Nejstarší čínskou čtvrť světa hledejte ve filipínské Manile

Binondo bylo založeno v roce 1594, kdy Španělé darovali katolickým Číňanům pozemek ležící za řekou Pasig naproti opevněnému městu Intramuros. Příslušníci jiných vyznání se sem mohli nastěhovat až v roce 1790. Oba světy dnes spojuje Jonesův most, který vás zavede do samého srdce čínské čtvrti. Železobetonová rekonstrukce vznikla jako náhrada za svého předchůdce poškozeného povodněmi v roce 1914. Své jméno získala po Williamu Atkinsonu Jonesovi, který byl autorem zákona o autonomii z roku 1916, jenž zajišťoval případnou nezávislost Filipín na Američanech. Jako většinu z dalších mostů i Jonesův poškodily těžké boje v průběhu bitvy o Manilu v únoru 1945. Poválečná urychlená přestavba se již obešla bez původních neoklasicistních dekorativních prvků a dala mu dnešní střízlivější vzhled.

Čínští obchodníci navštěvovali Filipíny a usazovali se zde již dlouho předtím, než vzniklo samotné Binondo. Většina z nich se přes císařský zákaz odvážně vydávala na plavbu vedoucí bouřlivými vodami. Jejich lodě kotvily u ostrova Mindoro nebo v království Tondo, odkud dovážené zboží směřovalo po celé zemi. Výměnou za zlato se dokonce dostávalo až ke kmeni Aetů sídlícím v Kordillerách. Tondo představovalo tepající srdce největšího filipínského ostrova Luzonu a řeka Pasig jeho hlavní tepnu vyživovanou sítí kanálů, esteros, a spojenou s blízkým Manilským zálivem, kde kotvily galeony a čínské džunky převážející nejrůznější po vodě snadno přepravitelné produkty.

Vyhlášením Manily za hlavní město své kolonie v roce 1571 se Španělé ocitli ve složité situaci, která komplikovala jejich ekonomické plány i snahu o katolizaci nově ovládnutých zemí. Oproti Filipíncům a Číňanům totiž evropští kolonizátoři výrazně početně zaostávali. K získání kontroly nad domácím obyvatelstvem použili taktiku rozděl a panuj, stavící proti sobě různé místní náčelníky. Situace s Číňany byla složitější. V celém systému jim náležela důležitá zprostředkovatelská funkce, přesto byli vnímáni jako konkurence a potenciální hrozba. A tak například v roce 1754 španělské obavy z monopolu na určité zboží vedly k vyhoštění všech nekřesťanských Číňanů z Filipín. Některým z nich se podařilo deportaci uniknout pouze za cenu změny víry.

Smíšený vztah k Číňanům se také odrážel v tom, že měli být od Evropanů odděleni (stejně jako ostatní obyvatelstvo), ale přitom zůstat pod dohledem. Nesměli tak žít v Intramuros, ale bylo jim vyhrazeno ghetto známé jako Parian, které leželo v dosahu španělských děl. Společensky zaujali místo na úplném dně koloniálního žebříčku a teprve v průběhu generací se jim podařilo dosáhnout vyššího postavení. Díky sňatkům s místními ženami vznikla rasově smíšená třída mesticů, která se rychle rozrůstala a postupně měla již daleko k původním dělníkům a řemeslníkům.

V roce 1594 se generální guvernér Luis Perez Dasmariñas pokusil podpořit kulturní asimilaci čínské komunity. Křesťané byli přesunuti na druhou stranu řeky Pasig do oblasti dnes známé jako Binondo, ostatní zůstali v Parianu. Tím se ještě prohloubil odstup mezi Španěly z Intramuros a obyvateli čínské čtvrti. Dasmariñase vedly k tomuto kroku i osobní důvody, neboť jeho otec rok předtím zahynul při námořní vzpouře, když se jeho galéry zmocnila čínská posádka.   

V Binondu Číňanům připadla určitá míra autonomie, včetně možnosti mít vlastního guvernéra a neplatit daně. Výraznou aktivitu zde projevovali španělští dominikáni. Stopy jejich úsilí zůstávají stále patrné, hlavní ulici, Ongpin, dodnes na obou koncích uzavírají katedrály pocházející z tehdejší doby. Kostel Santa Cruz byl postaven v roce 1608 a Binondo ještě o dvanáct let dříve.

Filipínská Wall Street

Hned zpočátku však došlo k událostem, které čínskou komunitou otřásly. V roce 1603 se odehrála tvrdě potlačená protišpanělská vzpoura. Tragédie vyrostla z poněkud kuriózních kořenů, poté co Filipíny navštívili tři čínští představitelé, kteří zde údajně chtěli prozkoumat horu zlata. Toto podivné tvrzení přivedlo podezřívavé Španěly k závěru, že jde pouze o přípravu zamýšlené invaze, ke které se připojí i místní Číňané. V následných pogromech bylo zabito až 25 000 Číňanů považovaných za povstalce. Říše středu, ve snaze zachovat vlastní obchodní zájmy, se poté od celé události distancovala s tím, že ti, kteří se zapojili do povstání, nejsou hodni ochrany Číny a nazvala je „dezertéry od hrobů svých předků”.

Tvář Binonda zpočátku utvářeli obchodníci a řemeslníci. V 70. letech 19. století se čínská čtvrť stala centrem nakupování, stravování i zábavy, místem, kde se prodávalo vše od drobných cetek až po velkoobchodní zboží. Dveře si tu podávali podnikatelé z celého světa - od německých lékárníků a židovských klenotníků až po indické obchodníky a americké byznysmeny. Svoji cestu sem nalezly i pojišťovny a banky z Velké Británie a Spojených států. Většina z nich se usadila v ulici Escolta, které se říkalo filipínská Wall Street a představovala centrum manilského finančnictví.

Jeho rozvoj reflektoval změny, ke kterým došlo na konci 19.století. V roce 1898 ukončila Pařížská smlouva více než třistaletou španělskou vládu na Filipínách. Američané za dvacet milionů dolarů koupili Filipíny, Kubu a Portoriko a jako nový koloniální pán čínskou migraci omezili zákonem přijatým ve Spojených státech v roce 1882, který se vztahoval i na Filipíny.

Pro svůj kosmopolitní ráz se Binondo stalo jedním z prvních míst v zemi, které byly elektrifikovány. Nacházelo se zde nejstarší obchodní centrum, divadlo i první klimatizovaná budova. Primát nejstarší zmrzlinárny patřil tamní Clark's Ice Cream Parlor otevřené v roce 1899. Náměstím Binondo procházelo pět linek tramvajové sítě s vozy taženými koňmi, které byly postupně nahrazeny elektrickými tramvajemi, a to v takovém rozsahu, že ve 30. letech 20. století měly Filipíny jedno z nejrozsáhlejších pokrytí tramvajemi v Asii. Velká část kolejí však byla zničena za 2. světové války a následně během rekonstrukce v mírových časech se prosadily již jiné druhy dopravy.

Binondo a její Escolta vzkvétaly až do 60. let 20. století, kdy se centrum obchodu přesunulo do novější oblasti Makati, jejíž rozvoj je spojený s prominentní rodinou Zóbel de Ayala. Své finanční kompetence však čínská čtvrť nepozbyla ani poté. Když v roce 1983 za vlády prezidenta Ferdinanda Marcose vypukla krize, říkalo se jí Centrální banka Binondo. Místní podnikatelé se totiž natolik zapojili do masivního obchodování s americkými dolary na černém trhu, že často určovali kurz filipínského pesa a poskytovali tak potřebnou měnu dovozcům, obchodníkům a velkým společnostem.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Titulní snímek: theAsianparents Phillipines

Obrázek: Roger D. Morris