Český mistr čínské tušové malby Jiří Straka

Kde se vzal váš zájem o čínskou malbu a kdy jste s ní začal?

To už si ani nevzpomínám. Co jsem vzal jako malý do ruky štětec, měl jsem k akvarelům a tušové malbě blízko. Prvním impulsem k čínské malbě byl objev v knihovně mých rodičů. Asi tak v sedmé třídě základní školy jsem tam našel knihy „Současné čínské malířství“ (vyšla v 50. letech) a hlavně publikaci Čchi Paj–š‘ od Josefa Hejzlara, která mi doslova učarovala. Z té krásy mě až mrazilo.

 

Studoval jste na prestižní Střední umělecké škole Václava Hollara, tam už jste čínskou techniku zkoušel?

Na Hollarce jsme se učili řadě výtvarných technik, já jsem byl svým nadšením pro čínskou malbu znám a podle slavného malíře jsem dokonce dostal i školní přezdívku „Čipajš“. Neustále jsem nosil zmiňovanou Hejzlarovu knihu pod paží.

 

Proč jste se pak rozhodl pro studium sinologie?

V osmdesátých letech mi literární historik a kafkolog Josef Čermák domluvil schůzku s Oldřichem Králem, tehdy kurátorem malířství a kaligrafie ve Sbírce orientálních umění Národní galerie ve Zbraslavi. Oldřich Král mi jednoznačně doporučil studovat sinologii, pro porozumění jazyku a kultuře a cestu dál. Takže jsem jej uposlechl a od roku 1988 jsem studoval sinologii, abych se pak v roce 1995 konečně dostal do Ústřední akademie výtvarných umění v Pekingu, k tradiční tušové malbě.

 

 

 

Ale i pak byla cesta k profesionálnímu malování ještě dlouhá?

Maloval jsem, ale živil se jako tlumočník čínského jazyka, a dokonce i jako průvodce čínských turistů, což pro mne byla veliká dřina. Nakonec mě Filip Suchomel, tehdejší ředitel Sbírky asijského umění Národní galerie, přizval jako restaurátora sbírek. Já jsem se totiž mnoho let věnoval podlepování maleb na papíru a hedvábí, což je náročné a u nás poměrně vzácné řemeslo. Byla to hezká práce, ale s odchodem Filipa Suchomela a některých dalších vůdčích osobností z Národní galerie se pak dost hledala koncepce, a tak jsem posléze také odešel. Tehdy mi už navíc pro malování nezbýval čas na nic jiného.

 

Do tradiční čínské tušové malby jste postupně vnesl specifická témata, jak k tomu došlo?

Tradiční tušová malba je nádherná. Když jsem ji v Pekingu rok studoval a maloval, bylo to úžasné. V Číně se jí učí další a další generace, dokonce i umělci ze zahraničí, znám studenty z USA a z Izraele, kteří dokáží namalovat krajinomalbu ve stylu třeba dynastie Ming.

Já jsem ale po nějaké době, po jistém množství obrazů věděl, že nevydržím zůstat jen u starých témat a technik. Inspiraci jsem bral ze života, z ulice… Třeba jsem v domovině mé manželky, na samém jihu Číny, na tržišti uviděl vepřová srdce a výsledkem bylo mé „období srdcí“, kde je na obrazech cítit ta krev a syrovost, kterou na čínských tradičních obrazech nenajdete. Všude po Číně se staví, rostou industriální komplexy a kolem nich na chvíli odpočívají zaprášení a schoulení stavební dělníci. Kosmetické a masážní salóny zase maskují prostitutky, jejich „vykřičené“ výrazy a barvy. To jsou na první pohled trochu odpudivá témata, na druhé straně jsou to nezpochybnitelné výrazy současného života. Jednou mi pod nohy přistálo pírko, a tak začala má „série ptačích per“.

 

 

 

Děláte také monumentální formáty, někdy i „živou tvorbou“ před lidmi, třeba jste tak zviditelňoval Český pavilon na EXPO 2010 v Shanghaji. To je asi dost jiná disciplína malby, veliké štětce, mnohametrový papír? A kde končívají tato díla?

Základem je dobře zvládnutá technika tradiční tušové malby štětcem přenesená do obřího formátu. Velký formát má ovšem svá specifika.... i držení velkého štětce je trochu jiné…

Pro monumentální díla existují i technické postupy, jak zvětšovat a neztratit se v prostoru, který jen těžko vizuálně kontrolujete…

 

Přirozeně jsou velká díla vhodná do velikých prostor galerií a muzeí, na druhé straně dvou, tří metrová tušová malba umí neuvěřitelně změnit ducha obytných nebo pracovních místností, takže i zákazníci jsou pak nejrůznější.

 

Vystavoval jste v mnoha známých českých galeriích, ale můžete přiblížit charakter a význam těch slavných čínských, jako jsou „798 Art District“ nebo Today Art Museum? Je to dnes hlavní cesta prodeje obrazů?

Většinu času jsem od roku 2006 strávil v Číně. Samozřejmě jsem se snažil co nejhlouběji proniknout do kulturního a uměleckého prostředí. Kromě vlastní tvorby a velmi intenzivní a blízké komunikace s čínskými umělci jsem vystavoval v mnoha soukromých i státních galeriích. Asi nejlepší příležitostí pro mne byly výstavy ve zmíněných institucích: Today Art Museum, což je dnes asi nejdůležitější galerie sloužící prezentaci současného umění v Pekingu a Times Art Museum. Obě galerie jsou soukromé a poskytují vystavovaným velmi kvalitní komfortní prostory a prezentaci. Kromě toho jsem několikrát vystavoval v různých galeriích ve velkém komplexu 798 Art District, zajímavém zejména z tržního hlediska. V uplynulých deseti letech jsem vystavoval také v několika státních institucích, jako v Muzeu současného umění provincie Shandong, Muzeu města Wuhan, kde mimochodem probíhalo několik ročníků velmi kvalitního bienále současné tušové malby. Na tyto výstavy navazoval nákup některých mých prací pro sbírky zmíněných institucí. Velmi zajímavá a významná byla pro mne z odborného hlediska v posledních letech spolupráce s panem Wu Hongliangem (Wu Chung-liang 吴红良, viceprezident Čínské akademie výtvarných umění), hlavním kurátorem čínského pavilonu na benátském bienále, který mé tušové malby zařadil do třech výstav současného čínského umění v Pekingu a Suzhou.

 

Jak je to vlastně dnes se zájmem o čínské moderní umění? Asi před deseti lety bylo velmi populární i u nás. Všichni tehdy chtěli do Číny. Pokračuje ten trend?

Čínské výtvarné umění se stalo někdy na počátku století globálním fenoménem a současně vzrostla i čínská poptávka a koupěschopnost nejrůznější umělecké produkce. Následně vzrostl i zájem českých umělců o Čínu. Spousta přátel a známých mi říkala, že má ráda čínské umění a Čínu, chtěli by se tam podívat, mají zájem tam vystavovat... V posledních několika letech se ale tento trend až groteskně otočil a najednou se Čína v Čechách prezentuje jako říše temna, jako nepřítel. Většinou stojí v pozadí neznalost a neporozumění autentickému čínskému prostředí a snaha hledat zjednodušující, povrchní řešení. Naopak mnoho českých umělců si zachovává své hluboké sympatie k čínskému umění a tamnímu kulturnímu prostředí.

 

 

 

Před lety jste s vaší paní zahájil činnost rozsáhlé galerie v umělecké oblasti Tongzhou (Tchung-čou 通州) na kraji Pekingu, co tam obvykle prezentujete? Jak moc je české umění v Číně vidět a je o něj zájem?

Projekt CCC, v artdistrictu Songzhuang (Sung-čuang chua-ťia-cun 宋庄画家村) na východě Pekingu v Tongzhou, je vlastně artfactory, disponující kromě atelierů poměrně rozměrnými výstavními prostory, kde se snažíme už mnoho let představovat současné české a čínské vizuální umění. V tomto projektu je hlavní postavou moje manželka Kunying (A Qin) (Kchun-jing 琨瑛, A-čchin 阿覃). Myslíme si, že prezentace kvalitního současného českého umění v Číně má smysl. A můžeme to sledovat na velmi výrazných reakcích publika, jak mezi umělci a kurátory, tak veřejností. Snažíme se výstavy u nás propojit i s prezentací mimo naše centrum. Například při výstavách českých umělců spolupracujeme úzce s CAFA – Ústřední akademií výtvarných umění v Pekingu. Je to ovšem činnost velmi náročná a obtížná, i s ohledem na to, že finanční prostředky si na ni musíme těžce obstarávat sami přímo na místě (tedy v Číně). Jediná podpora z české strany je dlouhodobá mnohostranná podpora českou ambasádou v Pekingu. Myslím, že prezentace současného českého umění měla v Číně v posledních deseti letech poměrně velký ohlas, i díky činnosti ambasády a některých soukromých subjektů.

 

Nedávno jsme publikovali českou zkušenost s díly slavného Qi Baishi, děl slavných čínských mistrů se do České republiky ve 20. století dostalo překvapivé množství. Jak to vlastně bylo s česko-čínskými vztahy ve výtvarném umění těch posledních asi sto padesát let?

Česká republika má v tomto ohledu naprosto unikátní tradici. Od dvacátých let 20. stol. byla kromě poznávání staré čínské poezie a filosofie česká kulturní veřejnost seznamovaná se soudobou čínskou tušovou malbou a aktuálními trendy, které v ní probíhaly. Mnoho významných umělců se stalo jejími sběrateli a obdivovateli. Tato situace neměla v tehdejším evropském kontextu obdoby. V padesátých letech pak bylo do Čech přivezeno množství děl nejvýznamnějších čínských umělců té doby: Li Kerana, Fu Baoshi, Lin Fengmiana... (Li Kche-žan 李可染 /1907-1989/, Fu Pao-š‘ 傅抱石 /1904-1965/, Lin Feng-mien 林风眠 /1900-1991/) Stalo se, že třeba Qi Baishi (Čchi Paj-š‘ 齐白石 /1864-1957/) byl v kulturních kruzích obecně známým fenoménem. Po odmlce normalizačních 70 a 80. let, (v této souvislosti vzpomínám, jak jsem se během svého středoškolského studia v polovině 80. let takřka potají plížil na ambasádu ČLR pro obrazové časopisy) nastal v druhé polovině 90. let obrat, kdy se u nás, například v galerii Rudolfinum, začalo rozsáhle prezentovat aktuální čínské umění (malba, fotografie, video) a to už v době, ve které si tato díla teprve hledala místo ve světových galeriích a sbírkách. I když je v současné Číně situace současného vizuálního umění složitá, byla by škoda odvracet se od něj, předstírat, že náhle přestalo existovat a popřít tak unikátní tradici, která se v České republice za uplynulých sto let vytvořila.

 

Co vás na tušové malbě fascinuje nejvíc? A jaká má technická a estetická kritéria, jak by se na ni zájemci a fanoušci měli dívat? 

Čínská tušová malba dalece přesahuje hranice média tak, jak je známe z kontextu evropského, nebo západního výtvarného umění. Během své dlouhé historie nabrala spoustu nánosů literárních, politických a filozofických. Stala se jedním ze symbolů výjimečnosti a specifik čínské kultury, vysoce hodnocenou výbavou čínského vzdělance, věřilo se, že může být formou morální kultivace jedince... I pro tato svá specifika je pro západního diváka těžké ocenit ji v celé škále jejich rozměrů.

 

K jejímu ocenění je dobré mít alespoň základní průpravu v oblasti čínské filosofie, literatury a historie, ale i bezprostřední intuitivní přístup může být někdy zajímavý a přínosný, a dokáže překvapivě překlenout obrovské kulturní rozdíly, jak ukazují příklady jejích českých obdivovatelů z 20., 30. a 50. let 20. století.

 

Pro mne je racionálně neodůvodnitelnou celoživotní vášní, ale myslím, že pro všechny je příležitostí nechat se okouzlit jemným světem východní estetiky, nahlédnout do světa čínského myšlení a kultury. Je povzbuzením a připomínkou, že žijeme v multikulturním světě, kde pochopení a vcítění se do specifik jiných kulturních tradicí není omezením, ale obohacením a nutným krokem k vzájemnému porozumění, které nám v poslední době tak schází.