Předčasné sedmdesátiny čínského prezidenta. Jaký vliv má věk na nejvyššího představitele Číny?

Předčasné sedmdesátiny čínského prezidenta. Jaký vliv má věk na nejvyššího představitele Číny?
20 / 6 / 2022 Vít Vojta

Čínský prezident, už deset let první muž nejlidnatější země, bývá někdy označován za nejmocnějšího muže světa. Kdo ale vlastně Si Ťin-pching je? Jaký vliv mají jeho nadcházející 69. narozeniny, a jaká jsou další očekávání v jeho politické kariéře?

Stejně jako spousta dalších věcí, i narozeniny v Číně fungují jinak, než jsme zvyklí. Tradičně se počítalo s tím, že novorozenec už jeden rok má. Dodnes se tak vedle kalendářně dosaženého věku „plného“ (shisui 实岁) počítá především ten „prázdný“ (xusui 虚岁). V něm kulatiny přicházejí o rok dřív, a tak sedmdesátku čínský prezident může slavit už letos, v šedesáti devíti.

 

To je ovšem důležité, protože sedmdesátka u čínských státníků předpokládá odchod do penze. Vrcholný politik předává v tomto věku hlavní výkonnou moc a zůstává mu „dozorčí“ role, a nakonec jen čestné posty. Veřejnost jej pak zahlédne jen vzácně, na největších státních ceremoniálech.

 

Po problémech s osmdesátníky, kterým už pozornost bloudila někde v minulosti a tělo přemáhal spánek i během jednání se zahraničním státníkem, se před čtvrtstoletím čínská vláda dohodla právě na limitní sedmdesátce.

 

Z prvních mužů Číny však toto sedmdesátkové pravidlo dodržel pouze bývalý prezident Chu Ťin-tchao (*1942 Hu Jintao 胡锦涛). U něj fungovalo dokonale. Když jsem jej totiž poprvé potkal v roce 2001, ještě jako viceprezidenta, hřímal na naši delegaci plný energie o americkém hegemonismu. Na sklonku jeho dvou funkčních období v letech 2012-13 působil už vyčerpaně a byl bez náboje. O pár let později s nebarvenými, úplně bílými vlasy, vypadal dokonce starší než vedle něj sedící předchůdce, prezident Ťiang Ce-min (*1926 Jiang Zemin 江泽民).     

 

Na podzim 2012 jej na stranickém postu generálního tajemníka, a následně na jaře 2013 i na postu prezidenta vystřídal Si Ťin-pching 习近平. Energický, s pár kilogramy navíc, působil pokaždé fyzicky připravený, sebevědomý a s vůdcovským charismatem. V letech 2014 až 2019 jsem jej při jednáních mnohokrát potkával. Dovolím si proto pár postřehů o současném strojvůdci čínské vysokorychlostní ekonomické lokomotivy.

 

Prezident Si se narodil 15.6.1953 jako třetí ze čtyř dětí (avšak jako nejstarší syn) do rodiny revolucionářů. Za místo původu uvádí Fu-pching (Fuping 富平) v severozápadní provincii Šen-si podle linie jeho otce, Si Čung-süna (1913-2002 Xi Zhongxun 习仲勋), čínského vicepremiéra, který byl však od roku 1962 kritizován a různě trestán dlouhých 16 let. Proto prezident Si, vedle mládí protěžovaného „princátka“, prožil i drsný sedmiletý pracovní pobyt ve vesnických hliněných jeskyních Komuny Liang-ťia-che (Liangjiehe 梁家河), poblíž města Jen-an. Přišel tam v patnácti a jako „vzdělaná mládež“ měl v chaosu Kulturní revoluce poznávat a měnit realitu „skutečné“ Číny.

 

V roce 1975 se mu podařilo vrátit do Pekingu, na prestižní Universitu Tsinghua, na její chemicko-technologickou fakultu, obor organické syntézy. Jeho otec, reformista z Teng Siao-pchingova křídla, v rámci politického návratu (1978) odstartoval ekonomickou reformu čínského jihu a pak stoupal do funkcí místopředsedy Stálé komise parlamentu a nejužšího vedení strany ve Stálém výboru politbyra (1982-87).

 

Politická kariéra Si Ťin-pchinga začala po škole v pekingském sekretariátu Ústřední vojenské komise (1979-82). Pokračovala typicky venkovem (Che-pej 1982-85), přes stranické a správní vedení nejdynamičtějších měst a provincií (Fu-ťien 1985-2002, Če-ťiang 2002-07, Šanghaj 2007) od základu se měnící Číny. Prakticky po celou dobu zastával Si souběžně i pozice ve vojenské správě.

 

Ve zlomovém roce 2007 byl vybrán za budoucího nástupce generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa, a to při skončení Chuova prvního funkčního období. Po svém nástupu v roce 2013 Si rychle stabilizoval svou vládu personálně a spustil předlouhou antikorupční kampaň, zasahující často „rudou nobilitu“ rodin starých revolucionářů. Iniciativou Nové Hedvábné cesty podpořil tok čínských investic, zboží a technologií do světa.

Dalším zlomem jeho kariéry byl rok 2018, kdy prosadil změnu ústavy, aby mohl být zvolen generálním tajemníkem i potřetí, a to letos v říjnu.

 

Čínský prezident se stal hlavním vypravěčem příběhu o renesanci národů Číny, kterému vzhledem k ekonomické síle země konečně naslouchá celý svět. Nelze jej však chápat jako osamělého despotu. Diktátorem je tu spíše celý systém a vrcholný lídr má jen tu výhodu, že může tento systém sem tam pozměnit. Ale řídí rozjetý vlak a během své cesty může přehodit výhybku jen párkrát. A pokud mu vlak zbrzdí nečekaná kalamita, umí systém i dosud obdivovaného strojvůdce rychle nahradit.

 

Na straně prezidenta Si zatím stála všichna Tři hvězdná božstva čínské kultury: štěstí Fu, dlouhověkosti Šou a služební kariéry Lu (Fu Shou Lu 福寿禄). Kariéra státního úředníka dává nejvyšší moc, je nad všemi, protože ke tmelení obrovské a různorodé říše musí stát rukama úředníka regulovat všechny sféry života. Za úřední kariéru a patronát bůžka Lu se však platí vysoká cena, státní aparát jednotlivce pohltí jako součástku mechanismu a ani generální tajemník není výjimkou.

 

Vedle kariéry má prezident Si i štěstí Fu, má krásnou a vzdělanou dceru. Disponuje rovněž dlouhověkostí Šou – jeho matce Čchi Sin (*1926 Qi Xin ) je 96 a otec se dožil téměř devadesáti, ale ani to neznamená všechno.

 

Nestačí ostatně ani jeho mistrovství šachového stratéga, s jakým ustojí politicky naprosto nepřehledné pozice. Stejně tak nestačí ani jeho pracovitost se smyslem pro detail, ani to, že umí získávat lidi. Vzpomínám si, že když v roce 2016 odjížděl z Prahy, osobně došel před nástupem do letadla poděkovat těm, kteří jeho návštěvu nejvíc odpracovali – českému šéfovi ochranky, zástupci protokolu a tlumočníkovi. To mnoho prezidentů neudělá. Umí chválit i kritizovat, umí být i netrpělivý z únavy, z pochlebovačů nebo z těch děsivých pasivních řad na schůzích.

 

Zatím dokázal odolat i silným tlakům ze Západu, kritizujícím nedodržování lidských práv kritiků současné čínské vlády, muslimské menšiny v Sin-ťiangu, obyvatel Tibetu či Hongkongu. Ale to pořád nestačí.

 

Ještě je tu totiž vůle Nebes, a ta je nad všechno naše úsilí. A letos se pandemická hrůza, kterou Čína v roce 2020 nejdřív důsledností sobě vlastní zvládla, vrátila jako bumerang nesmyslnou nulovou tolerancí proti ultranakažlivému Omicronu. Prezident tak začal ztrácet srdce desítek milionů lidí, zavřených ve městech. Divadlo tak absurdní, až se vyrojily úvahy, kdo že to tahá za nitky a proč? A bylo jasné, že to není „hamižný stařík“, na všem vydělávající epidemiolog Čung Nan-šan (Zhong Nanshan 钟南山), terč lidových žertů, ale že se zkrátka projevuje slabina každého fungujícího systému – ideologie, prosazovaná na úkor pragmatismu.

 

Takže do říjnové volby generálního tajemníka, který se na jaře 2023 stane prezidentem, není ještě vyhráno, ale i tak má červnový jubilant zatím všechny trumfy v rukou. Uvidíme však, co vůle Nebes. Bylo by historickým paradoxem, kdyby prezidenta Si nakonec zbavily moci sociálně-ekonomické důsledky antivirové kampaně, vracející se svým extrémním pojetím o půlstoletí zpátky, do dob prezidentova dospívání.

 

Vít Vojta, sinolog 

 

Text byl ve zkrácené verzi uveřejněn jako komentář 18.6.2022 v deníku Mladá fronta DNES

Foto: Unsplash.com, Akira