejí. Stejné to bylo i na čínském severozápadě, kde jsem pobýval dřív. Někdy se tam debatovalo o tom, že se prý psí maso jí jen v zimě, ale v praxi ho tam nikdo nejedl ani v létě, ani v zimě.

 

Je březen, takže co nešťastná tibetská březnová výročí? Dochází v oblasti Khamu k nějakým spontánním vzpomínkovým akcím nebo demonstracím?

Podobné akce jsem u nás nezaznamenal. Když nadejde březen, nelze si toho nevšimnout, protože na dva, tři týdny přestává fungovat internet, přibude policistů a některé oblasti se uzavírají. Jsou tu vidět i hlídkující vojáci, kterých je v místních posádkách dost. Takže kdyby k nějaké demonstraci došlo, trvala by asi tak pět minut.

 

A jak je to s udržováním původních tibetských tradic a historických památek? Jak se k tomu staví místní vláda?

Nomádský způsob života se hodně mění a lidé se usazují. A když se vloni slavilo sedmdesát let založení ČLR, byl tu velký zmatek. Místní úředníci se velmi horlivě pokoušeli zlepšit vzhled oblasti, tak jak tomu sami rozumí. Rozběhli infrastrukturní projekty a další investice, rozmístili oslavné nápisy, bohužel přitom snažení také nechali přebrousit historické sochy a zabetonovat dost manter „Óm mani padmé húm“.

 

Kde se podle vašeho názoru berou ti největší snaživci o „modernizaci“? Z které vrstvy úřednictva? Bude to někde pod guvernérem provincie?

Myslím, že je to vyšší střední úřednická vrstva provinční úrovně nebo z vedení měst, která se chce blýsknout a ukázat. A pak podle svého pohledu na svět zlepšuje všechno, co je kolem nich. Bohužel pro nás, bohužel pro kulturu. 

 

Ale o něčem radostnějším, v Ranaka (Xinduqiao 新都桥) poblíž Lhargangu (Tagong 塔公) jste založil malý pivovar, říká se mu „český pivovar v Tibetu“?

Ano, pivovar, který jsem vybudoval, se jmenuje Jačí král (The King of Yaks). Pivovarnictví není můj obor, ale výrobu piva jsem si sám dopředu podrobně nastudoval a investici provedl s místním obchodním partnerem. Pečlivě vybíráme suroviny a dobře jsme vyladili i chutě našeho modernějšího pojetí piv. Máme dokonce i ovocné příchutě, zejména oblíbená je třeba pomerančová kůra s koriandrem a vonokvětkou, ale také broskve a meruňky. Dokážeme vyrábět až 800 litrů denně, ale výstav samozřejmě závisí na poptávce. Prodáváme hlavně v naší lokalitě, ale sem tam i dál po Číně.

Jste podnikavý, chystáte také něco v Praze?

Ano, u nás v Čechách připravuji projekty vaření a experimentování piva, čerpající z tibetských zkušeností, z našeho nejvýš položeného pivovaru na světě. Naše piva budou mít exotičtější chutě. Vzhledem k mým zkušenostem tu teď také pomáhám s rozběhem asijské restaurace, kde půjde o styl „asian fusion“, s věrohodnými asijskými jídly a autentickou atmosférou.

   

Letos v zimě jste přijel s rodinou do Čech, co vás k tomu vedlo?

Mému synovi Karlovi jsou tři roky, dali jsme jej zkusmo do školky v jednom místním městečku. Byl jsem ale z tamní školky hodně vyděšený, v malé místnosti se tísnilo na třicet dětí a na stěnách visely fotografie Maa a Marxe jako někdy před padesáti lety. Hraček tam zato bylo o dost méně než těch plačících malých dětí. Proto jsem Karla teď v zimě přivezl do Čech a zvažujeme, že bude tady. Jeho dědeček a můj otec, malíř a buddhista Michal Nesázal je z něj celý unesený. Karlovu maminku bohužel karanténa zachytila v jednom tibetském městečku, takže ještě nepřiletěla.

Kdy plánujete návrat? Letošní turistická sezona bude asi slabší?

Vrátím se, až se uklidní situace a omezení, vyplývající z epidemie. Snad to bude ještě na jaře. Letošní turistická sezona je nejspíše už ztracena, uvidíme, zda bude možné zachránit alespoň její část.

 

Na co byste pozval české hosty, až se do Chengdu se obnoví přímá linka z Prahy? K vám do Tagongu je to pak autobusem asi jen osm hodin?

Předně cestou k nám poznáte čínský Sichuan, Chengdu je krásné město, kde se asi vyplatí si maličko srovnat jet lag po příletu. Odtamtud se k nám dá doletět místní leteckou linkou nebo dojet autobusem a zůstat noc v Kangdingu. Pak je to k nám už jen slabé dvě hodinky. Náš hostel Khampa Cafe (www.khampacafe.com) má velmi přátelské ceny ubytování, umíme doporučit cíle, kterých je v okolí spousta. Na ty vzdálenější zajistíme dopravu a tlumočníka. Výhoda je, že to umíme udělat na míru, pro speciální programy, jako je třeba horská túra na koních, také doporučíme průvodce. Proto může někdo pobýt jen u nás a zklidnit se tu procházkami. Pro jiného budou cílem kláštery, stúpy, nomádi a jaci, pro dalšího travnaté pláně, velehory, samota a široká obloha, která je v Tibetu nejmodřejší na světě.