Protesty proti elitářství politiků zaplavují Indonésii

Protestovalo se v hlavním městě Jakartě, kde se shromáždily desetitisíce lidí, ale i v dalších velkých městech. Jen během prvního týdne zemřelo podle oficiálních údajů nejméně 12 lidí, při střetech s policií nebo ušlapáním v davu. Zraněny byly stovky dalších, včetně desítek studentů a řidičů. K nejviditelnějším škodám patřily desítky vypálených autobusových zastávek v centru Jakarty, zapálené policejní stanice a několik domů patřících poslancům, kteří veřejně zlehčovali nebo zesměšňovali demonstranty.

Centrum Jakarty připomínalo poslední srpnový víkend válečné kulisy. Po zemi se povalovaly střepy a vypálené autobusové zastávky vydávaly svědectví o střetech minulé noci. Ulice byly plné lidí, kteří se však neposouvali kupředu v tempu, jak jim zdejší dopravní zácpy umožňují, ale nehnutě vyčkávali, co bude dál. Ve vzduchu bylo cítit zbytky slzného plynu a jeden z místních novinářů mi nabízel zubní pastu, která prý má chránit před dráždivými účinky plynu. Bílých pruhů na tváři jsem si všiml i u dalších lidí různých věkových kategorií – od studentů přes střední generaci až po kluky sotva škole odrostlé.

Ochotně se nechávali fotografovat, i když nikdy nezapomněli odhodit kámen, který drželi v ruce. Zraky všech se obracely k blízkému policejnímu ústředí střeženému muži se štíty ve formaci připomínající římské legie obklopenou davem, ze kterého se občas ozval výbuch dělobuchu. Právě sem se obracel největší hněv protestujících. Jen před několika dny to byl obrněný vůz tohoto útvaru, který srazil a přejel kurýra rozvážejícího jídlo. Právě jeho smrt tak ještě rozpálila oheň nespokojenosti.

Protesty vypukly 25. srpna a rychle se rozšířily po celé zemi. Atmosféra byla zpočátku převážně pokojná, i když plná symbolických aktů – od pálení maket parlamentu po blokování klíčových komunikací. Demonstrace vybudila zpráva o zvýšení příspěvků pro poslance až na 50 milionů rupií měsíčně. V zemi, kde minimální mzda v Jakartě činí necelých 5 milionů rupií, působilo toto opatření jako symbol odtrženosti elit od každodenní reality obyvatelstva. Pro mnoho z lidí, kteří vyšli do ulic, to byla poslední kapka v kontextu rostoucích cen potravin, paliv a bydlení a korupce, která je v zemi dlouhodobým problémem.

V posledních měsících se vnímání nelegitimního využívání veřejných prostředků ještě prohloubilo. Podle průzkumů více než 70 % obyvatel věří, že parlament a vláda nehospodaří transparentně a účelně. Index vnímání korupce Transparency International řadí Indonésii mezi země s vysokou mírou klientelismu a úplatkářství. Lidé mají pocit, že politická rozhodnutí jsou diktována zájmy úzkých skupin, nikoliv veřejným prospěchem. Skandál s poslaneckými příspěvky se stal jen posledním důkazem těchto praktik.

Situace v ulicích se vyhrotila po smrti motocyklového kurýra, kterého při demonstraci srazilo policejní obrněné vozidlo. Právě tato tragédie se stala katalyzátorem násilnější fáze protestů. Došlo k útokům na policejní stanice a vládní budovy, některé byly zapáleny. Bezpečnostní složky reagovaly slzným plynem, gumovými projektily a nasazením armády.

Tradičním hybatelem protestů se stali studenti. Digitální generace, zvyklá na komunikaci prostřednictvím sociálních sítí, se rychle zorganizovala a vtáhla do protestů i další vrstvy společnosti. Jejich požadavky kombinují sociální spravedlnost s obranou demokracie.

Řidiči a kurýři, kteří se masově zapojili po smrti jednoho z nich, cítí, že jejich práce je podhodnocená a nechráněná. Organizovanou sílu a zkušenost s mobilizací do dění vnesly odborové svazy a dělníci. Nezaměstnaní a marginalizované skupiny se chopily příležitosti vyjádřit svoji frustraci. Legitimitu svou podporou na sociálních sítích dodala městská střední třída čelící rostoucím nákladům na bydlení a dopravu, přestože se přímo do pouličních demonstrací nezapojila. Podle průzkumů více než polovina obyvatel souhlasí s hlavními požadavky demonstrantů. Na druhou stranu vláda a část konzervativních kruhů tvrdí, že protesty ohrožují stabilitu a poškozují ekonomiku.

Indonésie zažívá v posledních letech silný ekonomický růst, který je však velmi nerovnoměrně rozdělen. Zatímco velká města jako Jakarta či Surabaja profitují z investic a digitalizace, venkovské oblasti zůstávají pozadu. Podle Světové banky žije více než 25 milionů Indonésanů stále pod hranicí chudoby, zatímco elity koncentrují obrovské bohatství. Náklady na život v Indonésii rychle rostou. Ceny základních potravin, paliv a bydlení zatěžují domácnosti, zatímco stát nabízí omezené programy sociální podpory. Pandemie COVID-19 zanechala strukturální rány – nezaměstnanost mladých lidí se drží na vysoké úrovni a gig ekonomika vytváří nejistá, špatně placená pracovní místa. To vysvětluje, proč se mezi demonstranty objevilo tolik studentů, řidičů a kurýrů. Kromě socioekonomických rozdílů mezi městy a venkovem existují i dlouhodobá regionální napětí. Provincie jako Papua nebo Aceh mají historii separatistických snah a pocit marginalizace. Rozsah protestů ukázal, že nespokojenost není omezená jen na hlavní město, ale má celonárodní charakter.

Své požadavky protestující symbolicky – s odkazem na datum vyhlášení nezávislosti země 17. srpna 1945 – shrnuli do „sedmnácti plus osmi požadavků“ zaměřených na společenské a politické změny. Ty zahrnují mj. vyšetření úmrtí civilistů během zásahů bezpečnostních složek, zavedení minimálních férových sazeb pro řidiče, zrušení „speciálních benefitů“ pro poslance, regulaci cen paliv a základních potravin, transparentnost státního rozpočtu, zajištění dostupného bydlení pro nízkopříjmové domácnosti, omezení oligarchických vazeb mezi politiky a velkými firmami, vyšetření korupčních kauz spojených s parlamentem, přímou účast občanů na legislativních procesech, reformu zdravotnictví, zajištění férového přístupu ke vzdělání nebo garance proti zneužívání „zahraničních vlivů“ jako záminky k potlačování opozice.

Následně parlament přijal šestibodové usnesení, které však pokrývá jen malou část požadavků. Prezident Prabowo Subianto navíc tvrdí, že protesty podporují „mafie a zahraniční skupiny“, což má legitimizovat tvrdší postup bezpečnostních složek.

Protesty v Indonésii však nejsou náhodným výbuchem nespokojenosti, ale vyústěním dlouhodobě neřešených problémů – sociálních nerovností, korupce a pocitu odcizení mezi elitami a obyčejnými lidmi. Pro Indonésii, čtvrtou nejlidnatější zemi světa, je tato situace víc než jen vnitropolitickou záležitostí – je to test odolnosti demokratických institucí, sociální soudržnosti a schopnosti reagovat na legitimní požadavky občanů.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Fotografie: Pavel Zvolánek