Bataanského pochodu smrti se účastnili také Čechoslováci

Filipínské souostroví zaujímalo v japonských válečných plánech strategické místo. Koncepce na jeho obsazení vznikla již v roce 1924 s důrazem na převzetí kontroly nad hlavním městem Manilou a upevnění okupace dříve, než Spojené státy vyšlou na pomoc své hlavní bitevní loďstvo. Dne 8. prosince 1941 Japonsko tento plán uvedlo v realitu. Jeho provedení bylo svěřeno 14. armádě v čele s generálem Masaharu Hommou, veteránem z války v Číně.

 

Původní americký koncept předpokládal opuštění Manily a ústup na Bataan a nedaleký ostrov Corregidor, kde jednotky měly vydržet do příjezdu posil. Generál Douglas MacArthur však dával přednost agresivnějšímu přístupu, což však v konečném důsledku vedlo k tomu, že jeho armáda neměla dostatek zásob a nemohla se spoléhat na dostatečné opevnění pro silnou a dlouhodobou obranu. V lepším stavu se nenacházely ani filipínské jednotky, o nichž generál Jonathan Wainwright prohlásil, že byly odsouzeny k zániku dříve, než začaly bojovat. „To, že vydržely tak dlouho, je dojemná pocta jejich statečnosti a odvaze. Nikdy neměly šanci zvítězit.”

 

Do 13. prosince 1941 byla prakticky všechna letadla amerického armádního letectva a námořnictva na Filipínách zničena a zbývající těžké bombardéry se stáhly do Austrálie. Až 23. prosince 1941 se MacArthur rozhodl ustoupit na Bataan a zároveň pokračovat v obraně z ostrova Corregidor. Odtud musel 12. března 1942 na rozkaz prezidenta Roosevelta odplout s rodinou a členy svého štábu do Austrálie, kde pronesl jednu z nejpamátnějších válečných vět: „I shall return (Já se vrátím).”

 

Už 2. ledna 1942 japonské jednotky obsadily Manilu. Rychlé převzetí hlavního města vedlo jejich velení k přesvědčení, že dobytí největšího z filipínských ostrovů, Luzonu, je z podstatné části dokončeno, a tak rozdělily své síly a vyslaly zkušené vojáky k provedení invaze do Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie). Zdánlivě oslabené americké a filipínské jednotky s podlomenou morálkou již neměly být vážným protivníkem.

 

Muži na Bataanu však v boji bez naděje na vítězství pokračovali. Byli to právě tito vojáci, o kterých se v jednom z rozhlasových rozhovorů zmínil americký prezident Franklin D. Roosevelt: „V každé bitvě nastane chvíle, kdy musí být jedna skupina bojovníků obětována ve prospěch celku.” Slibované posily nikdy nedorazily, ale odhodlání obránců Bataanu poskytlo Spojeným státům cenný oddechový čas po japonském útoku na Pearl Harbour. Tvrdé boje s narůstajícími ztrátami na obou stranách pokračovaly až do 9. dubna 1942, kdy po 123 dnech od zahájení bitvy 12 000 amerických a přibližně 64 000 filipínských vojáků kapitulovalo.

 

To nejhorší však ještě mělo přijít. Jak později uvedl jeden z účastníku bataanského pochodu Glenn Frazier: „Kdybychom na začátku věděli, co nás čeká, bral bych smrt.”

 

Zdraví zajatých amerických a filipínských vojáků podlomily vleklé boje a nedostatek jídla a vody. Vojáci hladověli a trpěli úplavicí a malárií. Japonci nebyli připraveni na tak vysoký počet zajatců, který jim padl do rukou, a chtěli celý poloostrov co nejrychleji vyklidit, aby si mohli uvolnit síly pro obsazení Corregidoru. Jejich plánem nebylo systematické mučení a vraždění, ale opovrhovali těmi, kdo se rozhodli vzdát, místo, aby svedli zápas na život a na smrt.

 

Glenn Frazier vzpomínal na japonského důstojníka, jenž si vybral vysokého dobře vypadajícího zajatce, kterého předal svým podřízeným k nácviku bodání bajonetem. „Nedokážete si představit tu hrůzu,” vzpomínal po válce vojín námořní pěchoty Irvin Scott, který se stal svědkem, jak japonské tanky a nákladní auta přejíždějí jeho kamarády. Pochod, který vyrazil z Marivelesu, se proměnil v nekonečnou přehlídku brutality. Po týdenním plahočení byli zajatci v městě San Fernando nahnáni do vagónů, kde se sotva dalo dýchat, takže někteří z nich zemřeli vestoje. Po vysednutí v Capasu museli ujít ještě několik kilometrů, než dorazili do tábora Camp O'Donnell.

 

Přesné počty obětí Bataanském pochodu smrti nejsou známy, podle nejkonzervativnějších odhadů přišlo o život asi 650 Američanů a 6 000 Filipínců, tedy obyvatel země, kterou Japonci údajně přišli osvobodit od amerického tyranského útlaku. Zprávy o zvěrstvech odehrávajících se na Filipínách pronikly k americké vládě v létě 1943 prostřednictvím jednoho z důstojníků, kterému se podařilo uprchnout ze zajateckého tábora. Média je však mohla zveřejnit až v lednu 1944.

 

Rozhořčení z japonské brutality se promítlo i v projevu prezidenta Trumana proneseného po svržení atomových bomb: „Použili jsme je proti těm, kteří nás bez varování napadli v Pearl Harboru, proti těm, kteří hladověli, bili a popravovali americké válečné zajatce, proti těm, kteří se vzdali veškerého předstírání, že dodržují mezinárodní válečné zákony.” Japonský generál Masaharu Homma, který byl za svůj podíl mj. i na Bataanském pochodu smrti popraven 3. dubna 1946, stejně v jednom z posledních dopisů rodině napsal: „V mezinárodních vztazích v tomto vesmíru neexistuje nic takového jako spravedlnost.”

 

Příchodem do Camp O'Donnell utrpení zajatců neskončilo, většina z nich byla poslána na nucené práce do Japonska, kam je převážely tzv. hell ships (pekelné lodě). Ve stísněných podmínkách na nich umírali na různé nemoci nebo poté, co na tyto neoznačené lodě útočily americké bombardéry a ponorky. Hrůz, kterých se stali svědky, se nemohli zbavit ani po návratu domů. Prožitá traumata je stále pronásledovala, noční můry zaháněli alkoholem. Jeden z účastníků pochodu smrti Carlos Montoya popisoval své poválečné setkání s neznámým Japoncem, kterého potkal u výtahu: „Skočil jsem po něm a chytil ho pod krkem. Složil jsem ho na podlahu a kopal do něj, mlátil ho a chtěl jsem ho zabít. Lidé kolem nás nevěděli, co se děje, a zavolali policii. Policie přijela a ptala se, co se děje. Moje žena jim řekla, že jsem byl válečný zajatec v Japonsku.”

 

Bataanský pochod smrti podstoupila také polovina ze 14 Čechoslováků, kteří se jako dobrovolníci zapojili do obrany Filipín. Tuto skupinu tvořili baťovci vyslaní do Asie, lidi z československého konzulátu v Manile a krajanského spolku. Kromě Filipínců a Američanů šlo o jedinou komunitu, která se postavila útočícím Japoncům. Část z nich padla do zajetí přímo na Bataanu, ostatním se podařilo uprchnout a účastnit se bojů o Corregidor. Po jeho kapitulaci 6. května 1942 skončili v japonských táborech také oni.

 

Po pochodu smrti zemřel v Camp O'Donnel Pavel Fuchs. Na pekelných lodí zahynuli: Jan Bžoch, Jaroslav Hrdina, Fred Lenk, Josef Vařák a Antonín Volný. V japonském táboře Fukuoka 17 zemřel Leo Herman. Všechny tyto muže filipínská vláda v roce 2012 posmrtně vyznamenala.

 

Norbertu Schmelkesovi, který během pochodu ztratil čtyřicet kilogramů váhy, se podařilo ze zajetí uprchnout a přidat se k filipínským partyzánům na ostrově Mindanao.Ve filipínském vězení Bilibid se konce války dočkali: Karel Dančák, Bedřich Herman, Hans Lenk a Arnošt Morávek. V Bilibidu byl internován také Ludvík Gerbec, další z Čechoslováků, kteří se zapojili do protijaponského odboje, ačkoliv se kvůli věku nebo zdravotnímu stavu nepřidali k americké armádě, a tak nepadli do zajetí. Na jejich podpoře, shánění dokumentů a tajných zásilkách peněz však závisel osud jejich zadržovaných krajanů. Gerbec na tuto pomoc doplatil, když byl zatčen ve svém obchodě a uvězněn.

 

Z japonského tábora Fukuoka 17 byli na konci války vysvobozeni: Karel Aster a Otto Hirsch. O konci bojů se Aster a jeho druhové dozvěděli od japonského velitele: „Vystoupil na stupínek a řekl slova, která si dodnes pamatuji: Válka skončila, nyní jsme všichni přátelé. Tím to skončilo, on se sebral i s vojáky, kteří nás hlídali, a zmizeli.”

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žíjící v Indonésii

 

Fotografie: Zoltan Tasi, Unsplash