Hluboká česká stopa na Filipínách

Hluboká česká stopa na Filipínách
2 / 6 / 2023 Pavel Zvolánek

Letos v říjnu uplyne padesát let od navázání diplomatických vztahů mezi Českou republikou a Filipínami. Vzájemné kontakty obou zemí však sahají mnohem hlouběji do minulosti. Jejich historii připomněl během své nedávné návštěvy v Manile i český premiér Petr Fiala, když společně s filipínským prezidentem Ferdinandem Marcosem pokřtili knihu Kaibigan - Přátelé: Czech-Philippine Cultural and Diplomatic Dialogue.

O vydání knihy se zasloužilo Velvyslanectví České republiky v Manile za přispění filipínských spolupracovníků. Editorsky se úkolu zhostili Dalibor Mička, Ambeth Ocampo a Ige Ramos.

 

Nejvýraznějším projevem vzájemných vztahů je bezesporu pozoruhodné přátelství litoměřického profesora zeměpisu a dějepisu Ferdinanda Blumentritta a filipínského národního hrdiny José Rizala, popraveného Španěly v roce 1896. Oba muži se osobně viděli pouze jednou, když Rizal v roce 1887 na čtyři dny zavítal do Litoměřic. Tady se zapsal do pamětní knihy a vystoupil v místním Horském spolku, kde byla jeho řeč bouřlivě přijata a označena za duchaplnou a vtipnou. Během jedné dekády si oba přátelé vyměnili okolo 200 dopisů končících slovy „Tvůj věrný služebník, který ti líbá ruku.“ Poslední z nich Rizal napsal krátce před svou popravou a uvedl ho slovy: „Můj drahý bratře, ve chvíli, kdy obdržíš tento dopis, budu již mrtvý.“

Blumentritt svého přítele v jeho domovině nikdy nenavštívil, v cestě mu údajně bránilo i to, že trpěl mořskou nemocí natolik, že nezvládal ani cestu parníkem po Labi. Přesto se do vzdálené země zamiloval a široce o ní publikoval ve filipínských novinách, vydávaných ve Španělsku. V jeho domě se jedla filipínská jídla, zdobila ho díla filipínských umělců a své dceři dal filipínské jméno Loleng. Jeho přáním však bylo vidět Filipíny svobodné a nezávislé.

 

Aby mohl číst cestopisy sám, bez učitele, naučil se španělsky, portugalsky, francouzsky, holandsky, anglicky a italsky. Na Filipínách je litoměřický profesor znám jako Rizalův nejlepší přítel, je po něm pojmenována celá řada míst, včetně jedné z hlavních tříd v Manile, parky, stanice metra, vlakové nádraží nebo ulice. Litoměřice pak patří, hned po kostelu Panny Marie Vítězné (Pražského jezulátka původem propojeného s Jezulátkem z Cebu - Santo Nino de Cebu), mezi filipínskými turisty nejvíce navštěvovaná místa v České republice.

Kořeny česko-filipínského poznávání však sahají ještě hlouběji než do doby, kdy Blumentritt s Rizalem zahájili svoji korespondenci. Prvními Čechy na Filipínách, o kterých máme zprávy, byli jezuitští misionáři,pravděpodobně nejpočetnější skupina, která se od nás, před vznikem samostatného státu, vypravila do celého světa a zanechala obsáhlá písemná svědectví. Filipíny se pro ni staly druhým největším cílem hned po Mexiku.

 

Jezuité do Manily zamířili ve dvou výpravách v letech 1687 (lékaři a farmaceuti Gregor Kamel, Jan Halley, Vilém Illig, Jan Keller, Paul Klein a Jan Verdier) a 1729 (Vavřinec John, Ignác Keller, Jan Kleisinger, Antonín Malínský, Ignác Märckl a Jan Rossi). A stopa, kterou zde zanechali, byla skutečně výrazná.

 

Nejznámějším z celé skupiny byl brněnský rodák, lékárník a botanik Gregor Joseph Kamel (Jiří Josef Kamel či latinsky Camellus), který působil od roku 1689 v manilské koleji sv. Ignáce a na Filipínách žil až do roku 1706, kdy ve svých 45 letech podlehl tropickému parazitárnímu onemocnění. V Manile si získal oblibu zejména díky úspěchům v léčbě a zájmu o prosté obyvatelstvo a otevřel vůbec první lékárnu v zemi.

 

Od svého příjezdu začal sbírat místní rostliny a podal první ucelené zprávy o tamní flóře a fauně a představil je tak širšímu evropskému publiku. Po deseti letech práce svoji kolekci odeslal do Anglie, ale ta ke svému cíli nedorazila a ztratila se na moři. Ale o uznání, které si Kamel získal, svědčí i to, že švédský přírodovědec Carl Linné po něm pojmenoval rostlinný rod kamélií (Camellia japonica), patřící k nejvyhledávanějším ornamentálním květinám.

Jiří Josef Kamel

 

Další z Čechů, farmaceut Pavel Klein, se stal rektorem v Cavite. Zajímal se také o botaniku, astronomii a jazykovědu a položil základy ke slovníku tagalogu, který vydali jezuité Juan de Noceda a Pedro de Sanlucar v roce 1754. V roce 1792 navštívil ostrovy Luzon a Mindanao známý botanik Tadeáš Haenke. Jako člen přírodovědné expedice Malaspina nejdříve zamířil do střední a jižní Ameriky a odtud do Pacifiku. Během výpravy se věnoval zejména botanice, ale po smrti dalšího z účastníků přijal i jeho povinnosti z oblasti zoologie a geografie. Materiál, který odeslal do Cadizu, později odkoupila Vlastenecká společnost pro Národní muzeum v Praze. Celkem šlo o 15 000 rostlin, několik etnografických kolekcí a jeden karton mušlí.

 

V období před druhou světovou válkou se na Filipínách začala formovat česká komunita, tvořená převážně podnikateli a zaměstnanci firmy Baťa, ke kterým se přidali i židovští uprchlíci před Hitlerem, jímž prezident Manuel Quezon povolil usadit se v zemi. Od 1. prosince 1924 působil na Filipínách honorární konzulát vedený Leo Schnurmacherem a jeho zástupcem Norbert Schmelkesem. Jeho součástí se stala i exportní kancelář. Poté, co po obsazení Československa v roce 1939 obdržel Schnurmacher příkaz od německého konzula odevzdat všechny záležitosti do německých rukou, odpověděl, že tak učiní pouze, pokud by Hitler osobně připlul do Manilské zátoky. Schnurmacher se však záhy stal však terčem německých agentů, a tak mu nezbývalo než uprchnout do exilu.

 

Těžké chvíle nastaly i pro firmu Baťa, která se rozhodla zahájit výrobu na Filipínách v roce 1941 a vyslala do země skupinu Čechů, kteří zde baťovky vyráběli. V plné míře však podnik mohl pracovat jen krátkou dobu, neboť Japonci po Pearl Harbouru zaútočili i na Filipíny. Češi jako obyvatelé protektorátu sice technicky byli japonskými spojenci, ale podporovali Benešovou exilovou vládu. Čtrnáct příslušníků komunity se přidalo na stranu Američanů a domácích vojáků a společně s nimi pak po kapitulaci v roce 1942 museli absolvovat tzv. pochod smrti. Další Češi, kteří zůstali v Manile, podporovali své krajany po upadnutí do zajetí. Norbertu Schmelkesovi se podařilo uprchnout a připojit se ke gerilám na ostrově Mindanao.

 

Ze čtrnácti Čechů, kteří se zapojili do obrany Filipín, jich druhou světovou válku nepřežilo sedm – Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Leo Heřman, Jaroslav Hrdina, Fred Lenk, Josef Vařák a diplomat Antonín Volný. Jejich jména se nacházejí na samostatném památníku na hřbitově v Capas a v blízké době by se měla objevit také na hoře Samat na poloostrově Bataan, kde se každý rok v dubnu konají pietní shromáždění.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii