Důsledky války na Ukrajině z čínské perspektivy

Prvotní Mistrovu otázku, „zda lze skutečně dosáhnout kýžených cílů válkou a ne jinak?“, lze přirozeně vztáhnout i k napětí kolem Tchaj-wanu. Tam Čína rozhodně nemůže chtít po třiceti letech sbližování udeřit na „spoluobčany za mořskou úžinou“. Získala by totiž jen zničený ostrov, ale důvěru by ztratila na generace.

Když však vládnoucí tchajwanská strana DPP vynáší už od nástupu prezidenta Trumpa kartu „nezávislosti“, „přebíjí“ ji Čína leteckými a námořními manévry. Lednová předpověď generála Mikea Minihana o nevyhnutelné americko-čínské válce nebyla šťastná. Odpovědí na ni byl i francouzský a německý příklon k Číně s návrhem konceptu evropského odpoutání v zahraniční politice.

Snad i proto americký ministr zahraničí Anthony Blinken „ubral“ a zahájil „novou hru“. Vždyť volby jsou už na dohled. Na druhé straně šéf čínské diplomacie Wang I připomněl na schůzce s protějškem Josepem Borrellem, že Evropská unie by měla „více vyjasnit“ svou pozici ve strategickém partnerství s Čínou. Napětí kolem Tchaj-wanu je proto fatální jen zdánlivě a mohou jej zchladit už lednové volby vítězstvím některé z obou opozičních stran.

Mnohem větší napětí generují sporná území Jihočínského moře, významná nerostným bohatstvím, ale ještě víc transitem celé třetiny světové námořní přepravy. Před stoletím (1932) si tam Paracelské a Spratlyho ostrovy nárokovala Francie, nyní je nárokuje sedm zemí regionu. Vietnamskou a filipínskou „přístavbu“ ostrovů a útesů „v malém“ tam v roce 2013 rozběhla ve znepokojivě „velkém“ i Čína.

Americko-čínské napětí už ale naplnilo asijsko-pacifický prostor a ten byl zvětšen spojením oceánů Indického a Pacifického. Tento nápad Indie a Japonska prosadily USA. Do hry proti Číně tím vtahují spojence z aliancí Quad a AUKUS, zejména Indii, Británii a Austrálii. Čínští pozorovatelé to vnímají jako americkou aplikaci „ukrajinského modelu“, kde namísto Ukrajiny (nebo Tchaj-wanu), USA proti svému soupeři vyzbrojují hlavně Japonsko. Historickým paradoxem je to, že geopolitickou koncepci „Indo-Pacifiku“ před stoletím stvořil německý generál Karl Haushofer a mířil jí proti tehdejším euroatlantickým nepřátelům, včetně USA.

Ukrajinský konflikt podtrhl význam ekonomické a technologické nezávislosti, kterou Čína stále nemá. Ani tři roky startovaná „duální hospodářská cirkulace“, založená na využití síly vnitřního trhu s rostoucí střední třídou, společně s posilujícím exportem zatím nepomohla. Čínské technologie brzdí americká blokáda prodeje pokročilých čipů, Čína zas kontruje sankcemi na americký nákup kovů vzácných zemin, užívaných v elektrotechnice.

Už 10 let trvá čínská iniciativa Pásu a cesty (BRI). Ta má zlepšit tok zboží, technologií a služeb z Číny do Asie a Evropy, ale také na africké a americké trhy. Čína současně v rámci této strategie výrazně posiluje své postavení například v námořní dopravě. Jmenovat lze pakistánský hlubokomořský přístav Gwadar, který má potenciál Číně přinést celou řadu strategických výhod, a přitom se o něm prakticky nemluví. Ukrajinský konflikt, regionální destabilizace i sankce proti Rusku a Bělorusku pak sice zasáhly lokální čínské projekty, ale významnější příležitosti leží jinde.

Proti BRI prosadil prezident Biden před dvěma lety v rámci G7 „západní alternativu“, iniciativu B3W (2021-2035) cílenou na infrastrukturní projekty zemí globálního jihu, se zdůrazněním genderové rovnosti, zelených investic a veřejného zdraví. Protože je však program B3W, na rozdíl od BRI, pro soukromé investory, není o něm moc slyšet.

To alternativní program Global Gateway (2021-2027) Evropské Unie přinesl řadu „vlajkových“ projektů v dopravě, otázce klimatu, energetice, zdraví či vzdělávání. Ovšem i tady je rozdíl v přístupu. Evropa vše prosívá vlastním sítem hodnot. Čína naproti tomu postupně opouští neuchopitelné megalomanské projekty a v zemích globálního jihu, zejména v Africe, se koncentruje na hmatatelné budování infrastruktury, ovšem bez „výchovy“ domácích obyvatel. Slovy pozorovatele se „Číňané zajímají, odkud kam má silnice vést, zatímco Evropané nejdříve zjišťují, jaký hmyz po ní bude chodit…“. A na to v rozvojových zemích nikdo moc neslyší.

Z BRI upoutaly i čínské investice do téměř sta přístavů v 53 zemích, zejména na hlavní trase přes Indický oceán do Středomoří. Po přímých investicích, jako byl nákup 67 % řeckého Piraea nebo podíl na hamburgském terminálu, získala Čína 1. června otevření ruského Vladivostoku pro své zboží jen mezistátní úmluvou. Vedle úspor na drahé vnitrostátní přepravě to dalo Číňanům zavzpomínat na dobu před sto šedesáti lety, kdy Přímořský a Chabarovský kraj byly ještě čínským „Vnějším Mandžuskem“. I přibývající úvahy o návratu těchto území Číně jsou jedním z důsledků vleklé a vyčerpávající ukrajinské války.

Vít Vojta, sinolog a právník

Titulní fotografie byla vytovřena prostřednictvím nástroje umělé inteligence Midjourney