Čína a Izrael: Panda s Krtečkem, nebo Konfucius vs. Mojžíš?

Čína a Izrael: Panda s Krtečkem, nebo Konfucius vs. Mojžíš?
10 / 6 / 2020 Ondřej Krátký

Doba nazrála tak, že kdokoli dnes vyvíjí jakoukoli aktivitu s Čínou, řeší určitá dilemata. S trochu nadsázky se dají charakterizovat jako váhání, zda chytím C-19, koupím zmetek, dostanu se pod vliv Pekingu či začnu být politicky nepohodlný. Ve skutečnosti jde ale hlavně o dvojí: o (ne)závislost toho či onoho teritoria a o míru určité ekonomicko-vlivové či kulturní difuze.

Alternativou k takovému přístupu je častokrát vyhledání druhého hlavního velkého bratra, tedy USA. Případně setrvání v jeho bratrském stisku – což ve finále v každém příslušném teritoriu znamená především vítězství jedinců nakloněných spíš Washingtonu nad jedinci nakloněnými Pekingu. Celé divadlo je, kromě nezájmu běžných lidí o tu či onu stranu, typické tím, že jakmile se ručičky dějinných vah začnou vychylovat ve prospěch Číny, hlasitě se ozývají „Transatlantičtí“. A jakmile se v důsledku jejich tlaku začnou opouštět rozběhnuté projekty s Říší středu, pak bývají, přes své místní spojence, ale i napřímo, hysteričtí a zarputile nátlakoví zase Číňané.

 

Takto věc probíhá z pohledu právě ujařmovaných – tedy obecně menších či slabších – národů. I zde totiž platí, že interpretace geopolitických procesů je z pohledu velmocí zcela jiná, než z pohledu malých států. Zatímco velmoci jsou odkázány ke vzájemné spolupráci, jsou malí většinou odsouzeni ke spolupráci se svým „spádovým“ velkým patronem. Přičemž jen skutečně nemnozí – a v tom by mohla být Česká republika stále ještě poměrně čestnou výjimkou – dovedou své zahraničněpolitické vektory diverzifikovat tak, aby na jejím teritoriu byly jednotlivé hlavní velmoci co nejaktivnější, vzájemně se držely v šachu, ale především tam investovaly nebo utrácely peníze.

 

Obavy z čínského nástupu

 

Pozice Izraele je po formální stránce shodná s pozicí kteréhokoli malého až středního státu, má snad jen několik obsahových výjimek. Ze svého pohledu je situován v nepřátelském regionu, ale do jaké míry byly geografický výběr a metoda založení volbou „otců zakladatelů“, to nechme nyní stranou. Zahraniční politika je tak dle možností multivektorová, s některými omezeními, ovšem s jasnou převahou vlivu USA, na něž má země, nejen z bezpečnostního hlediska, klíčové vitální vazby. Podobně realizují přes tohoto svého nejbližšího spojence na Blízkém Východě své geopolitické záměry i Američané. Ti zároveň nepomýšlejí na to, že by svůj vliv na Blízkém Východě jakkoli oslabili, naopak jejich ambicí je co nejvíc posílit síť přirozených spojenců, provázaných nejen bezpečnostními a geopolitickými zájmy, ale především ekonomickými a mocenskými cíli.

 

Proto se Američané při pohledu na rozvíjející se izraelskou spolupráci s Čínou kaboní a podnikají nejrůznější formy nátlaku na to, aby některé z projektů, které „velmi odvážně začaly“ následně také „velmi vážně onemocněly“. Jinými slovy, aby byly zrušeny, re-tendrovány či uděleny firmě pocházející z „tradiční spřátelené strany“, tedy domácí nebo ze Západu či USA.

 

I zde pochopitelně hraje roli opatrnost až obavy vyvolané masivním čínským nástupem na světovou ekonomickou a vlivovou scénu během poslední dekády, jakož i předpoklad ambic jakékoli takové entity, když ne nadále posilovat své pozice, tak se je aspoň snažit udržet. A jak jinak než právě sběrem informací, vytvářením sítí místních sympatizantů a dalším získáváním veřejnosti, odborníků, byznysmenů, ale i politiků a veřejných činitelů na svou stranu. Jsme opět u toho, že stejný proces se děje všude na světě – jen s tím, že takové zastávky na novodobé Hedvábné cestě či pásu, které disponují obhájitelně pravděpodobnou strategickou důležitostí, budou přitahovat pozornost ještě o něco víc. Tím spíš, mají-li v nich souběžný zájem právě Američané.

 

Svůj domácí odraz těchto supranacionálních jevů a souvislostí má v podobě svých vlastních Tvrdíků, Hřibů či Kalousků i Izrael – to však stále ještě mluvíme o čistě širším geopolitickém rámci.

 

V případě tzv. „židovského státu“ však existuje ještě další rovina, na níž je třeba brát při eventuálním navazování vztahů s Čínou ohled – tedy vztahy regionální.

 

Ta samá Čína, která chce být partnerem Izraele, je totiž zároveň významnou oporou některých hráčů, které Tel Aviv, z jeho pohledu celkem logicky a oprávněně, považuje za své nepřátele. Peking stojí za Íránem, který podporuje logisticky, finančně, obchodně i geopoliticky legislativně (OSN a další), za Sýrií i Libanonem. Jediný společný a ostražitý vztah lze snad pozorovat vůči radikálnímu křídlu Palestinců Hamás, kde jsou sice odlišné hlavní priority obou států: Izraeli jde o prevenci přímého pozemního či raketového útoku z Hamásem ovládaných území; Číně o zpravodajská data v podobě možných vazeb na Ujgury či jiné islámské radikály, kteří by mohli mít dosah až na chanský matěrik.

 

Jinak je Čína v arabském kolektivu „spíše oblíbena“ – naproti tomu pro Izrael by označení „spíše neoblíben“ bylo ještě vyznamenáním: stran Sýrie by Tel Aviv ocenil především dřívější „háfizovský“ klid a v Libanonu má s některými politickými frakcemi téměř stejnou názorovou linii. Hlavní současná averze vůči Damašku má svůj kořen především v obavách z přítomnosti íránských jednotek v zemi, i v Libanonu jsou hlavní obavy opět z proíránsky naladěného Hizballáhu. Daleko větší a nepředvídatelné nebezpečí může Izraeli hrozit paradoxně z těch sousedních zemí, s nimiž má oficiální vazby – tj. z Jordánska a Egypta.

 

Skutečně kritická však je pro Izrael vazba Pekingu na Teherán, stejně jako vliv Číny v OSN, dále pak možný čínský sběr informací, buď přímo v průběhu ekonomických činností v zemi, nebo pomocí chytrých technologií apod. či postupné ovlivňování veřejného mínění pomocí kombinace různých pák (ekonomické, ideologické apod.). Dále je nutné si uvědomit, že slova člena jakési české pravicové strany, že „agent pracující pro Číňany nemusí být Číňan“, jsou bohužel pravdivá, ačkoli daný člen mohl v rámci férovosti dodat, že stejně tak platí i pro jakýkoli jiný stát, včetně USA.

 

Zřejmá arogance

 

Majoritním čínským cílem v rámci OBOR je pro danou část světa zabezpečení si hladkého přístupu do Středomoří třemi cestami: přes Turecko, „Syrolibanon“ a, jak se zdá, stále i Izrael. I kdyby jen jedna dlouhodobě vyšla, bude to velmi „hǎode“. Přitom ale zjišťujeme, že pravděpodobnost, že Izrael se pro Peking kdykoli může stát jen položkou v plánu, kdy hlavní důraz nebude na zachování jeho identity, ale ryze na přínosu jeho území a jí poskytované infrastruktuře. Pak lze pochopit, že čínské ambice mohou nejen v izraelských Hřibech či Kalouscích, ale i ve střízlivěji uvažujících občanech budit určité pochybnosti.

 

Tím spíš, že právě Izrael je zřejmě jedinou zemí na světě, vůči které projevují jinak stroze pragmatické USA určitou „citovou“, tj. „upřímnou“ náklonnost, kterou se nebojí ventilovat i navenek – naopak, patří to k bontonu. Není asi nutné dodávat, že to není něco, co by vzešlo z Ameriky irské či texaské, ale spíš manhattanské, tj. židovské, intelektuální, vlivové...

 

Ať je tomu jakkoli, tuto vazbu Čína nenabízí. Peking sice dovede marketingově spářit Pandu s Krtečkem, nicméně ta prvoplánovost v zaměření na předpokládané prostoduché konzumní masy kombinovaná s dětinskou neotesaností a ve finále i arogancí vůči recipientskému publiku je celkem zřejmá: myslíme, že jste hloupí, a proto reagujete hlavně na signální, výrazné a povrchní podněty, proto Vám nabízíme alianci Pandy s Krtečkem, metaforu odpovídající vaší inteligenci; dirigentský um např. Daniela Orena byste stejně nepochopili a navíc jím ani nedisponujeme.

 

Nicméně schopnost mluvit jazykem oslovujícím široké masy je – podobně jako v případně Ruska – klíčem k čínskému úspěchu (kromě Pražského hradu, paradoxně největšího přítele Izraele) mimo jiné právě i v arabských zemích.

 

Právě tato vazba, která je podobně „citová“ či na city hrající jako dojem emocionality budící vazba Washingtonu na Tel Aviv, je dost pravděpodobně hlavním podvědomým apelem burcujícím izraelskou ostražitost ve vztahu k Pekingu. Obavy, že Čína se v zásadě s emocionálně a konfuciánsky naladěnými arabskými sousedy domluví vždy snáz, než s racionálně a institucionálně nastavenými Izraelci, mohou být více než oprávněné.

 

Protože pak už je jen krok k tomu domyslet, jaké pořadí priorit si Čína, coby nový lokální hegemon při – dříve či později nutně nastalé volbě – určí. Osobně bych předpokládal kombinaci zájmu o 1) arabský lid jako ideální „výrobní sílu“, zároveň však o izraelské technologie a fungující společenskou platformu, 2) funkčnost a zaručení co nejdelší trvanlivosti OBORu, 3) dlouhodobý „mír“ a „klid na práci“ v oblasti.

 

Přeloženo: zájem o Čínou zaštítěnou fúzi blízkovýchodních společností v souvislý pás využitelných zdrojů tak, aby se maximálně předvídatelně realizovaly co nejefektivnější společensko-ekonomické interakce „za účelem budování win-win štěstí“.

 

To ale nejspíše Izrael vůbec nechce, protože by to znamenalo rozpouštění jím pracně (byť se můžeme ptát nakolik lživě či pokrytecky) budované identity, že by to ve finále znamenalo jeho zánik. Stejný, jaký mu de facto prorokují i Arabové či Peršané – tj. nikoli vyhnání do moře či zničení Haify nebo Tel Avivu; naopak jejich vytrvání s přežitím veškerých existujících struktur coby nejvyspělejších technologických i ekonomických hubů v oblasti, s nadále žijícími židovskými komunitami, ovšem se ztrátou toho nejcennějšího, protože iracionálního. Se ztrátou ryze židovské identity, toho, co v rámci aktuálního sporu o české přátelství s Izraelem nazval oxfordský profesor Avi Šlajm „etnokracií“.

 

Vývoj k tomu asi stejně směřuje, zároveň je to jediné, co zaručí dlouhodobé mírové soužití Židů s ostatními a znovupřijetí židovských komunit do širší rodiny blízkovýchodních etnik. Ovšem Izraelci k tomu musí dospět sami, případně pod tlakem objektivního vývoje. Těžko se k tomu ale dá dojít „po čínsku“. Číňané možná neprovedli úplně dobrou analýzu, pokud o Izrael vůbec usilují – vztahy v tomto neuralgickém bodě planety jsou totiž určitě složitější než prosté kamarádství vycpané pandy a komiksového krtka. Ostatně podobně, jako lze předpokládat, že podstatně rozvinutější budou i analytické schopnosti těch, kdo mají péči zachování identity Izraele (čti: národní bezpečnost, tj. vyhodnocování hrozeb a malování čertů na zeď) na starost.

 

Ondřej Krátký, orientalista, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group