Zpráva o jednom tichém monumentu: Japonsko před sto lety
Cučiura – kdysi spíš vesnice, okresní městečko v Japonsku, položené severovýchodně od Tokia; dneska metropole s víc než sto čtyřiceti tisíci obyvatel. A taky bod, z nějž se odvíjejí příběhy, které posbíral na přelomu sedmdesátek a osmdesátek tamější potulný lékař Džuniči Saga, ročník 1941. Vyšly v knize s názvem Sláma i hedvábí; v originálu prvně 1981, v češtině pak 2019. Teď vychází luxusně vypravená a bohatě ilustrovaná kniha znovu – a je to pořád událost, inspirativní, jakkoli trochu smutné, nostalgii probouzející čtení. V čem inspirativní, proč nostalgické?
Kniha – mimochodem vůbec poslední položka v bohaté bibliografii překladatelky Vlasty Winkelhöferové (1932–2022) – skládá do úhledného celku příběhy zhruba tří desítek vybraných cučiurských obyvatel, profily jejich řemesel, každodenní práce, všedního života v mládí a dětství, příběhy místa a času.
Dost odlehlého místa, dost dávného času: zpovídaní jsou totiž narozeni na přelomu předminulého a minulého století. V čase, kdy s nimi Saga mluvil, jim bylo kolem sedmdesátky, osmdesátky. Paměť si ovšem podrželi výbornou: obraznou a přesnou v detailu. Jemnou, citlivou – a zároveň ostrou, nestylizovanou, chápavou, smířenou. Z jejich řeči vystupuje jasně rozdíl mezi časem tehdy a teď, mezi dřívější řemeslností a současnou průmyslovostí, mezi rukodělností a strojovostí, mezi osobním angažmá v práci a odlidštěným, odcizeným příspěvkem k unifikované tovární výrobě.
Japonsko prošlo v posledních dvou stoletích třemi zásadními vývojovými zlomy. Zaprvé: V roce 1868 de iure skončila stará feudální a začala nová, silně prozápadní éra; místo šógunátu – císařství, místo dostředivosti – globální ambice, posílené dvojím úspěchem na vojenské frontě, vítěznými válkami s Ruskem (1905) a Čínou (1895). Zadruhé: Brutální pád, devastace Japonska v posledních letech, měsících druhé světové války, cílené ničení desítek, stovek japonských měst kobercovým bombardováním; teprve tohle tažení de fakto vygumovalo staré Japonsko z mapy. A za třetí: gentrifikace v osmdesátkách a devadesátkách, přepisování zbytků minulého nároky přítomného a budoucího.
„Mít před očima pohled na to,“ píše Saga v předmluvě k českému vydání, „jak se město, které bylo v době, kdy jsem vzpomínky a vyprávění jeho nejstarších obyvatel sbíral, tak plné života, změnilo v prázdné, bezvýrazné parkoviště, je něco nevýslovně smutného.“ Odtud nostalgie. Jakkoli měla Cučiura štěstí a za druhé války cílenému ničení unikla.
Kdo v knize vypráví? A na jaká témata? Slovo dostanou prodavač rýže, horník, obchodník s tofu, vetešník, kadeřnice, bednář, výrobce rohoží, ale i člen jakuzy, gejša anebo kat. Témata pak obkružují doznívající model feudalismu, dělení na bohaté a chudé, často muže, ženy, děti v extrémní hmotné nouzi – ovšem nikoli v sociální izolaci nebo psychickém diskomfortu. Japonsko desátých až třicátých let minulého století vystupuje ze Sagovy knihy jako země přísnosti, čistoty, funkčního minimalismu, někdy až na hranici krutosti, extrému; třeba když jedna ze zpovídaných líčí účesy, jejichž architektura byla tak napjatá, že rvala bolestivě vlasové kořínky z hlavy.
Bolest ale vyvažuje překvapivě silná úcta. K sobě i druhému; tichá a hluboká. Zpovídaní nežehrají ani na bohaté, ani na vlastní nouzi; nevztekají se, nezávidí, neremcají. A není to trpné podvolení, natož rezignace, je to pokorné, ale zároveň do jisté míry hrdé přijetí vlastní role ve společné věci. Ritualizovaná účast na výstavbě mohutných kolektivních dějin.
Žánrově ta kniha osciluje mezi vzpomínkou a reportážně dynamizovaným rozhovorem, přesněji pararozhovorem – totiž bez přímé účasti zpovídajícího v textu. Podobně pracovali v české literatuře posledních let například Kamila Hladká, která postupně skicovala hornické vdovy, řeholní sestry, lidi od cirkusu a nejnověji ženy, co nabraly zkušenost s kriminálem; nebo Alice Horáčková, portrétistka novofigurativního malíře Rudolfa Němce (Neotevřené dopisy); anebo dávno před nimi samozřejmě „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.
Právě jeho storky, posbírané v těch nejnižších patrech Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století, na Josefově nebo Starém Městě pražském, naskakují jako první možná paralela s příběhy ze Sagovy knihy. Jakkoli šel Kisch spíš po zábavě než po práci, a často zavítal do polosvěta nebo rovnou podsvětí.
Další možná souvislost se nabízí s fotografem předasanační Prahy Jindřichem Eckertem; u něj stejně jako na lyrických kresbách Susumu Sagy vidíme anonymního člověka uprostřed všední situace: na ulici, mezi nízkými domky, při práci. Vidíme postavy a tváře, obrácené do kamery, slyšíme promlouvat jejich nuzotu a bídu, ale i skromnou radost všedního dne.
Mimochodem Sagova kniha funguje i jako učebnice, a nejen obrazem (přes motivy dobového oblečení, účesů, nádobí apod.), taky slovem. Díky Slámě i hedvábí pozná čtenář vatovaný kabát nenneko, pracovní kabát hanten nebo účes momoware, dřeváky geta a hmoždinky aikugi, ponožky tabi a ohřívadlo hibači.
Když čtenář tu dvousetstránkovou knihu zavře, má velmi intenzivní pocit, že všecko líčené v těch příbězích do sebe s jakousi tichou velkolepostí zapadlo, že autorova zpráva je pevný celek – skoro monument. Ani výhružný, ani posvátný. Monument, který prostě a klidně je. Jakkoli dneska je to v Japonsku nejspíš všecko jinak, vzhůru nohama…
(Knihu Džuničiho Sagy Sláma i hedvábí. Život na japonském maloměstě před sto lety vydalo nakladatelství K-A-V-K-A v roce 2025; překlad Vlasta Winkelhöferová, 208 stran, prodejní cena 650 Kč. Od Sagy vyšla v tomtéž nakladatelství v roce 2024 kniha Zpověď šéfa jakuzy. Život v japonském podsvětí před sto lety.)
Radim Kopáč, kulturní publicista
Titulní obrázek: kavkabook.cz
https://www.kavkabook.cz/p/slama-i-hedvabi-zivot-na-japonskem-malomeste-pred-sto-lety