Prezident Trump v Pekingu: Není nad to se dohodnout

Americká politika vůči Číně dlouhodobě praktikuje strategii kombinující zadržování (hedging) a zaangažování (engagement), s tradiční převahou realistů nad liberály v rozpětí od skeptiků, predikujících, jak se Čína nikdy nestane demokracií a nesplyne s liberálním Západem, až po jestřáby, považující nutnost války s Čínou za hotovou věc.

 

Administrativy amerických prezidentů dlouho střídají strategickou nejednoznačnost, deklarující navenek přijetí geopolitické danosti s nutností obkroužit Čínu sítí vojenských základen s asi třistatisícovým vojenským personálem a s diplomacií bilaterálních spojenectví s asijskými sousedy Číny.

 

Kritická kampaň vs. pragmatická diplomacie

Americká strana také dlouhodobě vede kritickou kampaň proti Číně, zdůrazňující porušování lidských práv, agresivní ekonomickou strategii v duchu merkantilismu a dumpingu, rostoucí náklady na zbrojení, zcizování technologií, omezování přístupu ke strategickým surovinám pro moderní technologie a paktování se stále mocným Ruskem. Americký negativní pohled však převážně nesdílí země třetího světa, se kterými Čína praktikuje pragmatickou diplomacii investic, budování infrastruktury, bohaté nabídky levného zboží a exportu technologických vymožeností – to vše bez viditelného zasahování do vnitřních záležitostí zemí a moralizujícího nátlaku.

 

Právě diplomatická sféra nyní nejlépe ukazuje strmý úpadek americké pozice ve prospěch klidnější Číny, která je stále mezinárodně aktivnější, avšak nevyvolává politické převraty a otevřené vojenské konflikty. Vinou prezidenta Trumpa si USA zmnožily počty nepřátel mírou, která nemá obdoby. Vyvoláním íránské války Trump ekonomicky decimuje jak tradiční arabské spojence, tak i dosud loajální dálněvýchodní státy, závislé na dovozu ropy a plynu.

 

V Evropě navíc Trump stačil rozvrátit samotné NATO a poštvat si Německo, Francii, a dokonce i Velkou Británii (o severských zemích, Španělsku a Nizozemí nemluvě), která se nenechala vmanévrovat do konfliktu o Hormuzskou úžinu.

 

Příjezd Trumpa do Pekingu nebude fiasko

Pohrozí americký prezident Číně uvalením dalších tarifů a rozšiřením blacklistů firem a politických špiček? Jestliže byly USA donedávna ještě supervelmocí s aktivní diplomacií a schopností manévrovat, disponující masivní „hard power", teď už spíš jen hrozí cly a vojenskými útoky. Druhé Trumpovo prezidentské období předvádí triviální aroganci, která vůbec smysl diplomacie nebere na vědomí, na rozdíl od taktičtějších a efektivnějších Číňanů. Trump již ve svém prvním funkčním období začal ostentativně odcházet z multilaterálních uskupení, kde to jen bylo možné. Tím bez odporu uvolnil pozice pro cílevědomou strategii Číny, která naopak důsledně kombinovala své aktivity v rámci Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), Nové hedvábné cesty (Belt and Road Initiative, BRI) i BRICS. Své pozice Čína průběžně posiluje i v OSN.

 

Odchod USA z dlouho budovaného formátu volného obchodu Trans-Pacific Partnership (TPP) v prvním Trumpově období uvolnil prostor pro „konkurenční" RCEP (Regional Comprehensive Economic Partnership) s čínskou účastí, kam se 15 asijsko-pacifických států sdružilo do největší zóny obchodu světa co do populace a HDP. Čína, coby ekonomický lídr tohoto uskupení vyklizené pozice hned využila.

 

Íránská válka jako diplomatický triumf Pekingu

Trumpův příjezd do Pekingu měl možná doprovázet triumf v iránské válce, ale demonstrace vojenské moci se zvrhla spíše ve svůj opak. Írán se nevzdal, zablokoval Hormuzský průliv a zaútočil na státy Perského zálivu, věřící ve spolehlivost americké obrany. Test protiraketových systémů se však úplně nezdařil, americká strana v konfliktu uvázla, a ještě vydávala zmatené zprávy o tom, jak vítězí.

 

Válka s Íránem tak potvrdila silné diplomatické pozice Pekingu, úspěšně sbírajícího body s ropnými státy a na Předním východě, kde vystupuje bez stigmatu nátlaku a jednostranného vidění místních konfliktů. Kromě prezentace politické podpory s Íránci šel Peking ještě dál a otevřeně vyzval čínské firmy k ignorování amerických sankcí uvalených za podporu Íránu.

 

Přílet amerického prezidenta do Pekingu tak těžko může budit dojem, že přijíždí demonstrovat svou převahu. Komentář Chatham House připomíná, jak prezident Trump posloužil Číně div ne jako dar z nebes. Tak nějak vypadá konec světovlády administrativy USA, během kterého hegemonie USA pomalu přechází do méně přehledného systému mocenských bloků, jak to dříve predikovala americká neorealistická škola. Tento posun podtrhuje postupující internacionalizace čínské měny CNY, která v nezápadním světě začíná nahrazovat dříve neotřesitelný americký dolar.

 

Prostor pro obchod: Boeing, sója a čipy

Trump je ovšem bytostný obchodník, a tak summit v Pekingu jistě může vést ke změně napjatých ekonomických vztahů a k dohodě o sférách vlivu ve světě. Dohoda s Pekingem, že Čína dojedná v Teheránu otevření Hormuzu, by dala příležitost Trumpovi i Simu prohlásit se za vítěze nejen na Západě, ale také v doposud nejhůře postižených asijských ekonomikách Japonska, Jižní Koreje a Indie v důsledku íránské krize.

 

Také ekonomická provázanost USA s Čínou nabízí řadu urgentních témat, ve kterých si obě mocnosti nemají zájem škodit, protože ani nejsou v nejlepší ekonomické kondici. Jednání o clech je nakonec příležitostí ke kompromisu v americké dodávce stovek letounů Boeing 737 MAX, a také ve vývozu sóji a dalších agroproduktů do Číny. USA za ústupky Pekingu mohou uvolnit Číně vývoz chybějících čipů a strategických technologií.

 

Venezuela, Kuba a Tchaj-wan

Čínská strana nemusí dramatizovat téma Venezuely, ale případný americký pokus o převzetí Kuby by byl už hůře přijatelný. Otázka Tchaj-wanu nebyla pro Trumpa téma, i když i tady může překvapit, alespoň verbálně. Peking s vidinou uspání tchajwanského neklidu na minimálně jedno prezidentské období opatrně umetá návrat Kuomintangu k moci, pokud to ovšem americká strana přijme a nepodpoří Demokratickou pokrokovou stranu (DPP). Dodávky zbraní pro Tchaj-wan však určitě v tématech k jednání budou.

 

Peking si před příjezdem americké delegace a zástupců technologických gigantů také nenechal ujít příležitost demonstrovat své výhrady a podmínky v prohlášení mluvčího ministerstva zahraničí. Trefuje se v něm hlavně do tchajwanského prezidenta Laj Čching-te pro jeho oficiální návštěvu Paraguaye a do japonské vlády, která se staví v otázce Tchaj-wanu nebývale protičínsky. Zdá se tedy, že vítání prezidenta Trumpa na čínské půdě se neobejde bez zavedené divadelní vsuvky pro vlastní publikum.

 

Rudolf Fürst, politolog a sinolog