Čína vidí Evropu ve francouzsko-německých barvách. Proč?

Čína vidí Evropu ve francouzsko-německých barvách. Proč?
14 / 5 / 2024 Vít Vojta

První postpandemická cesta prezidenta Si do Evropy byla v čínských médiích samozřejmě událostí číslo jedna. Jeho třetí státní návštěva Francie, „tradičního přítele Číny“, bezprostředně navazovala na dubnové přijetí německého kancléře Scholze v Pekingu. Ve vztazích s Čínou tak Francie s Německem suplují Evropskou unii a jsou Číně obrazem skutečného evropského partnera.

Emanuel Macron a Olaf Scholz svá jednání s čínským prezidentem důsledně koordinují, před Scholzovou návštěvou Číny to bylo jen videokonferencí. Tentokrát, před příjezdem prezidenta Si, když už byl harmonogram státní návštěvy vytištěn do „minutovníku“, dorazil do Elysejského paláce za prezidentem Macronem kancléř Scholz na soukromou večeři, pochopitelně za zavřenými dveřmi. 

 

Za zavřenými dveřmi ale vedle veřejnosti zůstala i předsedkyně Evropské komise von der Leyenová a s ní celá Evropská unie, což znovu podtrhlo její postavení popelky či papírového tygra mezinárodní politiky. A když na pondělní pařížské trojstranné schůzce s prezidentem Si von der Leyenová otevírala problém čínských hospodářských subvencí mnohem méně diplomaticky než Macron, ukazoval už výraz čínského prezidenta, jak neoblíbená je evropská předsedkyně i v Číně.

 

Šedesáté výročí francouzsko-čínských diplomatických vztahů čínská média naopak ozářila leskem tradičního přátelství, kulturní blízkosti, společným přínosem světovému míru a rozvoji, přes rozdíl obou společenských systémů. Překvapivě však nešlo jen o líbivá mediální klišé.

 

Od roku 1964, kdy prezident de Gaulle v rozporu s americkým doporučením prosadil uznání Čínské lidové republiky, jsou totiž vztahy obou zemí výjimečné. Po de Gaullovi, s nímž se v roce 1970 Čína loučila smutkem a vlajkami do půl žerdi, přinesl podobně silný příběh Jacques Chirac. Čínu navštívil mnohokrát, poprvé v roce 1978 ještě jako pařížský starosta, pak jako předseda vlády a prezident. Intenzivně se zajímal o čínskou kulturu a památky, příznačná byla jeho vášeň pro staré bronzy. Byl to právě on, kdo jako první přišel s konceptem nepoučovat partnera s jinými kořeny, jak vést vlastní zemi. Stál u vyhlášení kulturního roku Číny ve Francii 2003 a Francie v Číně od října 2004. Vzpomínám, jak mě tehdy, zavaleného jinou prací, náhle v šanghajské vývařovně u ranních nudlí nečekaně zaskočily francouzské šansony. Bizarní, ale o to krásnější zážitek.

 

Porovnáme-li však ekonomické výsledky, více než Francii se v Číně dařilo Německu. Německý tank Helmut Kohl válcoval před čtvrtstoletím s podnikatelskou suitou řadu vrcholných ekonomických akcí a německé lobbování, pečlivost v komunikaci i ve vytváření „blbuvzdorných“ návodů a kuchařek, udělaly z nejedné německé firmy lídra čínského trhu. Francie se sice dotahuje v dopravě, biotechnologiích či potravinách, ale Německo ji vlastně porazilo i na kulturním poli. Přes širokou výuku francouzštiny v čínských školách totiž pak v praxi potkáte spíš německy mluvící čínské manažery z VW, Siemensu nebo Bosche. Je to zase ekonomická síla a možnost uplatnění, které motivují.

 

Velká politická hra o státní zájmy, které mají vždy ekonomickou podobu, však nikdy nekončí. Toho si je Emanuel Macron dobře vědom a jen pandemie způsobila, že dosud navštívil Čínu pouze třikrát. To samé ale platí s Francií pro prezidenta Si. Přes řadu kritiků prezident Macron léty dozrál do charismatického státníka s vizí. Když jsem mu před lety v šanghajském předsálí konferenčního centra dupl na nohu, s francouzskou elegancí se mi omluvil a o chvíli později už nám dával lekci o evropské integraci pro menší členy Unie.

 

V českých médiích, obvykle plných nejasných obav a ideologických zkratek, však rezonovala zejména druhá část čínské prezidentské cesty do Srbska a Maďarska. Návštěva Bělehradu totiž jistě ne náhodou připadla na 25. výročí zásahu bělehradského čínského velvyslanectví raketou NATO, která zabila tři čínské občany. „Humanitární bombardování“, jak to tehdy absurdně omlouval prezident Havel, vyvolalo v Číně demonstrace zejména před americkým velvyslanectvím, protože NATO je v Číně bráno především jako americká iniciativa.

 

Ovšem i v Srbsku, přes typické slovanské emoce prezidenta Vučiče, jde hlavně o peníze. Od poslední návštěvy prezidenta Si v roce 2016 vzrostla vzájemná obchodní výměna trojnásobně a Čína je po Německu druhý největší srbský obchodní partner. Loni obě země podepsaly přelomovou dohodu o volném, bezcelním obchodu a vedle infrastrukturních, energetických a dopravních projektů, včetně dálnice, staví a z 85 % financují čínské státní podniky i 350 km železnice z Bělehradu do Budapešti, kde by maximální rychlost 200 km/hod měla cestu zkrátit z 8 na 3,5 hodiny.

 

A to nás přivádí do Maďarska, posledního cíle návštěvy čínské hlavy státu. I to důslednou zahraniční politikou získalo množství čínských investic do elektroniky, chemie a automobilového průmyslu, hlavně firmu BYD, největšího světového výrobce elektromobilů (a elektroautobusů) a firmu CATL, největšího výrobce lithiových baterií. Přes zpochybňování Orbánovy demokratičnosti, i tady vedly jasně definované státní zájmy k výrazným ekonomickým výsledkům. A o ty jde především.

 

Za zmínku tu asi stojí ještě mediální mýtus o čínských slibech. Nenechme se mýlit, vrcholní čínští politici během státních návštěv peníze neslibují, to se opravdu nestává. Sliby dávají domácí politici svým voličům a oni jim to dost často ještě věří.

 

Nakonec však zpátky na počátek. Evropská unie je stále nejednotným souborem zájmů členských zemí a politických individualit. Integrační snahy projevuje nejvíc byrokratickou regulací a líbivou ideologií, obojí však bývá pohříchu odtrženo od skutečného života, jehož základem jsou ekonomika a umění kompromisu. A tak je pro velmi koncepční čínskou politiku, projevovanou takřka výhradně ekonomickými prostředky, skutečným evropským partnerem spojenectví Německa a Francie, pro nás ostatní bohužel zcela netransparentní. A snad už jen úsměvnou historickou perličkou je pak i fakt, že spojení barev vlajek obou evropských velmocí nám dá první „pětibarevnou vlajku“ Číny (1912-1927), jak ji používala před sto lety.

Vít Vojta, sinolog a právník

 

Titulní fotografie: https://twitter.com/EmmanuelMacron