Balijské rituálni sebevraždy puputan

Evropany přivedla na ostrovy dnešní Indonésie snaha o ovládnutí lukrativního obchodu s kořením, který sliboval obrovské zisky. V zápase mocností se hegemonem tohoto regionu stali Holanďané, jejichž zájem se zpočátku soustřeďoval na legendární ostrovy koření – Moluky. Bali zůstávalo po dlouhá léta mimo jejich pozornost. Přitom první z Holanďanů, Cornelis de Houtman, se na Bali zastavil již v roce 1597 a exotický ostrov jeho posádku okouzlil natolik, že když nastal čas zvednout kotvy, dva z jeho mužů se odmítli vrátit do Evropy.

Na Bali však scházelo koření a nedostatek přirozených chráněných přístavů bránil snadné kolonizaci. Ostrov bohů tak po dlouhá léta zůstával spravovaný vládci několika lokálních království. Teprve ve třicátých letech 19. století Holanďané dospěli k názoru, že bude nutné obsadit i toto místo a předejít tak tomu, aby kontrolu nad strategickými námořními cestami získali Angličané. Plán se však ukázal složitějším, než dobyvatelé předpokládali. Jeho realizace nevyhnutelně vedla ke konfliktu s místními vládci, který měl podle Balijců rozhodnout posvátný meč kris.

Oproti moderně vybavené evropské armádě stáli nejsilnější protivníci, s nimiž se Holanďané v regionu střetli. K ovládnutí severního Bali musely být vyslány tři vojenské expedice, při poslední z nich v roce 1849 bylo proti nepoddajným domorodcům nasazeno 12 000 mužů. Během této války se Holanďané poprvé setkali s puputanem, když Balijci v bitvě u Jagaragy v beznadějné situaci volili před zajetím smrt.

Na konci 19. století se Holanďanům podařilo dostat pod kontrolu další balijská království. Nejdříve svým sousedům podlehlo Mengwi, poté část svých práv kolonizátorům předal oslabený Karangasem a Gianyar. Na konci století tak zbývaly pouze čtyři ostrůvky balijské nezávislosti. Různé incidenty však poskytly záminku k úplnému ovládnutí i těchto posledních zbytků svrchovanosti.

V roce 1904 u jižního pobřeží Bali ztroskotal škuner a jeho čínský majitel z Kalimantanu (Borneo indonésky) se začal dožadovat náhrady za náklad, který měli vyplenit místní obyvatelé. Ti sice složili přísahu, že se zboží nezmocnili, ale incident se stal vítanou záminkou ke zvýšení tlaku na jedno z posledních nezávislých balijských království – Badung. A tak dne 12. září 1906 holandský vyslanec doručil do královského paláce, stojícího ve městě Denpasar, poselství obsahující nepokrytou výhrůžku: Pokud nezaplatíte, budete pykat.

Balijský vládce se však odmítl před tímto ultimátem sklonit a v jeho odporu ho podpořil i sousední královský palác. Cesta, z níž nebylo návratu, byla nastoupena. Holanďané vyslali k balijskému pobřeží své válečné lodě a po úvodním ostřelování začali postupovat k Denpasaru. Již 16. září dopadly na hlavní nádvoří královského paláce první střely. Balijský panovník se přesto stále odmítal vzdát, svým lidem však poskytnul volnou ruku k volbě, zda chtějí pokračovat v beznadějném boji nebo ne. Této možnosti však nikdo nevyužil.

Ve stavu blížící se porážky se král rozhodl uspořádat kremaci svého staršího bratra, jehož tělo čekalo na tento obřad již pět let. Oproti obvykle velkolepým královským pohřbům se odehrál jednoduchý rituál, během kterého byly do plamenů vhozeny také cennosti zesnulého. Jedna z žen, které tento obřad sledovaly, se najednou vztyčila a se slovy „počkejte, můj pane, já půjdu také“ se vrhla do ohně. Tato tradice sati, sebeupálení vdovy, již sice byla zrušena, ale mezi balijskou elitou stále přežívala jako výraz loajality a správného chování. Po obřadu kněz pokropil všechny přítomné posvátnou vodou, která se používá pro zemřelé. Balijští bojovníci byli připraveni na své osudové střetnutí.

Ráno 20. září vyšlo pro království Badung slunce naposledy. Muži, chystající se na závěrečnou bitvu, dostali posvátný kris, který se měl postavit přesile moderních zbraní. Ženy si vyzvedly posvěcené zlaté mince, aby je vrhaly na své nepřátele. Magická síla měla zaručit, že ten, kdo by ženy zneuctil, by se již nedočkal klidu. Poté se bíle oblečený zástup vydal vstříc nepřátelům a křikem dával najevo, že svoji zemi nevydá ani před tváří smrti.

O posledních okamžicích celé tragédie existují poněkud odlišná svědectví. Podle holandských záznamů balijské ženy metaly na vojáky zlaté mince, aby tak zaplatily za svoji smrt. Poté kněz probodl panovníka mečem a na tento signál následovala masová rituální sebevražda puputan.  Balijská svědectví popisují dav masakrovaný střelbou. Když palba ustala, ležely na bojišti hromady bezvládných těl, mezi nimi i samotný král, kterého neochránil ani jeho kris. Ranění volali na Holanďany, které nazývali „bílé oči“, aby ukončili jejich utrpení, ale vojáci již nechtěli v masakru pokračovat. O padlé se postarali lidé z blízkého okolí. Vše se odehrávalo bez obvyklých obřadů, neboť ty již byly vykonány v královském paláci před zahájením bitvy.

V následujících dnech Holandané ovládli i sousední královský dvůr a definitivně získali kontrolu nad Badungem. Několik týdnů po pádu Denpasaru se koloniální vojska vypravila do Tabananu, kde zajala tamního vládce, který, než by se bezpodmínečně vzdal a odešel do exilu na sousední ostrov Lombok, si podřízl v noci hrdlo. Také jeho syn se odmítl podrobit a raději se otrávil. Z balijských království tak zbýval již pouze Klungkung, který měl potkat stejně tragický osud jako Denpasar. Klungkungský palác byl pobořen 28. dubna 1908 a jeho osazenstvo napochodovalo přímo před hlavně holandských zbraní a nechalo se zmasakrovat.

Symbolický poslední puputan se odehrál po skončení druhé světové války, kdy se Holanďané pokoušeli do své bývalé kolonie vrátit. V bitvě u Margy dne 20. listopadu 1946 vedl devětadvacetiletý balijský plukovník I Gusti Ngurah Rai se svými muži útok na dobře vyzbrojené Evropany, který svou bezvýchodností připomínal rituální sebevraždu balijských královských dvorů.

Až po čtyřech letech bojů a kritice ze strany Organizace spojených národů Nizozemsko 27. prosince 1949 slavnostně předalo svrchovanost Spojeným státům Indonésie.

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel žijící v Indonésii