Poselství Jeho Svatosti 14. dalajlámy měnícímu se evropskému kontinentu

V roce 1959 zakončil čtyřiadvacetiletý dalajláma slavnostně dlouholeté studium buddhismu a obdržel titul geše, „doktora teologie“. Jen o něco později však vyvrcholily dlouhodobé střety Tibeťanů s čínskou vojenskou správou a v Tibetu nastala krizová situace. Dalajláma se proto 17. března vydal na cestu do indického exilu. Dorazil tam 31. března 1959 a od toho dne je uprchlíkem. Desetiletí přednáší po celém světě, pro své mírové aktivity v roce 1989 obdržel Nobelovu cenu míru. Několikrát přijal pozvání českého prezidenta Václava Havla a naši vlast mnohokrát navštívil.

 

V červnu 2016 se dalajláma setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou. Při setkání Obama zopakoval americké stanovisko, že Spojené státy považují Tibet za součást Čínské lidové republiky a nepodporují tibetskou nezávislost.

 

„Je nesporné, že od příchodu Čínské lidově osvobozenecké armády (ČLOA) v letech 1950 – 1951 prožívají Tibeťané drama. Není však toto drama, i když s neodmyslitelnými lokálními odlišnostmi a poněkud znásobené čínským pohrdáním těmito „zaostalými divochy“ náhorních planin, vlastně dramatem všech obyvatel lidové Číny?,“ píše Jean-Louis Margolin v kapitole Asijský komunismus mezi „převýchovou“ a masakrem, v knize Černá kniha komunismu, Zločiny, teror, represe.

 

Současně uvádí společné důsledky ideologických experimentů, shodně fatálních pro Čínu i Tibet. Zejména hladomor na počátku šedesátých let a kulturní revoluci od roku 1966, včetně duchovní devastace mládeže všech domácích etnik, neboť řádící „rudé gardy“ se v Tibetu skládaly přirozeně také z mladých Tibeťanů.

 

V Číně muselo uplynout skoro půl století, aby se probudil zájem či dokonce jakési okouzlení Tibetem, zejména u mladé čínské generace. Objevují se písně na tibetská témata a nápěvy, v Tibetu se natáčí klipy a reklamy, o tibetském prostředí píší spisovatelé a malují malíři, i hlavní módní proud odívání se učí z tibetských vzorů. Současně se velikým problémem Tibetu stala turistika, zejména domácí davová turistika, jež dosahuje obludných rozměrů.

 

K nejvýraznějším hlasům moderní tibetské inteligence patří básnířka a esejistka Özer, uznávaná zejména na sociálních sítích coby neúnavná komentátorka aktuálního dění. Její dílo citlivě nahlíží absurdní realitu současného Tibetu. Özer se často vrací k tragickým událostem z doby jejího narození, prostřednictvím vzpomínek její matky, kterou novorozená dcerka mnohého ušetřila. Do minulosti nahlíží i fotografiemi otce, důstojníka čínské armády. Celou tu bouřlivou dobu dokumentovala knihou Smrt a zkáza (Ša-ťie 杀劫), vydanou na Tchaj-wanu.

 

Komunistická ideologie, neuznávající duši jednotlivce ani národa, vysvětluje vojenský vpád do Tibetu jako jeho mírové osvobození. Umí vysvětlit i migrační vlny čínského etnika na území historicky obývané především kmeny tibetských a dalších nomádů. Tibeťané tam přece žili v zaostalé feudální společnosti a Čína jim přinesla pokrok celé společnosti, pokrok v oblasti zemědělství, průmyslu, vědy i kultury, tvrdí propaganda.

 

„Vztah mnohých obyvatel vlastní Číny k Tibeťanům by se dal přirovnat k náhledu některých Čechů na romské obyvatelstvo,“ řekl v rozhovoru pro portál Cestomila Daniel Berounský (2012), známý tibetanista z Ústavu jižní a centrální Asie FF UK. „Tedy na něco problematického a nepracujícího. Mnoho Číňanů si přede mnou stěžovalo, že vláda vydává značné prostředky na rozvoj těchto oblastí a Tibeťané za to nejsou vděční. Pro mnoho Chanů je Tibet bizarní a zaostalý.“

 

Zmíněný společenský pokrok z rukou čínských „vědců“ a „inženýrů“ však přináší i časté obavy, že se Tibeťané mohou stát kulturní menšinou ve své vlastní zemi, vzhledem k integračnímu programu čínskou jazykovou a duchovní kulturou, zahrnující i usazování původně nomádského obyvatelstva do městských sídel.

 

Tento problém nepřerůstá do etnického přečíslení, protože poslední velké sčítání lidu potvrdilo v Tibetské autonomní oblasti jen 8,17 % Chanů, zatímco Tibeťanů bylo 90,48 % a ostatních etnik 1,35 %, i když kritické hlasy připouštějí nezapočítaný nejasný počet příslušníků čínských vojenských posádek a ekonomických přistěhovalců.

 

Francouzská paralela

 

Často zaznívající obava z nevratné kulturní přeměny původní tibetské společnosti má v našem dynamicky se měnícím světě zajímavou paralelu s Francií, ve které žije také asi 10 % „kulturně cizorodého“ obyvatelstva, hlásícího se k islámu. Kulturní „minoritizace“ Francouzů zatím nenastala, ale určité změny jsou vidět.

 

Neboť kdo v dnešní Francii hájí člověka obviněného z rasismu, riskuje, že z něj bude také obviněn. Intelektuální teror tu začíná omezovat svobodu slova. Již tam nejspíš nikdo nenajde odvahu říci, že islámem zjevně inspirovaný útok má s islámem cokoliv společného. V textu pro Gatestone Institut na to poukazuje profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a Evropě Guy Milliere a svá tvrzení dokládá spoustou konkrétních příkladů.

 

Třeba příběhem novináře Érica Zemmoura, který v projevu na sjezdu francouzské pravicové scény kritizoval islamizaci země. Mimo jiné řekl: „Všechny naše problémy se vlivem působení islámu zhoršují. Je to ohrožení ze dvou stran… Budou mladí Francouzi ochotní žít v zemi svých předků jako menšina? Pokud ano, zaslouží si být kolonizováni. Pokud ne, budou muset bojovat.“ Zemmour dále řekl, že před několika desítkami let mohli Francouzi o islámu svobodně mluvit, ale dnes je to nemožné. Píše o procesu „kolonizace“ i vzrůstající přítomnosti muslimů, kteří se ve Francii neintegrují.

 

Integrace muslimů do křesťanského prostředí je velmi obtížná. Z Koránu i hadísů, sbírky Mohamedových skutků a výroků, totiž plyne, že muslimové sice přijali Ježíše jako proroka, ne však jako Syna Božího, proto křesťany vnímají jako „rouhače a nevěřící“. My křesťané dále vidíme, že Kristus změnil starozákonního Boha pomsty v Boha lásky a odpuštění, Korán však zdůrazňuje, že „Bůh je nepřítelem „nevěřících“. Kristem hlásanou rovnost lidí jakoby islám zase anuloval novým slovem Boha, tvrdícím, že ženy nejsou rovny mužům.

 

Dalajláma vs. papež

 

Také dalajláma se během evropských cest opakovaně vyjadřoval k současné situaci. Na podzim roku 2018 v Malmö prohlásil, že Evropa je morálně zodpovědná a měla by pomoci uprchlíkům a soucítit s nimi. „Přijmout je, pomoci jim a nabídnout jim vzdělání.“ Na druhou stranu však migranty vyzval, aby se poté vrátili zpět do svých domovů a pomohli je znovu vybudovat.

 

„Myslím, že Evropa patří Evropanům, uprchlíkům by se mělo jasně říci, že se nakonec musejí vrátit domů,“ řekl. Dále uvedl, že by jim evropské státy měly s návratem do vlasti pomoci. „Evropské země by měly uprchlíky přijímat, poskytovat jim vzdělání a školení. Cílem však je, aby se valná většina vrátila pak zase zpátky do zemí původu, protože je nemožné, aby v Evropě zůstali všichni, řekl o rok později (27.7.2019) v rozhovoru pro BBC.

 

Následoval dotaz, zda by přece jen tito lidé neměli zůstat. „Omezený počet je v pořádku. Ale aby se celá Evropa stala muslimskou zemí? To je nemožné. Nebo africkou zemí? To je také nemožné,“ odpověděl dalajláma.

 

Jeho Svatost 14. dalajláma tak svými výroky protiřečí výrokům papežského Svatého stolce. Ten přirovnal Evropu ke stárnoucí ženě, doslova k „babičce, jíž je zapotřebí nové krve“. Papežský stolec tak nejspíše věří, že muslimy obrátí na svou víru. Celkově se hodně podceňuje náboženské cítění mladšího islámu, stejně silného a dravého, jako bylo křesťanství před nějakými šesti sty lety.

 

Proti masové emigraci se však v diskusi katolického světa (katolíků je přes miliardu tři sta milionů, podobně jako Číňanů) rázně ozvali afričtí preláti, neboť jim pomalu vylidňuje africký kontinent. „Nemáme právo na to, abychom dovolili existenci kanálů nelegální migrace, když velmi dobře víme, jak fungují. Toto vše už musí skončit,“ řekl senegalský arcibiskup Dakaru Benjamin Ndiaye. „Je lepší být chudým ve své vlasti, než někde skončit umučený…,“ čímž reagoval na nedávné odhalení (2017) pašeráckého předávání afrických emigrantů jako otroků v Libyi.

 

Přidal se i nigerijský biskup Joseph Babobiri: „Nigerijská vláda by měla pracovat na tom, aby mladí pochopili, že více naděje pro jejich život je v Nigérii než v Evropě či jinde. Je to bohatá země a plná nesmírných zdrojů. Nigerijci by se neměli snížit na žebráky a odejít za hledáním iluzorního bohatství do zahraničí,“ uzavřel biskup.

 

A tak stejně jako dalajláma sympatizoval s marxismem, který přitom považuje za nerealizovatelný, určitě si také dobře uvědomuje, že přistěhovalci se z lepších podmínek cizích krajů už zpravidla domů nevrací. Tibetská civilizace bönistických a buddhistických kočovníků se tak pomalu rozpouští v unifikovaných čínských městech a patnáct set francouzských mešit začíná přehlušovat čtyřicet tisíc tamních kostelů. Svět se mění a bude velmi jiný, proto bude dobré se snažit mu porozumět. Proto dalajlámovu výzvu a poselství měnícímu se evropskému kontinentu nelze přehlédnout.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog