Dialog civilizací je lepší než konfrontace
V kontextu globální soutěže o první místo, nyní ještě zostřené o volební napětí v USA – demonstrované i aktuální cestou ministra zahraničí USA Michaela Pompea do zemí střední Evropy – uveřejnil prestižní americký vládní think-tank RAND Corporation čerstvou analýzu, jak úspěšná může být Čína v následujících třiceti letech z pohledu USA, a jak se má USA připravit.
Ve výhledu sílící rivality analyzovala studie jednotlivé oblasti čínské strategie a to, jak v nich může být Čína do roku 2050 efektivní. Čína si vymezila konkrétní cíle hospodářského růstu, budování vedoucího postavení v mezinárodní ekonomické a bezpečnostní spolupráci a v kontrole nad nárokovanými územími. Tyto cíle mohou v několika případech přivést Čínu ke střetu se Spojenými státy a jejich spojenci.
Ze čtyř analyzovaných scénářů budoucí Číny (vítězné, na vzestupu, stagnující a dovnitř se hroutící) se pro Spojené státy přirozeně jeví nejrozumnější připravit se na Čínu „na vzestupu“ nebo dokonce „triumfující“. Odpovídá to současným vývojovým trendům, znamená to ale také nároky na přípravu americké armády. Ta by v obou scénářích měla předcházet zvýšenému riziku ohrožení v Japonsku, Jižní Koreji a na Filipínách nebo ohrožení schopnosti běžně operovat v prostoru západního Pacifiku.
„Vítězná Čína“ je však málo pravděpodobná, protože takový scénář vyžaduje téměř bezchybný postup a absenci jakékoli závažné krize až do roku 2050. „Hroutící se Čína“ také není pravděpodobná, protože čínští vůdci se do dnešního dne osvědčili v organizaci a plánování, jsou zběhlí v překonávání krizí a schopni přizpůsobovat se měnícím podmínkám.
Čtyři scénáře vytvářejí tři potenciální trajektorie vztahů USA a Číny: paralelní partneři, střet konkurentů nebo odlišné směry vývoje. Trajektorie paralelních partnerů je pokračováním vztahů USA a Číny z roku 2018, má potenciál objevit se ve scénáři „stagnující Číny“ a asi i „Číny na vzestupu“.
Čína bude pravděpodobně do poloviny 30. let schopna napadnout široký pás konfliktních oblastí. Proto americká armáda, jako součást spojeneckých sil, bude muset být schopna odstrašit soupeře před vojenským řešením regionálních sporů a zabránit tak tomu, aby toto soupeření přerostlo v konflikt.
My v Evropě můžeme hrozbu konfliktu dvou dominantních států světa eliminovat věcností, se kterou budeme připravovat mezicivilizační dialog. Při pohledu do historie je zřejmé, že růst velkých říší trvá stále omezenější dobu.
Po 2. světové válce se náhle scvrkla nekonečná britská říše a následně narostla dominance Spojených států, realizovaná už novými prostředky. Později přišel ekonomický vzestup Japonska, který se ale zastavil. Aktuálně nastupuje Čína, která zase řeší souběžně několik velkých výzev. Současně však rostou další lidnaté mimoevropské země.
Kromě „našeho“ atlantického partnerství Evropské unie (0,51 mld. obyvatel) a USA (0,32 mld.), které obvykle považujeme za „jediné zdravé a správné jádro“ našeho světa, jsou tu ještě velmi odlišná Čína (1,4 mld.), Indie (1,35 mld.), Indonésie (0,27 mld.), Pákistán (0,21 mld.), Brazílie (0,21 mld.) nebo třeba Nigérie (0,2 mld.). Všechny tyto miliardy lidí nečekají na cizí recept pro jejich zářivou budoucnost, ani nechtějí, aby je „Západ“ učil číst jejich vlastní dějiny.
Asi právě proto zjednodušující protičínské nebo protimuslimské postoje, ideologie s konceptem nepřítele, se vždy nakonec zhoupnou do druhého extrému a devastují tak hlavně samotnou „západní civilizaci“. Konceptu nepřítele je dobré předcházet studiem jiných kultur, zejména rostoucích světových velmocí. Protože podstatou živých a udržitelných civilizací je umění otevřeného dialogu, nikoliv koncept nepřítele.
Vít Vojta, sinolog
Článek vyšel ve zkrácené verzi dne 11.8.2020 v deníku Právo