Jak největší sopečná erupce v dějinách lidstva ovlivnila dějiny cyklistiky

Jak největší sopečná erupce v dějinách lidstva ovlivnila dějiny cyklistiky
14 / 4 / 2021 Pavel Zvolánek

V dubnu 1815 došlo k erupci indonéské sopky Tambora ležící na ostrově Sumbawa. Důsledky tohoto výbuchu ukazují, jak by mohly vypadat budoucí klimatické změny. Zatímco mnoho lidí slyšelo o erupci jiné indonéské sopky Krakatau v roce 1883, málokdo ví o Tamboře, přestože se jedná o nejmohutnější zaznamenanou explozi v dějinách. Výbuch nejen zpustošil ostrov Sumbawa, ale v Evropě zapříčinil také „rok bez léta“. Tambora zasáhla i do literatury a dokonce ovlivnila i dějiny cyklistiky.

Sumbawa leží východně od známějších indonéských ostrovů Bali a Lombok. Vulkán Tambora se nachází na jejím západním okraji, dnes dosahuje výšky 2851 metrů, ale ještě na začátku 19. století se tyčil do 4200 metrů. O třetinu své velikosti sopka přišla během výbuchu, který zcela změnil život tamních obyvatel. Lidé, kteří se usídlili v okolí sopky, pocházeli z oblasti Manggarai na ostrově Flores, během své migrace si sebou přinesli i vlastní jazyk, který společně s nimi pohřbila právě Tambora. Lidé na Sumbawě žili v šesti malých královstvích, ležících podél řek a obklopených týkovými lesy, jedním z nich byla i Tambora. Hlavní zdroj obživy jim obstarávalo pěstování rýže, prodej koření, dřeva a koní, kteří představovali cennou obchodní komoditu.

 

Nikdo z domorodců si nepamatoval žádnou sopečnou erupci, přesto si nemohli nevšimnout, že s Tamborou se děje něco neobvyklého. Od roku 1812 vrchol vulkánu zakrýval stálý mrak, který postupně tmavnul. Výrazný výjev zaznamenal i jeden z koloniálních důstojníků a posádka jeho lodi, kteří si mrak spletli s blížící se tropickou bouří. Znepokojení obyvatelé požádali úřady o prozkoumání toho, co se v jejich sousedství děje. Muž pověřený vyřešením záhady však již žádnou zprávu podat nestihl, na místo dorazil ve chvíli, kdy Tambora explodovala. 

 

Pompeje Východu

Dne 5. dubna 1815 se sopka probudila k životu. Erupce, připomínající výstřely z kanónů, zaznamenali i na vzdálených ostrovech. V Yogyakartě na střední Jávě se tamní vojenská jednotka pod jejich dojmem začala šikovat k nástupu do bojů. Na Kalimantanu domorodci propadali panice v obavách, že se na ně zřítí nebe. Očitá svědkyně těchto událostí se teprve po více než šedesáti letech dozvěděla, že příčinou jejich strachu se stala Tambora. Sopečný popel zahradil cestu slunečním paprskům, takže jeden z koloniálních úředníků v Surabaji na východní Jávě si poznamenal, že své denní úkoly mohl plnit pouze za světla lampy.

 

Nakonec 10. dubna 1815 v sedm hodin večer nad Tamborou vyšlehly tři mohutné plameny, které se spojily ve výšce. O tři hodiny později bylo dílo zkázy dokonáno. Mohutná erupce o síle 2,2 milionů atomových bomb vyvrhla do vzduchu více než 200 kubických kilometrů sopečného materiálu. Ničivý živel zabíjel lidi i dobytek, vyvracel stromy z kořenů a odnášel je na moře, jehož hladina se zvedla o čtyři metry a zasáhla pobřeží.

 

Místní království Tambora a Pekat byly zcela zničeny a zahynuli téměř všichni jejich obyvatelé, včetně jejich vládců. Zničena byla také přístavní města, která již nikdy nebyla obnovena. V roce 2004 se do oblasti téměř dvě století staré tragédie vypravili archeologové, kteří zde objevili pozůstatky vesnic, zakonzervovaných pod sopečným příkrovem. Média o jejich nálezu referovala pod titulky „Pompeje Východu”.  

 

Rok bez léta

Ničivý úder Tambory si hned v prvních okamžicích vyžádal 10 000 lidských životů, to však byl jenom počátek celé tragédie. Téměř veškerá úroda byla zničena a Sumbawa přišla asi o tři čtvrtiny domácího zvířectva. Na zdevastovaném ostrově vypukl hladomor a šířily se nemoci. V důsledku menšího počtu srážek vyschly prameny a studně, lidé nemohli sehnat pitnou vodu a jedli pouze suché listí. Mrtvá těla neměl kdo pohřbívat, zůstávala ležet na cestách, kde se stávala potravou pro psy a ptáky. V některých místech lidé otevírali hroby, odkud vyzvedávali cennosti, uložené se zemřelými, které se pak snažili směnit za rýži. V důsledku hladomoru zemřelo na Sumbawě dalších 37 000 lidí. Ti, kteří přežili, odcházeli do vnitrozemí a do hor, nebo se pokoušeli dostat na sousední ostrovy, ale ani tato místa neunikla zkáze. Pod tíhou sopečného popela se propadaly domky i na Lomboku a Bali a také na těchto ostrovech vypukl hladomor. Zprávy o dopadech erupce Tambory na tato místa se liší, podle některých údajů mělo v důsledku hladomoru zemřít dvě třetiny obyvatel Lomboku, podle jiných informací šlo o 10 000 lidí. Celkem je výbuchu Tambory připisováno až 120 000 obětí.

 

Život na zdevastované Sumbawě se obnovoval jenom pomalu. První sklizeň ostrov zaznamenal až po pěti letech. Ještě po šestnácti letech nizozemský koloniální úředník uvedl, že erupce neušetřila jediného člověka, hmyz, ani listy trávy a první známky obnovy představují malé stromky.

 

Katastrofa jako zdroj nových nápadů

Mohutné erupce tropických vulkánů mohou vyslat plyny až do stratosféry, odkud cestují dále a ovlivňují počasí i v jiných částech světa. A tak rok po výbuchu Tambory zažila severní polokoule období nazývané rok bez léta. Erupce indonéské sopky ovlivnila klima v této části světa na tři roky.

 

Pokles teplot postihl Spojené státy i západní Evropu, která se teprve vzpamatovávala z napoleonských válek. Po ochlazení o 0,7 ° C nastal na severní polokouli druhý nejchladnější rok za období šesti set let. Nedostatek jídla, nízké teploty a silné deště vyvolaly nejsilnější hladomor v Evropě v devatenáctém století. V důsledku ztráty úrody uhynulo a było poraženo také velké množství koní, jejichž nedostatek v Německu přivedl Karla von Draise k hledání nových způsobů dopravy a k následnému vynálezu laufsmachine, odrážedla, které se stalo předchůdcem dnešního bicyklu.

 

Erupce Tambory zasáhla i do literatury. „Neustálý déšť nás často po dny věznil v našem domě,” zapsala si spisovatelka Mary Shelleyová, která právě v této době našla čas na dokončení svého románu Frankenstein. 

 

V dlouhodobé perspektivě však z výbuchu Tambory vytěžily i regiony, ležící v dosahu sopky. Bali a Lombok se po erupci, v důsledku zničení rýžových polí, ocitly v závislosti na Jávě, ale sopečný popel zúrodnil půdu natolik, že v následujících letech se oba ostrovy staly největším exportérem rýže v regionu. Život se obnovil i v místech nejsilněji postižených přírodní katastrofou, na Sumbawě nyní ve stokilometrovém dosahu Tambory žije asi milion lidí.

 

Pavel Zvolánek, novinář, cestovatel a průvodce, žijící v Indonésii