Jean-Paul Belmondo: Muž z Hongkongu aneb Číňanovy trampoty v Číně

Když jsem se během jarní uzávěry těšil filmem Muž z Hongkongu (1965) režiséra Philipe de Brocy, s excelentními Jean-Paul Belmondem a Ursulou Andressovou, zaujalo mě v titulcích, že scénář vznikl na motivy románu dalšího slavného Francouze Julese Verna.

 

Poznat, že Číňan Kin Fo, scénáristy filmu přeměněný na Artura Lempereura (Jean-Paul Belmondo), je parodií celého spektra romantických hrdinů, nevyžaduje velkého bystrozraku. Bohatý mladík svádí osamělý boj o život a až při tom poznává, že stojí za to žít. Potřeboval k tomu celý řetěz dobrodružství, podávaných v absurdním, ale strhujícím tempu bravurním Belmondem, včetně naznačeného finálního návratu do apatie.

 

Ve filmu už Lempereur necestuje po Číně speciálním trakařem jako románový Kin Fo, létá tryskovým letadlem. Protože Čína poloviny šedesátých let byla cizincům, a tím spíše francouzským filmařům, v podstatě uzavřená, rozhodli se filmaři pro Hongkong.

 

Jules Verne se v románu opět osvědčil jako výborný vypravěč, i přes jeho věčné nutkání vkládat do napínavého děje místopis a dobové reálie, aby vytěžil jeho bohatou kartotéku a neúnavné studium tehdejších zeměpisných poznatků. Nejednou své zdroje cituje doslova, a tím nám dává přístup k dobovým informacím z první ruky. Ani čas jeho líčení moc neublížil, neboť se věrně držel tvrdých faktů a dokonce i výpočtů, protože třeba trajektorii náboje, letícího ze Země na Měsíc v románu Do Měsíce, si nechal spočítat přítelem astronomem.

 

Číňanovy trampoty v Číně (Les tribulations d ´un Chinois en Chine), vydané nakladatelstvím J. Hetzel et Cie v Paříži 1879, vyšly česky v překladu Václava Netušila až o devadesát let později. My se tak můžeme seznámit s reáliemi z tehdejších Verneových kartoték:

 

            „Čínské přísloví praví:

            Když meče rezavějí a rýče se lesknou,

            když jsou vězení prázdná a sýpky plné,

            když chrámová schodiště jsou prošlapána věřícími

            a soudní nádvoří zarůstají trávou,

            když lékaři chodí pěšky a pekaři jezdí na koni…

            ...pak je říše spravována dobře.

 

Dobré přísloví, využitelné ve všech zemích světa… Ale právě tehdejší Nebeská říše měla k jeho splnění daleko. Za nejlepší ji pokládal snad jen čínský císař, zavřený ve svém paláci, ale nikdo se neodváží vyvést ho z omylu, protože Syn nebes se nikdy nemýlí.

 

Románový hrdina Kin Fo má své sídlo za Šanghají, v britské koncesi, udržující si samosprávu více méně nezávislou na císaři. A co byly koncese, to Verne čtenáři nadšeně líčí:

 

„Vlastní Šanghaj leží na levém břehu říčky Huang-pu, která se vlévá do řeky Wu-sung a pak do Modré řeky, známého Jang-c’-ťiang, s nímž se ztrácí ve Žlutém moři. Městský ovál, protažený od severu k jihu, je obklopen vysokými hradbami s pěti bránami vedoucími na předměstí. Je to nepředstavitelná spleť dlážděných uliček, v nichž by se zametací stroje rychle opotřebovaly. Temné krámky bez výkladů a v nich po pás nazí řemeslníci. Žádné povozy, žádná nosítka, málokdy jezdec na koni. Několik chrámů po domorodce a kaplí pro cizince. Jediná procházka je možná v Čajové zahradě a na trochu močálovitém přehlídkovém prostranství, zřízeném navážkou na bývalých rýžových polích a plném výparů z bažin. A v ulicích s úzkými domky se hemží na dvě stě tisíc obyvatel. Tak vypadá město, jehož obyvatelům nemusí nikdo závidět, ale které je přesto obchodním střediskem.“

 

V románu Verne poučí i o neblahých důsledcích nerovnoprávných smluv po opiových válkách, které nejprve (Nankingská smlouva, 1842) otevřely Britům pět čínských přístavů a  „získaly“ jim ostrov Hongkong, zatímco Číně uložily zaplatit 21 milionů dolarů náhrad a zbavily jí celní suverenity. Ve druhé vlně (Pekingské konvence,1860) otevřely další přístavy, snížily cla a legalizovaly obchod s opiem:

 

„Po uzavření smlouvy v Nan-ťingu si mohli cizinci poprvé otevřít v Číně obchodní kanceláře. Šanghaj se tak stala pro evropský obchod vstupní bránou do Číny. Poblíž Šanghaje a v jejich předměstích vyhradila vláda za roční poplatek tři oblasti Francouzům, Angličanům a Američanům. Usadilo se tam na dva tisíce cizinců.

 

O francouzské koncesi se nedá mnoho říci. Je nejméně důležitá. Hraničí téměř s městskými hradbami a táhne se až k potoku Yang-ťing-pang, který ji odděluje od koncese anglické. Tam se tyčí kostely lazaritů a jezuitů, kteří mají čtyři míle od Šanghaje kolej Tsika-we, kde vychovávají čínské bakaláře. Malá francouzská kolonie se však ani zdaleka nevyrovná svým sousedům. Z deseti obchodních domů, založených roku 1861, zbyly už jenom tři a eskontní banka dala přednost budově v anglické koncesi.

 

Americké území zabírá část druhého břehu řeky Wu-sung. Od anglické koncese ji odděluje potok Su-čeu s dřevěným můstkem. Stojí tam hotel Astor a misionářský kostel. Tam taky byly postaveny doky pro opravu evropských lodí.

 

Ze všech tří koncesí je bezesporu nejživější koncese anglická. Jsou v ní nádherné budovy na nábřeží, domy s verandami a se zahradami, paláce obchodních magnátů, Východní banka a obchodní dům slavné firmy Dent, akciová společnost Lao-či-čang, účtárny firma Jardyne, Russel a dalších velkých obchodů, Anglický klub, divadlo, hřiště, závodiště a knihovna. Tak vypadal tento bohatý výtvor Anglosasů, který si vskutku zasloužil označení „vzorné kolonie“.

 

Není divu, že toto privilegovaného území se zdálo Léonu Roussetovi jako zcela „zvláštní útvar, který nemá nikde obdoby“. Na malém kusu země vlály ve stejném mořském větru čtyři vlajky, včetně ruské. Je příznačné, že Vernem zmíněný Léon Rousset (1845–1926) je reálný autor, jeho kniha À Travers la Chine vyšla v roce 1878, a tak byla velmi aktuálním zdrojem, který potvrzují i dobové mapy Šanghaje.

 

„Číňané však velmi neradi vzpomínají na toto období, kdy přístavní města byla rozdělena na sféry zájmů jednotlivých koloniálních mocností, kdy zisk ze zahraničního obchodu šel výhradně do kapes zahraničních kartelů a syndikátů, kdy Číňané byli zahlcováni opiem, které pomalu, nicméně jistě degenerovalo čínské etnikum, tak, aby čínské císařství pod vládou nečínské mandžuské dynastie, tato polokolonie, byla zdrojem nerostného bohatství a levné pracovní síly...,“ jak píše Tang Weikang ve svém článku Shanghai Customs House z roku 1996.

 

Při pohledu na mapu dnešní Šanghaje nám neujde, že Bund, levé nábřeží řeky Chuang-pchu (Huangpu), kdysi se pyšnící kluby, bankami a rezidencemi zahraničních oligarchů, hledí nyní v němém úžasu na pravý břeh, kde vyrostla nová megapole s typickou ikonou tohoto města nad mořem, s televizní věží Oriental Pearl Tower.

 

Až se příště budeme těšit z hereckého koncertu Jean-Paul Belmonda ve filmu Muž z Hongkongu, můžeme si jen tak na chvíli představit, jak by asi vypadal jeho filmový výlet do staré Shanghaje a jakou zápletku mohli ještě scenáristé z Verna přinést. A i když jsou obě umělecká díla vnímána spíš jako oddělená a nesouvisející, obě dodnes potěší každého, kdo si udělá čas.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog