Do největší námořní bitvy dějin poprvé plánovaně zasáhli i kamikaze

Do největší námořní bitvy dějin poprvé plánovaně zasáhli i kamikaze
26 / 10 / 2020 Pavel Zvolánek

Čtyřdenní bitva, která se odehrála od 23. do 26. října 1944 v Leytském zálivu na Filipínách, je považována za největší námořní střetnutí v dějinách. Do bojů se zapojilo více než dvě stě tisíc mužů a japonské porážce nezabránilo ani první nasazení sebevražedných kamikaze. Japonsko tu oslabilo své námořní síly natolik, že již nebylo schopné ovlivnit válku v Tichomoří.

Na začátku října tehdy z ostrova Manus, největšího z Admiralitních ostrovů severovýchodně od Nové Guineje, a z přístavu Hollandie, dnešní Jayapury v indonéské provincii Papua, vyrazilo mohutné loďstvo amerických a australských námořních sil.

 

Obří plovoucí armáda dosáhla 17. října filipínských vod. Špatné počasí se naštěstí na poslední chvíli uklidnilo, a tak nic nebránilo zahájení operace pod kódovým označením King II. Vzhledem k velké vzdálenosti (přes 2000 km) nemohly invazní síly spoléhat na letadla, startující z pozemních základen a do doby, než se podaří zajistit pozemní letiště, závisela jejich vzdušná ochrana na strojích operujících z letadlových lodí.

 

Pro rychlé vyčerpání pilotů však nebylo možné tuto podporu využívat nadlouho, a tak hned druhý den invaze začaly práce na úpravách přistávací dráhy v Taclobanu na Leyte. Nový úkol dostaly i samotné lodě, podporující invazi, které se měly v případě možnosti přímo zapojit do střetů s nepřítelem.

 

To, že se spojenecké svazy vydají na Filipíny, aby tak přetnuly dráhu konvojům zásobujícím Japonsko životně důležitými surovinami, začalo být jasné již v létě 1944, kdy Američané tvrdě útočili proti japonským vzdušným silám. Během jediného náletu na Cebu se podařilo   zlikvidovat dvě třetiny japonského stíhacího letectva, působícího na Filipínách. Stále však nebylo jasné, kde k invazi dojde.

 

Leyte je protáhlý ostrov o délce 184 kilometrů, v nejužším místě měří pouhých čtyřiadvacet kilometrů. Během druhé světové války zde žil milion lidí. Vnitrozemím se táhne horský hřeben, ale přístupné pobřeží umožňuje snadný přístup. Větší starosti tak spojeneckému štábu dělalo počasí, neboť termín invaze spadal do končícího období monzunů. Filipíny navíc pravidelně zasahují tajfuny. Sázky však ležely vysoko. Na Leyte se hrálo o konečný výsledek války a pro Japonsko se zde naskýtala poslední šance zvrátit její průběh.

 

Božský vítr

Rozhodnutí o útoku na Leyte padlo 15. září 1944. Datum zahájení operací k osvobození Filipín bylo o dva měsíce posunuto, rychlost zvyšovala šanci na úspěch a měla zajistit, že se protivník nestačí zformovat k obraně. Proti nepříteli hrál čas i nejistota, na kterém ze sedmi tisíc filipínských ostrovů ke konečnému vylodění dojde. Pro Japonsko bylo strategicky důležité uhájit zejména ostrov Luzon, a tak operace Šó - 1, Vítězství, počítala s možností obětovat obraně Filipín i vlastní námořní síly. Podle japonského velení by bylo hanbou v rozhodující bitvě, a v kritické válečné situaci, nechat loďstvo nedotčené. 

 

Hrozící porážku měla odvrátit ještě jedna zbraň, připravená zasáhnout do bojů. O jejím použití rozhodla schůzka, která se odehrála na základně Clark na ostrově Luzon, pouhý den před zahájením spojenecké invaze. Tady si viceadmirál Óniši svolal pět důstojníků a sdělil jim, že podle jeho názoru úkol ochrany japonského loďstva lze splnit pouze za využití sebevražedných útoků. Důstojníci s tímto návrhem seznámili své piloty, kteří bez váhání souhlasili. Nový útvar  dostal název Šinpú, božský vítr (神風). Jeho sinojaponské čtení Šinpú se však vyslovuje ještě jedním způsobem - kamikaze.

 

Sebevražedné jednotky měly napodobit zkázu mongolského loďstva zničeného tajfunem u japonských břehů ve třináctém století. K útokům poškozených letounů na nepřátelské lodě, které na cíl v beznadějné situaci naváděli jejich piloti, docházelo již dříve, tentokrát se však mělo jednat o novou plánovanou taktiku sebevražedných náletů celých skupin. Stíhačky Zero byly vybaveny bombami o váze 257 kilogramů, které měli jejich piloti dopravit na nepřátelskou palubu. V tu chvíli ještě netušili, kde budou pro svoji sebevražednou misi nasazeni.

 

MacArthurův slib

V sedm hodin ráno 20. října na leytské pobřeží dopadly první granáty z bitevních lodí West Virginia, Maryland a Mississippi, současně piloti z letadlových lodí zaútočili na japonská letiště na Leyte i sousedních ostrovech. V osm hodin se asi deset kilometrů od pobřeží zformovaly výsadkové jednotky a o dvě hodiny později již jejich členové vstupovali na pobřeží, za stále jen nepřesného japonského ostřelování.

 

Z paluby lehkého křižníku Nashville celý postup mlčky pozoroval generál Douglas MacArthur a jeho doprovod, včetně filipínského prezidenta Sergia Osmeni a náčelníka generálního štábu filipínské armády. Před více než dvěma roky, 11. března 1942, musel MacArthur na příkaz prezidenta Roosevelta opustit filipínský ostrov Corregidor, poslední baštu odporu proti postupující japonské armádě, nyní se chystal naplnit svůj tehdejší slib a vrátit se na Filipíny. Australský historik John Roberston si po válce hořce postesknul, že ačkoliv bez podpory jeho krajanů by nebylo možné tento návrat uskutečnit, veškerou smetanu během vylodění slízli Američané.

 

MacArthurova chvíle nadešla po poledni, člun však nabral příliš vody, nemohl se přiblížit až k pláži a důstojník velící vylodění v této části měl dost jiných starostí než jak dopravit svého velitele až na břeh suchou nohou. Tak vznikla ikonická fotografie skupiny vedené energickým MacArthurem brodící se posledních padesát metrů vodou. Jak později generál napsal ve svých vzpomínkách, šlo o jedny z nejvýznamnějších kroků, které kdy učinil.

 

Zdroj: en.wikipedia.org/

 

Přes všechny pozdější pověsti o tom, že MacArthur své vylodění na Leyte zaranžoval, snímek hned napoprvé pořídil armádní fotograf major Gaetano Faillace. Působivé aranžmá si však MacArthur ještě, tentokrát záměrně, zopakoval během vylodění na filipínském Luzonu 9. ledna 1945, kdy nechal odklidit pontony, aby se pro potřeby přítomného fotografa mohl brodit vodou stejně jako na Leyte.

 

Japonci nemohli uvěřit, že by se MacArthur vystavil během invaze takovému nebezpečí, vyplývající z jeho osobní přítomnosti a jejich velitel Jamašita později prohlásil, že by v takovém případě na likvidaci amerického generála vrhl veškeré letecké síly. Japonci však špatně odhadli, kde dojde k útoku, a tak oproti zkušenostem z jiných míst Tichomoří Spojenci postupovali rychle, ale i přesto se neobešli beze ztrát. Křižník Honolulu, veterán bojů v Pacifiku, který přežil Pearl Harbour i zásah dvěma torpédy a až do leytské operace nepřišel o jediného člena posádky, zasáhlo torpédo svrženého z japonského letounu. Při výbuchu zahynulo šedesát mužů, křižníku se však obratným manévrováním podařilo dostat až k pobřeží a dosednout na mělčinu. Ztráty počítal i další z veteránů, křižník Australia, který přišel o svého kapitána a téměř dvě desítky mužů.

 

Chabý japonský odpor zakrýval skutečnost, že v zázemí se rychle dokončovaly přípravy na svedení rozhodující bitvy, která by spojeneckým silám zasadila zdrcující úder. Invazní jednotky měly být sevřeny ze dvou stran do kleští, část nepřátelského loďstva podle plánu odláká předstíraný útok a následně budou rozdělené spojenecké síly postupně ničeny. Přestože japonská armáda čelila materiální i lidské převaze, nasadila do bojů poslední zbytky svých sil. K Leytskému zálivu vyrazily i dvě největší bitevní lodi světa o výtlaku 64 600 tun, Musaši a symbol japonské námořní síly Jamato, považovaný za nepotopitelný. Děla obou mohutných bitevních lodí měla smést invazní vojska.

Dalšímu průběhu největší námořní bitvy v dějinách se budeme věnovat v dalším článku.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii