Exkluzivně: Americko-čínské vztahy z pohledu pakistánského komentátora
Pět základních bodů ukazuje, jak se Spojené státy pouštějí do bezvýchodné sisyfovské práce, která nakonec může spíše poškodit jejich zájmy, než by zastavila vzestup Číny, píše ve svém komentáři Mushahid Hussain, senátor a předseda pákistánského obranného výboru.
Necelý rok poté, co nejdelší, katastrofální válku v dějinách USA ukončil chaotický vojenský odchod z Afghánistánu, přistoupila Bidenova administrativa zřejmě k rychlému vytváření nové podoby hlavní zahraniční politiky, která má jít do souboje s výzvou pocházející z Číny. Jsou tu indicie o nové studené válce, zajímavé ale je, že Spojené státy přistupují k zadržování Číny podle poněkud zastaralé příručky, konkrétně jako při studené válce se Sovětským svazem.
Vzhledem k tomu, že antikomunismus stále „prodává“, začíná i tato příručka démonizací Komunistické strany Číny (KSČ) jako nostalgickým ohlédnutím za Komunistickou stranou Sovětského svazu, která sama přivedla Sovětský svaz k likvidaci. Jakmile je „nepřítel vytvořen“, pak jsou protiopatření přirozeným důsledkem boje proti „hrozbě“, k níž patří vytváření koalice stejně smýšlejících spojenců, jak tomu bylo během studené války. Podobně i konfrontace se formuluje do ideologických termínů, jako jsou demokracie proti autokracii, což usnadňuje spor „prodávat“ jako morální konflikt mezi „dobrem“ a „zlem“.
Američtí politici však nechápou, že Čína není Sovětský svaz. Jediné, co má Čína se Sovětským svazem společné, je značka vládnoucích stran. Komunistická strana Číny s 90 miliony členů vede obrovský státní aparát, ten však navzdory formálním marxistickým dekoracím vyzařuje živost a kreativitu prosperující asijské ekonomiky volného trhu, tlačící dopředu globalizaci, inspirován slavným a chytlavým výrokem Tenga Siao-pchinga: „Zbohatnout je báječné.“
V minulosti tento přístup vedení studené války typu „jedna velikost padne všem“ už přišel Spojeným státům v Asii draho a často odrážel nedostatek představivosti. Na konci 2. světové války asijští bojovníci za svobodu, včetně Mao Ce-tunga a Ho Či Mina, hledali inspiraci k zahájení postkoloniální éry ve Spojených státech. V lednu 1945 Mao a Čou En-laj nabídli, že přijedou do Washingtonu za prezidentem Franklinem D. Rooseveltem, kterého obdivovali. A na Ho Či Mina zapůsobily jeffersonovské ideály natolik, že začlenil výňatky z americké Deklarace nezávislosti do vietnamské Deklarace nezávislosti na francouzském kolonialismu. Ideologie však zvítězila nad realpolitikou a oba byli odmítnuti, protože byli označeni za „nepřátele“.
Čínská doktrína: Chránit své hlavní zájmy
Za Si Ťin-pchinga je politická DNA Komunistické strany Číny více než z ideologie odvozena ze dvou historických traumat. Ty jsou názorně demonstrovány v projevech a článcích Si Ťin-pchinga publikovaných ve sborníku s názvem: „Správa a řízení státu“.
První je „Století ponížení“ z let 1840-1949, kdy byla slabá Čína pod cizí nadvládou a čínská suverenita prakticky neexistovala. Návštěvníci Šanghaje jsou často uváděni do řady muzeí, kde je znovu modelována Šanghaj 30. let minulého století, rozdělená do cizích enkláv, včetně Francouzské čtvrti, Americké čtvrti, Britské a Německé čtvrti, každé s vlastními zákony, kterými se řídily jejich teritoriální domény a jejich kluby, hrdě u vchodu inzerující „Číňanům a psům vstup zakázán“. Odtud pramení posedlost čínského vedení po nedotknutelnosti hranic a ochraně toho, co vnímají jako čínskou suverenitu a sjednocení.
Druhou částí Si Ťin-pchingovy politické DNA je „sovětský model“: způsob rozpadu SSSR pod upadající a dekadentní Komunistickou stranou Sovětského svazu, vedenou zkorumpovanými, samoúčelnými, „tlustými a ochablými“ aparátčíky. Strach z kolapsu Sovětského svazu tak motivuje vedení KS Číny, aby na Michaila Gorbačova pohlíželo jako na „učitele negativním příkladem“ (jak věci nedělat), což zase posiluje odhodlání KS Číny „nikdy více“ nedovolit, aby tento neúspěšný model „infikoval“ KS Číny. Tyto dva prvky jsou zásadní pro pochopení světového názoru vedení čínské komunistické strany.
Odtud pramení způsob jejich vládnutí v Číně a jednání se zahraničím, zejména jejich snaha zachovat, chránit a prosazovat to, co je považováno za „hlavní zájmy“ Číny. Jaké jsou tyto „hlavní zájmy“, považované dnes čínským vedením za základ jejich stability a prosperity?
Čínská perestrojka nepřipadá v úvahu
Jednota, územní celistvost a suverenita Číny se promítají do posvátnosti jejích hranic, zahrnujících „červené linie“, jakými jsou Tchaj-wan, Tibet, Sin-ťiang, Hongkong a Jihočínské moře (Čína již podepsala hraniční dohody s dvanácti ze svých čtrnácti sousedů, kromě Indie a Bhútánu). Pak je čínský „mírový vzestup“ vnímán jako přirozený vývoj, dokonce s pocitem historického oprávnění, že Čína konečně „vstoupila“ na mezinárodní scénu.
Poprvé to veřejně zmínil prezident Si během svého projevu na 19. sjezdu komunistické strany 18. října 2017. S odkazem na „svět, který je jednou za století svědkem změn“, Si Ťin-pching poznamenal, že Čína se stala „velkou mocností ve světě“, hrající „významnou roli v dějinách lidstva… a je na čase, abychom se dostali do centra světové pozornosti." Mezi „hlavní zájmy“ patří dominance komunistické strany jakožto těžiště Číny, klíčového pro jednotu, stabilitu a prosperitu země, protože Si Ťin-pching a jeho blízcí spolupracovníci jsou přesvědčeni, že cokoli jako Gorbačovova glasnosť by bylo receptem na katastrofu a mohlo by dokonce vést až k rozpadu Číny. Jakožto dědici „Říše středu“, která postavila Velkou zeď na obranu Číny před cizími vetřelci, si vedení komunistické strany dobře uvědomuje, že existující konfliktní otázky mohou být snadno manipulovány v neprospěch Číny.
Předpověď z roku 1991
Překvapila mě skutečnost, že na rozdíl od Američanů, s tendencí mít krátkou paměť a kolísavé vztahy s cizími zeměmi, vnímají Číňané dlouhodobý horizont s hlubším smyslem pro historii. Před několika lety, během jednání s předním „myslitelem“ a tvůrcem čínské politiky, mi během diskuse nad „návrhy USA proti Číně“ zdvořile předal starý příspěvek z New York Times, napsaný 13. listopadu 1991 Leslie Gelbem, tedy asi v době rozpadu Sovětského svazu.
Gelbův článek se zajímavým titulkem „Breaking China Apart“ věcně diskutoval o tom, že se Spojené státy uchýlí ke „konečné sankci – hrozbě pro územní celistvost Říše středu – pokud budou pekingští vůdci i nadále vzdorovat novým standardům světového chování…“. Gelb v New York Times pokračoval znepokojivě, že pokud „čínské jednání půjde dál za hranici nepřijatelnosti, Američané a další mohou přijmout mimořádná opatření, včetně podněcování separatismu, aby je zastavili.
Pekingští lídři udělají velkou chybu, když si budou myslet opak". Není tedy náhodou, že Čína často pohlíží na nepokoje v Sin-ťiangu, Tibetu nebo Hongkongu nebo na diskusi o Tchaj-wanu jako na jistý druh politiky „podněcování separatismu“, podporované z USA. O třicet let později se američtí politici již pustili do vytváření infrastruktury aliancí, zákonů a institucí, podobných časům studené války, aby „utvářeli strategické prostředí kolem Číny“, jak to vyjádřil americký ministr zahraničí Antony Blinken ve svém projevu o čínské politice na George Washington University minulý měsíc.
Není divu, že při padesátém výročí od historické návštěvy prezidenta Richarda Nixona do Číny americký velvyslanec v Číně Nicholas Burns říká: „Vztahy mezi USA a Čínou jsou na nejnižším bodě za posledních 50 let“. Bez ohledu na ruskou invazi na Ukrajinu s první evropskou pozemní válkou za čtvrt století ředitel CIA William Burns kategoricky prohlásil, že „nejvyšší prioritou CIA je rostoucí Čína“.
Quad zahrnující Spojené státy, Austrálii, Japonsko a Indii byl znovu aktivován; bylo vytvořeno nové anglosaské uskupení AUKUS zahrnující Spojené státy, Spojené království a Austrálii; Kongres USA schválil Strategic Competition Act, zákon o strategické konkurenční soutěži s Čínou s výhradou „Fondu pro boj s čínským vlivem“ s 300 miliony dolarů ročně. Přestože je Čína od Atlantiku vzdálena více než 5 000 kilometrů, dosah NATO se nyní rozšíří do asijsko-pacifické oblasti a na nedávný summit NATO v Madridu byli speciálně pozváni lídři čtyř asijských spojenců Spojených států: Austrálie, Nového Zélandu, Japonska a Jižní Koreje.
Sisyfovská práce
Bidenova administrativa také zahájila kopírovací program, který má čelit čínské iniciativě Pásu a Cesty (BRI), přičemž EU následuje s podobnou iniciativou. Jádrem americké zahraniční politiky však zůstává vojensky řízený, bezpečnostně zaměřený přístup, který měří čínskou sílu nebo „čínskou výzvu“ především z vojenského hlediska. Americký „pivot do Asie“ prezidenta Baracka Obamy je zaváděn Bidenem o jedenáct let později.
Asijsko-pacifická oblast byla přejmenována na „Indo-pacifickou“, nejspíše jako prohlášení, že Indický a Tichý oceán budou i nadále „americkými jezery“, protože boj o vliv pokračuje na volných mořích. Zatímco se zdá, že Spojené státy se náhle probudily do reality čínského vzestupu a chtějí jej „dohánět“, pět podstatných bodů ukazuje na to, že se tím Spojené státy pouští do beznadějné sisyfovské práce, která skončí spíš poškozením jejich zájmů než zastavením trajektorie čínského vzestupu.
Neviditelná pavučina obchodu
Za prvé je na místě srovnání stavu čínské a americké ekonomiky. Čína si získala srdce a duše mnohých zemí pomocí ekonomických nástrojů, jako je volný obchod a investice, a navíc neobtěžující schopnost dodávat „bez otázek“. BRI nebo její finanční nástroj, Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB), plnily své poslání s inkluzivním přístupem. Spojené státy ve skutečnosti teprve nyní objevují fakt, že Čína vybudovala obrovskou globální infrastrukturu obchodu, investic a regionální konektivity poháněné ekonomikou, energií, přístavy, potrubím, silnicemi a železnicemi a ochotně připojuje další partnery, od Šalamounových ostrovů po Saúdskou Arábii, od Panamy po Pákistán, od Izraele po Indonésii.
Ze 193 členů Organizace spojených národů má 130 zemí více obchodu s Čínou než se Spojenými státy. Srovnáme-li americké ekonomické postupy s Čínou, existuje propast mezi prohlášeními USA, které neodpovídají praxi, zatímco Čína prosazuje pomalou, ale jistou transformaci globálního ekonomického prostředí ve svůj prospěch pomocí praktické politiky, která přináší výsledky. Naopak je poučné připomenout si dosavadní výsledky ekonomické diplomacie USA.
Za Bushovy administrativy oznámily Spojené státy v roce 2006, za spousty fanfár, spuštění Reconstruction Opportunity Zones (ROZ), které měly vytvořit ekonomické příležitosti pro lidi žijící na pákistánsko-afghánské hranici. ROZS by nahradily válku mírem a prosperitou, nabízely by ekonomické pobídky nezaměstnaným džihádistům zahájením výroby a poskytováním pracovních míst ve speciálních průmyslových zónách, financovaných USA, a transformovaly by oblast z teroristického centra na ekonomickou zónu míru, rozvoje a prosperity. Tato iniciativa neuspěla pro nedostatek podpory v Kongresu USA.
Během Obamovy administrativy oznámila ministryně zahraničí Hilary Clintonová spuštění „Nové hedvábné cesty“ v červenci 2011 z Chennai v Indii. Číňané neměli zájem. Vzpomínám si na rozhovor s tehdejším ministrem zahraničí Jang Ťie-čch‘, během jeho návštěvy Pákistánu o několik měsíců později v lednu 2012, kde poznamenal, že „ve skutečnosti existuje pouze jedna Hedvábná cesta, která začala v Číně před 2000 lety, a nevíme o žádné nové Hedvábné cestě, a to teprve z Indie pod americkým patronátem“.
Tento koncept Nové hedvábné stezky se nikdy neujal. Za Trumpovy administrativy Spojené státy spustily zákon BUILD (Better Utilization of Investments Leading to Development - Lepší využití investic vedoucích k rozvoji) a novou ústřední organizaci Development Finance Corporation (DFC), které měly formálně „čelit“ iniciativě Hedvábné cesty prezidenta Si Ťin-pchinga. Pro začátek měl DFC vynaložit 60 miliard dolarů. Ani z této iniciativy nic nevzešlo.
Projekt za projektem
Za Bidenovy administrativy spustily Spojené státy na summitu G7 ve Spojeném království v červnu 2021 program Build Back Better World (B3W). O rok později byl B3W, který dosud nepředvedl žádné výsledky v praxi, přejmenován na Partnerství pro růst infrastruktury. Změna nomenklatury po roce! V každém případě americká politika přitlačila k sobě Čínu a Rusko. Na rozdíl od studené války, kdy byla Čína americkým spojencem. Jedním z důležitých faktorů pro vítězství USA nad SSSR ve studené válce 20. století byla pevná podpora Číny.
Po historickém otevření se Číně prezidentem Nixonem před padesáti lety se Čína stala de facto spojencem USA ve většině globálních problémů, kde Spojené státy čelily Sovětskému svazu, ať už to byl Afghánistán nebo Sověty podporovaná vietnamská invaze, okupace Kambodže nebo boj proti sovětské rozpínavosti v Africe. Vzhledem k tomuto kontextu se američtí politici musí znovu zamyslet, než vstoupí do náměsíčné nové studené války proti protivníkovi, kterému plně nerozumí, ve složitém globálním prostředí, kde se Spojené státy již nemohou prohlašovat za „jedinou supervelmoc“.
Slepá ulička?
Za druhé, v současném globálním nastavení zůstává přitažlivost a určitě i síla Ameriky v oblasti „měkké síly“, kde vyniká a nemá konkurenci. Půvab Spojených států, zář a oslnění americkým „způsobem života“ a jeho vrozená dynamika a kreativita slouží jako magnet, který láká ty nejlepší a nejchytřejší ze světa ke studiu, pobytu a usazování se ve Spojených státech — které jsou viděny jako země příležitostí, kde vše záleží na zásluhách. To je stále globálně nejsilnější prodejní argument Ameriky, nikoli seskupování vojenských aliancí založených na „šoku a hrůze“ z vojenské síly, kde na bojištích v Asii neustále prohrává. Dát se na potlačování Číny, i když Čína stále přímo neohrožuje hlavní americké zájmy, může být vyzkoušenou, otestovanou a neúspěšnou metodou plýtvání zdroji, jak se to stalo po 11. září ve „Válce proti terorismu“, kdy bylo ve dvou desetiletích marného konfliktu promrháno 6,5 bilionů dolarů.
Dva lídři, dvě výzvy
Za třetí, v roce 2022 čínský prezident Si i jeho americký protějštěk Biden procházejí ve svých zemích kritickou transformací. Si se chystá letos na podzim předsedat nejdůležitějšímu sjezdu komunistické strany od roku 1978, kdy Teng Siao-pching provedl masivní „korekci kurzu“ od maoismu k tržní ekonomice, politicky nálepkovanému jako „socialismus s čínskými rysy“.
Pro Bidena jsou listopadové volby v polovině funkčního období zlomové, protože určí, zda bude po roce 2024 ještě mít politickou budoucnost. Biden potřebuje Siho pro ekonomickou záchranu, která poskytne americké ekonomice tolik potřebnou úlevu, zatímco čínský prezident si uvědomuje, že „velký zmatek v Podnebesí“ může být pro Čínu destabilizující a slouží k odvrácení Číny od jejího postcovidového přechodu k normálu po téměř třech letech uzávěr a karantény.
Oba lídři proto potřebují zdání kooperativního partnerství pro jejich domácí politickou stabilitu a hospodářský růst a snížení napětí v jinak nestálém světě. Konfrontace, zadržování nebo nová studená válka oddálí od těchto společných cílů.
Rozhodující budou technologie
Za čtvrté, jak naznačuje přelomová harvardská studie „Velká rivalita v oblasti hi-tech: Čína a Spojené státy“, jejímž autorem je profesor Graham Allison: Čína již předbíhá Spojené státy v hi-tech výrobě. Například v roce 2020 Čína vyrobila 1,5 miliardy mobilních telefonů, 250 milionů počítačů a 25 milionů automobilů. Vrátit čínského džina ekonomického růstu a technologické dokonalosti zpět do láhve by byl pro Spojené státy náročný, ne-li nemožný úkol. V klíčových oblastech inovací, vědy a technologie, které budou určujícími faktory pokroku v 21. století, je Čína skoro na stejné úrovni nebo před Spojenými státy, včetně umělé inteligence, 5G, cloud computingu, robotiky a studií ze STEM (věda, technologie, inženýrství a matematika).
Konečně, a to je rozhodující, když vezmeme vše v úvahu, v klíčových globálních otázkách existuje větší konvergence, sbíhavost čínských a amerických zájmů než divergence. Severní Korea a denuklearizace Korejského poloostrova je toho příkladem. Stabilita a mír v Afghánistánu jsou dalšími oblastmi shodných zájmů. Stabilní Blízký východ, včetně úzkých vazeb s Izraelem, jsou základními prvky tohoto spojení čínsko-amerických zájmů.
Čínský pragmatismus
Ve skutečnosti jediným problémem neshod v americko-izraelských vztazích jsou úzké ekonomické a technologické vazby Číny s Izraelem, včetně výstavby přístavu Haifa, který Spojené státy označují za potenciální „bezpečnostní hrozbu“. Mezi další oblasti konvergence mezi oběma zeměmi patří změna klimatu, protiteroristická spolupráce (zejména boj proti náboženskému extremismu skupin jako ISIS nebo Al-Káida), hledání regionální konektivity a budování uskupení volného obchodu.
I v tomto má Čína výhodu, protože pobídky nabízené Čínou vedené Regionální komplexní hospodářské partnerství (RCEP) nejsou srovnatelné s americkou iniciativou Indo-pacifického hospodářského rámce (IPEF), který nezajišťuje ani přístup na trh, ani snížení tarifních překážek. Země RCEP zajišťují 30 procent celosvětové průmyslové produkce a 30 procent celosvětového obchodu.
Čínský pragmatismus je evidentní v oddělování obchodu od politiky, jak naznačuje nedávné otevření přímých lodních linek mezi čínským přístavem Čching-tao a japonským přístavem Ósaka. Nebo flexibilita v Hongkongu, kde Si Ťin-pching během svého projevu k 25. výročí předání Hongkongu osobně ujistil mezinárodní společenství, že základní charakter Hongkongu jako „otevřené a svobodné ekonomiky založené na jedné zemi, dvou systémech“ a „Common Law“ ostrova zůstane nezměněn.
Strategický vliv na Rusko
V současném kontextu by klíčovou oblastí potenciální konvergence čínských a amerických zájmů mohla být Ukrajina. Čína nepodpořila ruskou invazi na Ukrajinu, protože je v rozporu s základním pravidlem čínské zahraniční politiky, tedy s nedotknutelností ustanovených hranic a s respektem k suverenitě a územní celistvosti států. Čína sice formálně neodsoudila ruskou invazi na Ukrajinu, ale ani ji neschvaluje.
Není proto náhodou, že dva dny po telefonickém rozhovoru Si - Putin z 15. června letošního roku, naznačil prezident Vladimir Putin během svého projevu na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradě (ruský Davos), rozdíly mezi Čínou a Ruskem, když prohlásil, že „Čína má své vlastní zájmy a ty nejsou totožné se zájmy ruskými, ale tyto zájmy nejsou proti Rusku“.
Při jakémkoli mírovém urovnání ukrajinského konfliktu může být Čína klíčovým zprostředkovatelem Spojených států pro vztah, který má Peking s Moskvou. Více než kterákoli jiná země má Čína strategický vliv na Rusko. Čína je přirozeně znepokojena destabilizací evropského status quo, způsobenou invazí na Ukrajinu, která zase militarizovala evropskou zahraniční politiku do té míry, že omlazené NATO nyní nabírá směr zaměřený na Čínu a natahuje svá chapadla do Asie a Tichomoří, kde má Čína hlavní zájmy.
Za posledních deset let se Si Ťin-pching setkal s Putinem osmatřicetkrát, což je maximální počet setkání Si Ťin-pchinga s jakýmkoli zahraničním lídrem; oba mají velmi blízký osobní vztah a navzájem si prokazují úctu. Pokud Putin bere nějakého vůdce vážně, je to Si Ťin-pching, a také Si Ťin-pching Putina obdivoval jako „silného a rozhodného“ vůdce, který stál v čele obrody Ruska po rozpadu Sovětského svazu.
Globální Jih vnímá konflikt na Ukrajině jinak
Tento vztah mohou Spojené státy využít v úsilí po ukončení ukrajinské války a při hledání možnosti, jak by mohl Putin ustoupit bez ztráty tváře. Dlouho se táhnoucí ukrajinský konflikt není v americkém, ani čínském zájmu. Zatímco Spojeným státům Putinův neúspěch na Ukrajině pomohl, ukrajinská válka je často vnímána ve velké části globálního Jihu jako primárně „evropská válka“, vedená touhou izolovat a omezit Rusko, které se samo cítí být obkličováno rozšiřováním NATO.
Poprvé za pětadvacet let zaujaly Čína, Indie a Pákistán podobný postoj ke globálnímu problému a rozhodly se zdržet se hlasování o Ukrajině, stejně jako mnoho dalších zemí, včetně Indonésie, Bangladéše a Srí Lanky. Dokonce i pevní američtí spojenci, jako jsou Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie, byli přistiženi, jak ve věci Ukrajiny takticky vyčkávají.
Vzhledem k tomuto kontextu tak moudrost nasbíraná z minulých zkušeností a současné geopolitické reality vyžaduje, místo bezhlavého se vrhání do konfrontace a zadržování Číny, revizi a resetování přístupu USA k Číně. Je třeba najít široké porozumění „pravidlům hry“, aby tito dva globální giganti mohli soutěžit bez rozkolísání lodi nebo uchylování se ke zbytečné konfrontaci, které si ani oni, ani svět ekonomicky, politicky nebo vojensky nemohou dovolit.
Mushahid Hussain, senátor a předseda pákistánského obranného výboru, politický žurnalista, absolvent Georgetown University School of Foreign Service
(Původní článek: https://nationalinterest.org/feature/us-china-policy-heading-towards-disaster-203510 )
Názory autora nemusí být v souladu s názory redakce Asiaskop.cz; se souhlasem autora z angličtiny přeložil Vít Vojta