Česká posádka v bojích o filipínský Gibraltar Východu
Po dlouhá léta střežil Corregidor Manilskou zátoku a přístup k filipínskému hlavnímu městu. Během druhé světové války se však tato první linie obrany stala posledním místem, kde se americká armáda postavila postupujícím japonským vojskům. Na začátku roku 1942 se na tomto strategickém ostrově chystalo čelit nepříteli třináct tisíc mužů. Svůj poslední boj zde také svedli čeští dobrovolníci.
Po více než hodinové plavbě z necelých padesát kilometrů vzdálené Manily vystupujeme na břehu ostrova, který je válečným muzeem pod otevřeným nebem. Monopol na tyto plavby patří společnosti Sun Cruise, jejíchž průvodci nás nyní rozdělují do skupin, které se rozjedou za pozůstatky dvou krvavých bitev, odehrávajících se zde před osmi desítkami let.
Necelých osm čtverečních kilometrů rozlehlý Corregidor svým tvarem připomíná pulce, jehož ocas směřuje na východ. Na délku měří asi 6,5 kilometru, v pase nepřesahuje dva kilometry a ve svém nejvyšším místě se zdvihá do 180 metrů nad mořskou hladinu. Jedná se o pozůstatek sopečné kaldery, která však byla naposledy aktivní před milionem let. Během španělské koloniální nadvlády sloužil ostrov jako obranná pevnost, stanice celní kontroly i signální stanoviště, které varovalo Manilu před blížícími se nepřátelskými plavidly.
Jeho název pochází ze španělského slova corregir, tedy napravovat. Všechny lodě vplouvající do Manilské zátoky zde musely zastavit a nechat si zkontrolovat a „opravit” dokumenty. Okolním vodám se nevyhnuly pirátské aktivity a nebezpečí muslimského vpádu, a tak zde byla v 17. století umístěna strážní loď, která kontrolovala vstup do zálivu. Její posádku tvořilo dvaceti mužů, kteří za tento úkol dostávali 540 pesos ročně.
Z místní historie nás a většinu návštěvníků však zajímá hlavně období druhé světové války, kdy se zde hned dvakrát strhly prudké boje. Nejdříve v roce 1942 Američané Corregidor ztratili, aby ho o tři roky později získali zpět. Obě tato střetnutí proměnila ostrov v druhé, po středomořské Maltě, nejbombardovanější místo v dějinách. Na přelomu let 1941 a 1942 zde dočasně sídlila filipínská vláda. Do svých funkcí tady byli uvedeni prezident Manuel L. Quezon a viceprezident Sergio Osmeña. Jako spojenecké velitelství ostrov využíval až do 11. března 1942 generál Douglas MacArthur, než ho na rozkaz musel se svou rodinou opustit.
Jako mlčenliví svědkové času střetu dvou mohutných armád zde zůstávají osudu zanechané rozložité budovy, jejichž obnažené vnitřnosti obkličuje divoká vegetace. Mezi těmito stavbami vynikají pozůstatky toho, co bylo pro svoji délku přezdíváno Kasárna jedné míle. Impozantní objekt byl kdysi největší vojenskou ubytovnou na světě, podle plánů měl poskytnout zázemí osmi tisícům mužů, i když pravděpodobně zde pobývalo o tři tisíce vojáků méně. Ale ani jejich odhodlání nestačilo na japonskou převahu.
Corregidor, přezdívaný také Skála nebo Gibraltar Východu, chránilo třiadvacet mohutných baterií, schopných zasáhnout cíle až ve vzdálenosti sedmadvaceti kilometrů. Některé z těchto zbraní i po letech vypadají, jakoby okamžitě mohly nastoupit do služby, na jiných je patrná únava časem a nesou stopy válečných zranění. Jejich hlavně leží rozmetané po okolí, kam je odmrštilo mohutné ostřelování a bombardování.
Nejdéle vzdorovala baterie Way, která paradoxně ani neměla být ve službě, neboť její dvanáctipalcová děla, vyrobená v roce 1913, při prvních střelbách rozbila okna nedaleké vojenské nemocnice, a tak byla vyřazena z provozu. Velitel baterie William Salow se s těmito zbraněmi seznámil během svých studií na vojenské akademii ve West Pointu. Za pomoci náhradních dílů z jednoho děla se mu povedlo opravit a znovu uvést do chodu zbývající tři, což bylo neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že se z nich osmadvacet let nestřílelo.
Čtrnáctičlenná obsluha tak mohla každých pětačtyřicet sekund do vzdálenosti přesahující třináct kilometrů vypálit granát o váze téměř půl tuny. „Tato děla byla nazývána ztrácející se, protože byla schována za ochranným valem, takže je dole plující lodě nemohly zasáhnout,” vysvětluje mi Steve Kwiecinski, jehož otec na Coreggidoru bojoval.
Zatímco o většině palebných postavení měli Japonci poměrně přesné informace, nasazení baterie, u které sloužil Stevův otec, bylo překvapením. Stopy v okolí svědčí o intenzitě bojů. O přežití zde leckdy rozhodovala náhoda. Při jednom z útoků byli zraněni nebo zabiti všichni ze skupiny, kromě seržanta Waltera Kwiecinskiho, který, přestože byl ze všech nejvyšší, vyváznul bez jediného škrábnutí.
Way zůstávala v chodu ještě 2. května ráno, kdy se na ostrově již vylodili Japonci. Intenzivní palbě a bombardování, které zabilo sedmdesát procent obsluhy, však nedokázala vzdorovat a nakonec umlkla i tato baterie. Přes statečný odpor nedokázali obránci, pod velením generálporučíka Jonathana Wainwrighta, postupujícím Japoncům podpořeným dělostřelectvem a tanky odolávat a 6. května 1942 kapitulovali. Tento okamžik dnes připomíná Památník války v Pacifiku, nacházející se na nejvyšší části Corregidoru Topside. Na kruhový oltář tamní rotundy dopadá světlo přesně ve 12 hodin v den kapitulace, na památku vojáků a odvahy, kterou projevili během 72 dní bombardování.
Společně s americkými vojáky do zajatí padli I Karel Aster, Jaroslav Hrdina, Josef Vařák, Karel Dančák a Arnošt Morávek, kteří patřili ke skupince čtrnácti Čechů, tvořené podnikateli, žijícími na Filipínách, židovskými uprchlíky a zaměstnanci místní pobočky společnosti Baťa, kteří se na začátku japonské invaze přidali k Američanům a Filipíncům, přestože jim jako občanům protektorátu v případě zajetí hrozil trest smrti.
Konec roku 1941 zastihnul Čechy na poloostrově Bataan, kde se následně ocitli v obklíčení japonské přesily. Dne 9. dubna 1942 jim jejich velitel oznámil, že Spojené státy oficiálně kapitulovaly a dostali rozkaz zničit všechno zařízení, zásoby paliva a zbraně a vydat se do Mariveles, kde se měli vzdát. Namísto toho se část z nich rozhodla zamířit na Corregidor, který stále pokračoval v odporu. Muži sešplhali po útesech na pobřeží, kde zručný mechanik Josef Vařák opravil poškozenou loď a společně se svými druhy se mu podařilo vyhnout minám nastraženým v moři a dorazit až na ostrov. Uvítání se jim dostalo v mateřském jazyce, neboť příslušník námořní pěchoty, se kterým se zde setkali, měl také české kořeny. Svůj osud tím však pouze oddálili a společně s ostatními zajatci je Japonci shromáždili na malém prostranství u vody.
Jejich následující dny popsal Karel Aster takto: „Bylo nás asi dvanáct tisíc a žili jsme za hrozných podmínek, přímo na slunci ve velkém vedru, po tři týdny jsme jedli jen co jsme našli nebo ukradli Japoncům. Situace začala být tragická. Stále více a více nemocných a žádné léky a hlavně strašné, nesanitární podmínky. Všichni jsme dostávali z ohromného vedra tropické vředy. Nebylo dost vody na pití. Konečně se Japonci rozhodli nás odvést. Naložili nás na lodě a zavezli do Manily. Tam, v triumfální parádě, se strážemi na koních a biči v ruce nás hnali Manilou asi tři kilometry do starého japonského vězení Bilibid. Tam jsme zůstali jen krátce a po skupinkách nás posílali do Kananatuanu, kde koncentrovali všechny americké zajatce. Jediná pozoruhodná věc, která se stala v Bilibidu je, že jsme začali jíst japonské jídlo – rýži, nic než rýži, a málo. To bylo naše jídlo více než tři a půl roku.“
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii
Citace v závěru z Gabriela Culík Končitíková: Srdcem baťovec. Zlín 2016.