Osudy českých krajanů v Šanghaji v době druhé světové války

Pro Čínu, a tím i pro kosmopolitní Šanghaj, začala světová válka už v červenci 1937, kdy japonská armáda postupně obsadila celé východní pobřeží Číny, včetně čínské čtvrti Šanghaje. Francouzskou koncesi a angloamerický settlement zatím neobsadila, ale izolovala je od světa. Firmy odkázané na styk se zahraničím se stěhovaly do Hongkongu, a kdo mohl, snažil se ze Šanghaje odjet.

 

Do Šanghaje naopak přijížděli židovští uprchlíci ze střední Evropy. Poté, co se v červenci 1938 z iniciativy USA na konferenci v Évianu 32 států zavázalo nepřijímat židovské uprchlíky nad předem stanovené kvóty, zůstala Šanghaj jednou z mála destinací, které byly ochotné židovské uprchlíky přijímat. Neomezovala se kvótami, stačilo zaplatit vstupní poplatek 400 USD. Ještě v roce 1940 vycházely v pražských Židovských listech inzeráty vyzývající: Nebojte se emigrovat do Šanghaje!

 

Vstřícnost Šanghaje vůči Židům nebyla náhodná. Židé tvořili podstatnou část obyvatel mezinárodních čtvrtí Šanghaje od konce 19. století, kdy si ve čtvrti Chung-kchou vybudovali synagogu. Některé židovské rodiny, na příklad rodina Sassoonova, udávaly tón kulturního a společenského života města.

 

Do přepadení SSSR představovala nejspolehlivější cestu z Evropy do Šanghaje Transsibiřská magistrála. Podmínkou průjezdu bylo pouze tranzitní vízum státu Mandžukuo. Máme zdokumentováno, že v létě 1939 vypravily protektorátní úřady z Prahy do Šanghaje transport více než 650 osob židovské národnosti. Tranzitní víza vystavilo konzulární oddělení vyslanectví státu Mandžukuo v Berlíně.

 

Ochrany nových přistěhovalců z Československa se v Šanghaji ujala původně apolitická krajanská organizace Československý kroužek v Šanghaji. Ve francouzské čtvrti si pronajala vilku, ve které zřídila ubytovnu a vývařovnu. Podařilo se jí získat od místních úřadů povolení poskytovat finanční záruku za nemajetné čs občany, což umožnilo přijímat i ty, kdo nemohli vstupní poplatek 400 USD zaplatit.

 

Kromě ubytování a nejnutnější obživy pomáhali členové Kroužku novým přistěhovalcům najít práci nejen v Šanghaji, ale například i v muničních továrnách, které v té době Angličané zřizovali v Indii a Malajsii.

 

Předsedou kroužku byl pan Emanuel Štembera, poměrně zámožný starousedlík, majitel obchodu s tělocvičným nářadím, několika tělocvičen, tenisových kurtů a dalších sportovišť.

 

Zastupitelský úřad Československé republiky byl po podpisu smlouvy v roce 1930 situován do Šanghaje místo do sídla čínské vlády v Nankingu, neboť vláda ČSR považovala v té době Čínu za zemi „z politického hlediska nezajímavou“.

 

V kritických letech, která nás v tomto článku zajímají, byl československým vyslancem v Šanghaji výrazný prvorepublikový diplomat Jan Šeba. Jak vyplývá ze zpráv, které zasílal do Prahy[1], sdílel sympatie ministra Beneše k „Japonsku, které je přelidněné, a proto se nedivme, že hledá prostor jinde“ a antipatie k Číně, která je „nebezpečná, protože odmítáním smluvních závazků (tj. rušením nerovnoprávných smluv) rozbíjí světový řád“.

 

V březnu 1939 splnil vyslanec Šeba příkaz ministra Chvalkovského a předal československé vyslanectví v Šanghaji řadovému úředníkovi německého konzulátu podle svědků „způsobem nedůstojným“.

 

Z úřadu se podařilo zachránit pouze vlajku, pro kterou na stožár umístěný na střeše budovy vyšplhal nám již známý Emanuel Štembera. Celou válku vlajku opatroval, aby ji v roce 1946 slavnostně odevzdal novému čs velvyslanci v Číně, panu Stanislavu Miňovskému.

 

Po zrušení vyslanectví vznikl v rámci Československého kroužku politický výbor, který navázal kontakty s Benešovou vládou v Londýně a po dobu války suploval povinnosti vyslanectví. Do čela výboru se postavil major čs ruských legií, do března 1939 úředník vyslanectví v Šanghaji Jaroslav Štěpán. Ještě jako legionář vystudoval čínštinu na Dálněvýchodním institutu ve Vladivostoku a po demobilizaci zůstal na Dálném východě v diplomatických službách. Jako předseda politického výboru Kroužku informoval po dobu války pravidelně Benešovu vládu o situaci v Šanghaji. Vláda ho podle možností finančně podporovala. Štěpánův politický výbor se prezentoval jako „odbojová organizace s působností v Šanghaji a Hongkongu“. 

 

Po vypuknutí války v Evropě se v Šanghaji přihlásilo do čs armádního sboru v zahraničí celkem 30 československých občanů. Po dohodě s MNO v Londýně se organizace ujal pan Vladimír Jiří Taussig, bankéř dlouhodobě usazený v Šanghaji, poradce několika čínských bank. Sestavil československou rotu, která se stala součástí mezinárodního pluku určeného k obraně mezinárodních čtvrtí Šanghaje. O zajímavých poměrech v tehdejší Šanghaji a o překvapivých vztazích mezi Německem a Japonskem svědčí skutečnost, že po dobu tříměsíčního výcviku čs roty vlála nad cvičištěm československá vlajka a při slavnostním nástupu se hrála československá hymna, a to i přesto, že se cvičiště nacházelo na území kontrolovaném japonskou armádou. Japonci přihlíželi a dokonce prý ocenili kázeň našich vojáků. Naproti tomu, jak tvrdil V. J. Taussig ve zprávě do Londýna, „dalo nám hodně úsilí přesvědčit dohodové úřady, aby nás považovaly za spojence.“

 

V září 1941 umožnily britské úřady v Šanghaji odjezd 22 československých dobrovolníků ze Šanghaje na Střední východ. Potíže nastaly v Singapuru, kde Britové československé dobrovolníky internovali jako příslušníky nepřátelského státu. Jednání mezi čs vládou v Londýně a britskými úřady o jejich propuštění se táhlo až do přepadení Pearl Harbouru. Až v únoru 1942, doslova několik dní před tím, než „nedobytnou“ pevnost Singapur dobyli Japonci, mohli být naši dobrovolníci z internace propuštěni, neb, jak rozhodly britské úřady, „…vzhledem k válečné události nemůže se tento problém opakovat.“[2]

 

Naše informace nejsou úplné, proto nevíme, kolika našim krajanům se podařilo odjet ze Šanghaje přes Singapur na Střední východ nebo do Evropy. Pokud víme, vydal se touto cestou i sochař B. Kočí, autor katafalku pro Sunjatsenovo mauzoleum u Nankingu. Ten ale do Evropy nedojel. V Singapuru nasedl na loď, kterou Japonci potopili.

 

Den po útoku na Pearl Harbour obsadili Japonci šanghajský settlement a francouzskou koncesi. Mezinárodní pluk se o obranu ani nepokusil. Britský velitelský sbor včas utekl a dva dělové čluny, které se postavily proti japonskému křižníku Idzumo (v rusko-japonské válce 1905 ukořistěný původně ruský křižník Suvorov), byly potopeny.

 

Spolu s USA vyhlásila válku Japonsku i vláda československá. Japonská vláda výzvu nepřijala s odůvodněním, že nelze vést válku se státem, který neexistuje. Situaci krajanské kolonie v Šanghaji to kupodivu nijak neovlivnilo. Japonské úřady v Šanghaji nenaléhaly ani na výměnu pasů a až do konce války uznávaly pasy Republiky československé. Pouze vyzvaly Kroužek k registraci jmen čs občanů, jejich majetku a místa uskladnění.

 

Po obsazení cizineckých čtvrtí bylo zcela přerušeno lodní spojení. Navíc byla přijata přísná nařízení šetřit pohonnými hmotami, plynem, elektřinou i vodou, banky byly buď zavřené, nebo vyplácely jen omezené částky. Exportní a importní firmy a továrny odkázané na zahraniční obchod postupně likvidovaly, lidé zůstávali bez práce a bez výdělku. „Bída ve městě je příšerná“, napsal V. Taussig: „Dnes jsem napočítal 80 mrtvol, které ležely na ulicích až do odpoledne… řádí cholera… cizinci organizují hromadné stravování… zásobování monopolizuje rada japonských generálů a nankingských Číňanů, kteří na tom strašně vydělávají. Po zrušení styků s Amerikou zůstaly i židovské organizace bez prostředků.“

 

Spolu se zhoršujícími se životními podmínkami narůstala nervozita a komplikovaly se mezilidské vztahy. Československá kolonie se rozpadla na starousedlíky a nové přistěhovalce poté, co v únoru 1943 japonské úřady přikázaly, aby se přistěhovalci po roce 1937 přestěhovali do zvlášť vyhrazeného území ve čtvrti Chung-kchou (u nás známá jako Hongkew). Nikde nebylo řečeno, že by se mělo jednat o Židy, tomuto označení se japonské úřady vyhýbaly, ale do Šanghaje v té době nikdo kromě Židů nepřijížděl. Japonci na toto nařízení přistoupili na nátlak Němců. Konečné řešení židovské otázky ale nadále odmítali. Nezřídili koncentrační tábor, pouze Židům vyhradili území (na kterém žilo ještě téměř sto tisíc Číňanů).

 

Českoslovenští Židé vysídlení do Chung-kchou si vytvořili vlastní organizaci, která se starala o základní potřeby nutné k zachování snesitelného standardu života v přeplněném ghettu. Starousedlíci to vzali jako nevděk: „Přijímali jsme uprchlíky s otevřenou náručí přesto, že někteří protestovali,“ napsal Štěpán ve zprávě pro velvyslanectví v roce 1946: „Bohužel měli pravdu… Skupina starých a nových nenašla nikdy společnou řeč.“

 

Československou kolonii rozdělilo i rozhodnutí některých čs občanů přijmout protektorátní pas. Japonci totiž vypláceli nezaměstnaným, pokud vlastnili německý nebo protektorátní pas, finanční podporu, a pro některé krajany, kteří se ocitli ve hmotné nouzi, to byla poslední naděje na holé přežití.

 

V roce 1942 obnovila Benešova vláda v Londýně diplomatické styky s vládou Čínské republiky, přerušené poté, co vyslanec Šeba v roce 1937 odmítl přestěhovat vyslanectví ze Šanghaje do provizorního hlavního města Čchung-čchingu.

 

Mezi Šanghají a přes 2 000 km vzdáleným Čchung-čchingem neexistovalo v době války žádné spojení. Žádné spojení neexistovalo ani mezi vyslanectvím v Čchung-čchingu a politickým výborem Kroužku. Vyslanec Stanislav Miňovský přijel poprvé do Šanghaje až dva měsíce po konci války. Československý kroužek uspořádal na jeho počest čaj, kterého se účastnilo sto padesát krajanů. Při té příležitosti předal předseda Kroužku Emanuel Štembera velvyslanci československou vlajku, kterou v březnu 1939 zachránil z čs vyslanectví. Vojenský attaché čs velvyslanectví v Čchung-čchingu Jaroslav Šustr předal Štemberovi vyznamenání za chrabrost.

 

Jedním z úkolů velvyslance Miňovského byla záchrana krajanů před nucenou repatriací, která hrozila držitelům německých a protektorátních pasů. Jak velvyslanec Miňovský informoval čs vládu, „Američané trvají na odsunu všech Němců, žijících ve velkých městech včetně Šanghaje…Musejí jet všichni, starousedlíci i obchodníci, kteří mají dobré styky s čínskou vládou. Ta se snaží Američany přesvědčit, že je potřebuje, ale Američané na odsunu trvají, asi se chtějí zbavit konkurence.“[3]

 

Velvyslanci se podařilo úřady přesvědčit, že je třeba dělat rozdíl mezi říšským Němcem a občanem Protektorátu a některé krajany před násilnou repatriací uchránil.

 

Miňovský rovněž zjistil, že „Židé soustředění v ghettu přežili válku bez ztrát na životech. (…) Po vstupu americké armády našli u ní uplatnění placené v dolarech, někteří dokonce zbohatli a odmítají se vrátit domů.“[4]  Jednalo se celkem o 236 osob, z nichž pouze 90 žádalo o okamžitou repatriaci.

 

Ani krajané žijící mimo ghetto s návratem do Evropy nespěchali. Podle velvyslance mají zájem o nové československé pasy, ale očekávají, že se poměry znormalizují a obnoví se předválečná prosperita Šanghaje.

 

Situace se začala měnit až v roce 1946, kdy vypukla poslední fáze čínské občanské války. Počet žadatelů o návrat do vlasti rostl, takže ministerstvo práce a sociální péče vydalo instrukce, podle kterých může být povolena reemigrace pouze těch, kdož jsou finančně zajištění. Reemigrace na útraty státu může být povolena jen po důkladném prověření. Ke každé přihlášce musí být připojeno vyjádření vyslanectví o poměru žadatele ke státu a o majetkových poměrech žadatele.

 

Podklady pro vyslanectví připravoval major Štěpán, který, jak se ukázalo, nebyl tou nejvhodnější osobou, neboť „vyloučil všechny, kdož volali po ,nápravě poměrů v kolonii. Vydával potvrzení: pan XY v době, kdy byl Kroužek odbojovou organizací, stál v řadách našich nepřátel. Tato falešná stylizace navozuje dojem, že jde o kolaboranta (…). Velvyslanectví na základě tohoto vyjádření odmítá vydat pas, (…) Štěpán se brání, že zdůvodňovat jednání všech jednotlivě nelze. Byli dobrými Čechy, jen když se to shodovalo s jejich židovskými zájmy. Mluví německy, nikdy nebudou dobrými občany Československa.“[5] Citovaný dopis napsal ještě předseda kroužku Emanuel Štembera.

 

Právě příklad Štemberovy rodiny dokazuje, že Štěpánovy praktiky poškodily nejen židovské přistěhovalce. Z nám neznámých důvodů Štěpán nedoporučil vydat osvědčení o čs občanství ani zasloužilému Emanuelu Štemberovi. Pokud víme, manželé Štemberovi se dožadovali přiznání čs občanství ještě v roce 1951, stále marně.

 

V roce 1942 velmoci definitivně souhlasily se zrušením posledních reziduí všech nerovnoprávných smluv. V letech války to bylo jen prázdné gesto, které se do praxe promítlo, až když v roce 1945 převzaly administraci Šanghaje čínské úřady:  „Cizinci jsou propouštěni. Architekti, inženýři (…) musejí dávat přednost Číňanům, cizinci mohou pracovat jen jako poradci. Lékaři mohou pracovat jen po zkoušce z čínštiny. Cizí obchodníci jsou diskriminováni, stěhují se do Hongkongu nebo do Manily. Nenávist vůči Američanům vztahují Číňané na všechny cizince.“[6]

 

„V Číně již není místa pro cizince“, napsal v jedné z dalších zpráv chargé d ´affaires našeho velvyslanectví, které od roku 1946 fungovalo v Nankingu: „Většina Evropanů, kteří v Šanghaji ještě zůstali, jsou lidé hození světovými válkami přes palubu. Přistěhovali se do mezinárodních koncesí, ne do Číny. Po skončení pacifické války, s níž zároveň skončila exteritorialita velmocí, rozhodli se skoro všichni cizinci odejít, protože si uvědomili, že staré pořádky se již nevrátí a že čínský nacionalismus je nekompromisní.“[7]

 

V listopadu 1948 požádal nový československý velvyslanec v Nankingu Josef Lelek o zaslání 1 milionu Kč na sociální výpomoc pro nemajetné krajany: „Situace je tak zoufalá, že jen okamžité rozhodnutí (...) může zabránit duševnímu a fyzickému rozkladu těchto osob.“[8]

 

Problémy se získáním občanství a nejistota kolem odjezdu nakonec většinu zbývajících krajanů donutily přestat se domáhat přiznání československého občanství a přijmout služby organizace pro uprchlíky IRA, která přepravovala osoby bez státní příslušnosti ze Šanghaje na Filipíny a odtud postupně do zemí, které je byly ochotné přijmout. V dubnu 1949 hlásil chargé d ´affaires Konečný, že v Šanghaji zbylo 12 přestárlých krajanů, kteří si přejí v Šanghaji dožít.

 

Snaha o oživení obchodních kontaktů

V prvních měsících míru, kdy se ještě věřilo v oživení konjuktury, založili někteří krajané obchodní firmy zaměřené na dovoz a vývoz spotřebního zboží. Většina těch, kdož se tohoto riskantního kroku odvážili, byli židovští uprchlíci, kteří přišli do Šanghaje koncem 30. let a válku přežili v ghettu. Po válce se rozhodli využít kontakty, které měli v Evropě před válkou a kontakty, které navázali v Šanghaji v době války. 

 

Typickým příkladem takové firmy je Sino – Czechoslovak Trading Co., kterou založil pražský advokát Bedřich Sussland. Sídlo své firmy umístil do centra Šanghaje, přímo na nábřeží Bund, do budovy Bank of China. Firmu založil „za účelem rozvoje obchodních styků s ČSR a převzetí alespoň části obchodů, které před válkou provozovaly firmy německé. Pro své rozsáhlé příbuzenské vztahy a osobní kontakty zakladatelů s vládními průmyslovými a finančními kruhy je firma s to s úspěchem zastupovat naše zájmy v Číně, kde tyto okolnosti hrají velkou roli. (…) Číňané se po válce snaží o osamostatnění i v zahraničním obchodě, dosud provozovaném cizími firmami. V tomto ohledu jdou jim na ruku jak vládní orgány nakupující pro státní podniky, tak i soukromí podnikatelé.

 

Společníci patří k všeobecně známé skupině rodin Kwonk a Wing a osobně působí příznivým dojmem svým vzděláním v Anglii a Austrálii a bezvadným společenským vystupováním.“ [9] (Když tuto informaci porovnáme s některými dalšími informacemi, které máme k dispozici, máme právo domnívat se, že zmiňovanou rodinou „Kwonk“ je rodina Kchung, neboli rodina ministra financí a Čankajškova švagra Kchung Siao-si.)

 

Další českou firmou založenou po válce v Šanghaji byla firma Dr. Vajda and Company, která hodlala obchodovat výrobky farmaceutického průmyslu, dále firma China Czechoslovak Trading Co. úředníka elektrárny Jaroslava Kalouska, nebo firma Arpada Hertzka, která plánovala obchodovat papírem.

 

Vzpruhou pro toto podnikání byl příjezd delegace Ekonomické komise OSN pro Dálný východ, v jejímž čele stál Čechoameričan George Janeček. Čeští podnikatelé v Šanghaji si od této delegace, a především od jejího předsedy, slibovali účast na projektech plánovaných touto komisí. Účastnili se tiskové konference pořádané v hotelu Cathay a organizovali setkání u kulatého stolu.

 

Události obchodu nepřály. V listopadu 1947 přijala čínská vláda dovozní předpisy, které zakazovaly dovoz luxusního a „pololuxusního“ zboží, což v praxi znamenalo veškerého spotřebního zboží.  Z důvodů nedostatku deviz vláda omezila i dovoz investičních celků, strojů a surovin. Zájem měla jen o dovoz zbraní. Z toho důvodu se obrátila na Zbrojovku Brno, jejíž pěchotní zbraně byly v Číně velmi populární. Pražské MNO ale z politických důvodů vývoz zbraní do Číny zakázalo.

 

Zbrojovka naléhala: „…ze zpráv, které k nám doléhají, vyplývá, že americká konkurence se snaží zakotvit na čínském trhu přesto, že by čínské trhy daly přednost navázání válkou přerušených kontaktů s čs zbrojním průmyslem. V zájmu celostátního hospodářství nemůžeme dopustit, aby tak důležité odbytiště bylo ztraceno a přenecháno konkurenční exploataci.“[10]

 

MNO Zbrojovce obchod ani napodruhé nepovolilo. Nerealizoval se ani obchod mírovými komoditami. Obchodní firmy založené českými občany v Šanghaji šly postupně do likvidace a jejich majitelé Šanghaj postupně opouštěli.

 

Československá vláda přesto, že udržovala diplomatické styky s čínskou vládou kuomintangskou, navázala kontakty s komunistickou vládou v Jen-anu. Československý velvyslanec u KMT vlády Josef Lelek v dubnu 1949 z Číny zmizel, aby se na konci roku objevil u Bati v Jižní Americe. V červnu 1949 vstoupila do Šanghaje Čínská lidová osvobozenecká armáda.

 

P.S.: Jaroslav Štěpán s manželkou Boženou se v roce 1946 vrátili do ČSR. Štěpán se aktivně účastnil činnosti Čs. obce legionářské, jezdil po republice a pořádal přednášky. Zemřel náhle během své přednášky ve středočeských Čelákovicích 21. prosince 1947.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

[1]
[1] Zprávy ze Šanghaje pro MZV Londýn jsou dostupné ve Sborníku archivních prací, ročník LXII, MV ČR Praha 2012 s. 103 -245

[2]
[2] VHA, MNO- L, č.j. 13859/41

[3]
[3] AMZV Praha, fond TO – neutajené, Čína 1945-1949, kart. 12, příslušnost

[4]
[4] AMZV Praha, fond LA, kart. 121, 24. 10. 1945

[5]
[5]  AMZV Praha, fond TO – neutajené, Čína 1945-1949, kart. 15.

[6]
[6] AMZV, fond PZ, Čína, Nanking 1947

[7]
[7] Tamtéž, 1948

[8]
[8] Tamtéž   

[9]
[9] A MZV, fond TO – neutajené, Čína 1945-59, kart. 5, dovoz

[10]
[10] A MZV Praha, fond TO – Čína, kart. 15, věci vojenské, 5. 2. 1946

 

Titulní fotografie: Židovské muzeum, Arthur Rothstein