Jak vyřešit izraelsko-palestinský hlavolam?

Buďme upřímní a přiznejme si, že Donaldu Trumpovi jde v první řadě o vlastní slávu a získání Nobelovy ceny za mír. Nejedná se tedy o žádnou bohulibou a nezištnou činnost. Na druhé straně je pravděpodobné, že se o mír s podobnými pohnutkami snažili i jeho předchůdci. Navíc hlavní je cíl a ne důvod, proč k se k němu chce dobrat. Pokud by se mu to po tolika neúspěšných pokusech jeho předchůdců opravdu podařilo, tuto cenu i celosvětové uznání si určitě zaslouží. Úkol to však není snadný.

 

Dalším důvodem je pravděpodobně snaha zajistit bezpečnost Izraele na dlouho dopředu, tedy i na časy, kdy mu ji už USA nemusí být schopny zajistit. Nejlepší cestou k takové bezpečnosti jsou dobré vztahy se sousedy a dohody s hlavními hráči v regionu. Toho je zase možné dosáhnout jen pokud dojde k dohodě o vzniku nějaké formy Palestinského státu. Dnes už si málokdo v regionu dovolí učinit další vstřícný krok vůči Izraeli, aniž by byla vyřešena palestinská otázka.

 

Trump logicky nechce, aby se na vedení budoucího palestinského státu podílel Hamás. Nemá důvěru ani v Palestinskou samosprávu. Současný izraelský premiér zase pod tlakem radikálních politiků odmítá vznik jakéhokoliv palestinského státu. Jak tedy ven z tohoto bludného kruhu?

 

Americký prezident zatím představil obecný plán, kterému však ještě chybí jasné kontury a detaily, a který je rozdělen do více fází. Zatím získal obecnou a nezávaznou podporu napříč regionem.

 

První fáze - uklidnění

První fáze plánu probíhá úspěšně, a za to je třeba vyjádřit jisté uznání Donaldu Trumpovi, protože při každém zádrhelu vyvine na jednu nebo na druhou stranu tlak, a situace se vždy uklidní. Je ovšem také nutné zmínit, že splnění této fáze nepředstavuje ani pro jednu stranu velký problém.

 

Hamás postupně předává rukojmí. Živá už předal všechna. Byl to z jeho strany chytrý krok. Pokud by tak neučinil, pravděpodobně by tito lidé během dalších bojů přišli o život a Hamás by tak stejně přišel o vysokou kartu, se kterou hrál. Takto mohl ukázat přívětivou tvář a konstruktivní přístup. Předávání mrtvých těl jde pomalu a objevují se spekulace, že ho Hamás úmyslně prodlužuje. Tak či onak však pokračují a brzy budou všechna těla předána izraelské straně.

 

Byly zde rovněž obavy z reakce dalších organizací v Gaze, jako například Islámského Džihádu, protože ne všechna rukojmí byla v rukou Hamásu. Nakonec ale vše proběhlo bez větších problémů.

 

Izraelská armáda se zase stáhla za určenou linii a vpustila do Gazy více humanitární pomoci, i když ne tolik, kolik by dle dohody měla. Navíc byla několikrát obviněna z porušení příměří a útoků na civilisty, včetně pracovníků mezinárodních organizací.

 

I pro armádu je příměří výhodné. Zkušení izraelští generálové se na plán plošné vojenské operace nedívali s velkým nadšením a od počátku varovali před riziky a velkými ztrátami, které taková operace může přinést. I přes jisté excesy a porušení dohod na obou stranách příměří zatím trvá a první fáze plánu bude pravděpodobně úspěšně dokončena. Otázkou je, co bude dál.

 

Další fáze – mírové jednotky a složení zbraní

V další fázi by měl Hamás postupně předávat zbraně, opustit Gazu a přijít by měly mezinárodní jednotky, které nad ní dočasně převezmou moc. Zároveň by se mělo jednat o vzniku budoucího palestinského státu. Všechny tyto body v sobě ovšem obsahují více otázek než odpovědí a řešení.

 

Hamás zatím odmítá jakékoliv cizí vojenské jednotky, protože to považuje za cizí okupaci, a navíc proti vůli palestinských obyvatel. V tomto případě se spíše jedná o úmyslnou zdržovací taktiku. Odmítavé stanovisko zveřejnil Hamás teprve nyní, přestože se o tomto bodu mluví už delší dobu. Je proto pravděpodobné, že bude ochoten o tomto bodě jednat a za určitých podmínek ho přijmout.

 

Otázka složení zbraní je velmi citlivá. Není jasný postup, jak by měl Hamás zbraně předávat, komu je předávat, ani jaké zbraně přesně. Některé výklady hovoří pouze o těžkých zbraních, jiné o všech. Je nepravděpodobné, že by je Hamás byl ochoten předávat přímo izraelské armádě. Červený kříž nebude zřejmě v tomto případě chtít hrát stejnou roli jako v případě předávání rukojmí. Izrael nepřipustí, aby zbraně, i třeba dočasně, převzala Palestinská samospráva. Teoreticky se tu nabízí možnost prostřednictvím některé arabské země jako Katar, Egypt, Saúdská Arábie nebo Jordánsko, pokud to ovšem bude Izrael akceptovat.

 

Pokud Hamás předá zbraně, i kdyby se mělo jednat jen o těžké zbraně, bude ve velmi slabé pozici. Kam potom jeho členové odejdou? Zatím se nenabídla žádná země, která by byla ochotná je přijmout. Navíc jak a kudy území Gazy opustí?

 

Pokud nebudou tyto detaily dořešeny, hrozí jim vždy celkem logická odveta ze strany Izraele. Kdo jim dá záruku, že se jim po složení zbraní nic nestane? I kdyby záruku dostali, dokonce i ze strany USA, jak se dá na takovou záruku spolehnout a věřit, že bude dodržena? Izrael se celkem logicky netají tím, že se za teroristický útok z října před 2 lety pomstí a jeho strůjce najde kdekoliv na světě. Hlavní strůjci jsou už mrtví. Bude to ale stačit? Spokojí se s tím Izrael?

 

Hodně zemí nabídlo vyslání svých vojáků, aby dočasně převzali kontrolu nad Gazou. Jednalo se však o velmi obecný slib bez konkrétních detailů. Není jasné, jaké budou mít tito vojáci pravomoci a výzbroj. Budou mít právo zasáhnout silou? Co udělají, pokud z území Gazy dojde k dalšímu útoku na Izrael? Budou mít právo, potřebnou výzbroj a chuť pachatele zlikvidovat a bojovat s ním? A ještě horší bude, pokud dojde k útoku izraelské armády na Gazu. Co potom tito mezinárodní vojáci učiní?

 

Bude se navíc jednat o vojáky z různých zemí hovořící různými jazyky. Jaké budou mít velení? Jak budou mezi sebou komunikovat? Jak si rozdělí pozice a pravomoci?

 

Izrael navíc odmítá přítomnost tureckých vojáků. Některé země už svůj původní souhlas s vysláním vojáků zpochybňují. Zdá se, že se jednalo spíše o krásné gesto a slib, v jehož realizaci nikdo moc nevěřil a nyní se do toho také žádné zemi nechce.

 

Budoucnost Palestinského státu

Současná izraelská vláda zatím trvá na svém odporu ke vzniku jakéhokoliv palestinského státu. Dokud se toto nezmění, nic se dál nepohne. Hamás rozhodně nesloží zbraně a Saúdská Arábie, ale ani žádná jiná muslimská země se k dohodám o uznání Státu Izrael nepřidá.

 

Donald Trump v tomto směru vyvíjí maximální tlak, ale zatím bohužel marně. Součástí jeho strategie byla i žádost izraelskému prezidentovi, aby udělil Benjaminu Netanyahuovi milost. Udělení milosti totiž de facto znamená přiznání viny, za kterou je milost udělena. A v takovém případě pak daná osoba odejde z politického života. V podstatě by to znamenalo zproštění veškeré viny výměnou za definitivní stažení se z politiky a uvolnění místa jiným politikům, jakési „děkujeme, odejděte”.

 

Americký prezident by se navíc postaral o veškeré pocty a uznání tak, aby premiér Netanyahu v politice nekončil jako člověk podezřelý z korupce, ale naopak jako významná a uznávaná osoba. Spoléhá na to, že by poté vznikla liberální vláda ochotná s Palestinci jednat. Benjamin Netanyahu zatím všechny tyto návrhy odmítá stejně tak, jako vinu, a trvá na pokračování v politice. Má navíc velké šance na úspěch v dalších volbách.

 

Otázkou je rovněž, s kým na palestinské straně jednat. Izrael přirozeně odmítá jakoukoliv účast Hamásu na budoucím vedení Gazy i Palestinské samosprávy. Zároveň však nechce území předat ani Palestinské samosprávě, se kterou má přitom podepsané dohody.

 

Hovoří se proto obecně o úplně novém vedení Palestinců, složeném z nezávislých osob a podnikatelů. Kdo by to ale měl být? Spojené arabské emiráty podporují bývalého šéfa bezpečnosti Muhammada Dahlana. Toho však odmítají jiní. Silnou pozici by mohl mít zatím uvězněný Marwán al-Barghúthí.  Někdy se hovoří o tom, že pokud by se s Izraelci dohodl, mohl by se z něho stát jakýsi „palestinský Nelson Mandela”. K ničemu takovému ale zatím nedošlo a zdá se, že ani v blízké době nedojde.

 

Když není jasné, kdo by měl stát v čele nového Palestinského státu, ani jaké by měl takový stát mít hranice, nebo jak by se řešilo propojení jeho částí, je velmi těžké hovořit o jeho vzniku. A tím se zase dostáváme na začátek. Jedná se bohužel o začarovaný kruh.

 

Závěr – podaří se vyřešit hlavolam?

O definitivní a konečný mír mezi Izraelci a Palestinci se už pokoušelo hodně politiků. Bohužel se zatím tento složitý hlavolam nikomu nepodařilo vyřešit.

Postoje na obou stranách jsou natolik rozdílné, že je velmi těžké najít vhodný kompromis pro všechny. A co je ještě horší, nejedná se o spor dvou ucelených skupin. Vnitřní rozpory v každém z nich hrají významnou roli.

 

V izraelské politice stále více posilují nábožensky a radikálně zaměřené strany, které není možné ignorovat, a které odmítají vznik jakéhokoliv palestinského státu. Palestinská společnost je zase značně rozpolcená a nejednotná. Pozice Palestinské samosprávy je velmi slabá. Navíc i v ní jsou různé skupiny a proudy.

 

Přiznám se, že jsem zatím spíše skeptický, a obávám se, že ani tato iniciativa nové řešení nepřinese. Neočekávám obnovení velkých bojů nebo dokonce větší destabilizaci celého regionu, i když ani to se nedá úplně vyloučit. Izrael však nechce dlouhým a těžkým bojem v Gaze riskovat životy dalších vojáků. Válka přináší také problémy ekonomické.

 

Hamásu by pokračování bojů také nic nepřineslo. Nemá už co získat, může jen ztratit. Za pravděpodobné považuji pokračování statusu quo, tedy příměří provázeného občasnými porušeními a střídavým obnovením bojů a jednáními. Přál bych si však, abych se mýlil a mírový plán se podařil. Pak by si Donald Trump zasloužil ne jednu, ale možná hned několik Nobelových cen míru.

 

Tomáš Strnad, odborník na Blízký a Střední východ

 

Fotografie: Anadolu Ajansi