Zemřel japanolog Jiří Janoš. Jeho 99 zajímavostí z Japonska patřilo k základním příručkám

Zemřel japanolog Jiří Janoš. Jeho 99 zajímavostí z Japonska patřilo k základním příručkám
2 / 11 / 2026 David Uher

V neděli 25. října 2026 zemřel ve svém rodišti, v Praze, japanolog a koreanista Jiří Janoš. Bylo mu 84 let. Svou vědeckou a popularizační prací přivedl ke studiu východní Asie řadu zájemců, nejen studentů a orientalistů, ale i odbornou a laickou veřejnost.

Jiří Janoš se narodil 4. června 1942 v Praze. Japanologii a koreanistiku vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 1977 obhájil rigorózní práci Problémy aktuálního členění v moderní japonštině a získal titul PhDr. Poté pracoval v Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, kde se věnoval lingvistickým metodám analýzy odborných textů. Od roku 1979 byl více než deset let překladatelem a redaktorem v Redakci obrazového zpravodajství Československé tiskové kanceláře. Současně se věnoval popularizaci japonských dějin a jeho odborný zájem vzbudilo zejména takzvané mohylové období (3.–6. století n. l.), tedy doba intenzivního kontaktu s Korejským poloostrovem a Čínou, která bezprostředně předcházela vzniku starověkého japonského státu.

 

Od počátku devadesátých let působil jako soukromý badatel, překladatel a spisovatel. Byl autorem několika knih a velkého množství článků, které vycházely například v časopisech Lidé a země, Koktejl, Země světa či Živá historie. V roce 1986 vydal v nakladatelství Albatros čtenářsky úspěšný historicko-dobrodružný román pro mládež Tajemný nindža z období válčících států v Japonsku 16. století. Šlo o práci v českém prostředí ojedinělého žánru historické fikce z japonského středověku, kterému se věnují zejména anglosaští autoři. Jeho knihy o dějinách a reáliích Japonska a Koreje plnily po tři dekády pro české čtenáře a zájemce o asijské kultury roli základních informativních příruček. Patřily k nim tituly 99 zajímavostí z Japonska (Albatros 1984), Tajemná země Nippon (Knižní klub 1994), Dokonale utajená Korea (Libri 1997) a Japonsko a Korea: dramatické sousedství (Academia 2007).

 

Kniha, ze které jsem se učil

Rád bych svou vzpomínku na Jiřího Janoše spojil s vlastním zájmem o Japonsko. Ten se u mě probudil 1. ledna 1985, kdy polská TVP 1 (Telewizja Polska) začala vysílat pětidílnou americko-japonskou minisérii Šógun, rozdělenou ovšem do dvanácti padesátiminutových částí. Její dvouhodinový sestřih, z něhož zůstala jen úvodní pasáž a závěr, se v československých kinech uváděl pod názvem Zajatec japonských ostrovů. Po „akutní zamilovanosti“ následoval i u mě návrat k realitě a otázka: jak to v Japonsku vypadalo, vypadá a bude vypadat doopravdy? Jedinou příručkou o Japonsku, která byla v té době běžně k dispozici, bylo právě Janošových 99 zajímavostí. Dějiny Japonska Zdeňky Vasiljevové vyšly až roku 1986.

 

Kniha 99 zajímavostí z Japonska vyšla, jak už bylo řečeno, ve vydavatelství Albatros, které se specializovalo na dětskou literaturu a knihy pro mládež, roku 1984. Druhé vydání následovalo o dva roky později a kniha je určena čtenářům od dvanácti let. Nejde však o banální kompilaci ani o triviální příručku pro děti staršího školního věku. Jak její název napovídá, obsahuje devětadevadesát tematických příspěvků rozdělených do sedmi hlavních kapitol a je v závěru doplněna o encyklopedické heslo o Japonsku. Zajímavé je i to, že knihu jako jeden z lektorů posuzoval významný československý japanolog Karel Fiala (1946).

 

Dříve než vznikl tento text, jsem se mylně domníval, že Japonsko „odstartovalo“ celou ediční řadu XY zajímavostí z(e)… Teprve nyní zjišťuji, že Japonsko o rok dříve „předběhla“ Kuba, jmenovitě 88 zajímavostí z Kuby historika a iberoamerikanisty Josefa Opatrného (1945–2025). Po Japonsku pak roku 1988 následovalo ještě 77 zajímavostí z Mexika historičky a rovněž iberoamerikanistky Simony Binkové (1957) a znovu Josefa Opatrného. O rok později vyšlo 77 zajímavostí ze starého Egypta významného československého egyptologa a arabisty Břetislava Vachaly (1952–2020). Pozoruhodné je také to, že kromě egyptské knihy ilustrovala všechny tři zbývající publikace malířka a grafička Eva Smrčinová (1948).

 

Po roce 1989, s transformací vydavatelství dětské literatury Albatros, na přípravě textu 99 zajímavostí z Číny bohužel rezignovala Zdenka Heřmanová (1930–2024). Dnes již notně zastaralý text zůstal v rukopisném torzu, které je případným zájemcům k dispozici v pozůstalosti paní doktorky. Zajímavý pokus o revival myšlenky 99 zajímavostí pro Koreu provedla v rámci své bakalářské práce (2020), obhájené na katedře asijských studií filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Magdalena Zouharová. Navrhla 99 témat relevantních pro korejskou kulturu a následně zpracovala osm z nich. Podobné zpracování by si ale bezpochyby zasloužilo např. i Thajsko, Vietnam či Indie. Otevřenou otázkou současnosti nicméně zůstává, který z českých vydavatelských domů by o takový projekt stál.

 

Sedm kapitol o Japonsku

Práce Jiřího Janoše je přehledně rozdělena do sedmi částí. První z nich, „Známá, a přece neznámá slova“, vysvětluje význam a kulturní souvislosti výrazů, které se bezprostředně pojí s japonskou kulturou, např. Nippon – země Vycházejícího slunce, mikado – tennó, hora Fudži, sakura či kimono. Současně upozorňuje na chybné přejímky těchto slov do češtiny. Za všechny uveďme výraz kamikadze, kde ortograficky správnější podoba kamikaze byla vlivem ruštiny nahrazena podobou s „d“, či saké, převzaté z anglického přepisu japonštiny. Tento případ je obzvlášť nešťastný, protože čeština i japonština rozlišují význam podle délky samohlásky, zatímco v angličtině akut nad e jen signalizuje, že se koncové e čte; bez něj by Brit četl /sejk/. Zajímavý je i autorův přístup uvádět hlavní text větším písmem než doplňující poznámky, což výrazně pomáhá nejen mladšímu čtenáři hierarchizovat čtení celého textu.

 

Druhá kapitola, nazvaná „Minulost – tradice – svátky – slavnosti“, chronologicky sleduje historický vývoj Japonska od nejstarších dob do současnosti, zejména to, jak se jeho minulost uchovává v tradicích, svátečních zvycích i slavnostech. Snad jediná drobnost: část Nindžucu (tajemné válečné umění „neviditelnosti“) bych pod názvem Nindža umístil raději do první kapitoly. Na druhou stranu chápu, že ji autor nechtěl rozsahově předimenzovat. Buddhismus bych pak raději předřadil části o princi Šótokuovi a Buddhismus školy zen zařadil za Úlohu šógunů a regentů v japonských dějinách. Čtenářsky velmi atraktivní je překlad výňatku z románu Tósona Šimazakiho Porušený příkaz, který popisuje osudy příslušníků diskriminované vrstvy „nečistých“, tedy eta, respektive burakumin.

 

Třetí kapitola, „Hry – zábavy – sport“, přibližuje způsoby, jak Japonci tráví volný čas, provozují tradiční hry a sportovní aktivity. Právě v této části je nejmarkantnější Janošův zájem o japonská bojová umění, která dovedně přenesl mj. i do Tajemného nindži. Pro mě osobně nesmírně atraktivní je čtvrtá kapitola „Japonské pohádky“, která představuje tradiční japonské pohádkové příběhy i lidovou slovesnost. U mě se výrazně prolíná s dojmy z televizní pohádky Jamamba Svatavy Simonové s Jaroslavou Adamovou a Jiřím Holým v hlavních rolích z roku 1985. Pohádky přibližují japonské představy o dobru a zlu, nadpřirozených bytostech, hrdinství a vztahu člověka k přírodě. Tuto pasáž vyvedeně doprovázejí ilustrace, například Broskevníček Momotaró, tanuki (jezevec), strašidlo rokurokubi, vodník kappa, pekelný král Emma-ó a tengu (létající nosáč).

 

Pátá kapitola, „Systém japonských škol a japonština“, se věnuje vzdělávání a japonskému jazyku. Čtenář se seznamuje se specifiky japonského školství i s japonštinou, jejím písmem a odlišnostmi ve srovnání s evropskými jazyky. Tato část publikace propojuje praktické informace o společnosti s jazykovědným pohledem autora. Její součástí je i tabulka dvou slabičných abeced, ze kterých jsem se učil předtím, než se mi do rukou dostaly učebnice a cvičebnice Ivana Krouského (1933–2007). Šestá kapitola, „Kultura a umění“, přibližuje různé podoby japonské beletrie, umělecké tvorby i estetických tradic, počínaje literaturou, včetně dramatického umění, hudbou, výtvarným uměním, řemeslem i lidovým uměním a filmem.

 

Konečně sedmá kapitola, „Život v dnešním Japonsku“, se zaměřuje na japonskou společnost z pohledu doby, kdy kniha vznikla, tedy první poloviny osmdesátých let 20. století. Doplňuje tak historická a tradiční témata informacemi o každodenním životě moderních Japonců. Je proto třeba číst ji jako obraz tehdejšího Japonska, nikoli jako popis dnešních poměrů, k jejichž pochopení je však nepostradatelným východiskem. Celou knihu uzavírá pasáž „Japonsko – encyklopedické heslo“, která shrnuje základní informace o geografii, přírodních podmínkách, obyvatelstvu, státním zřízení, historii, hospodářství a kultuře země. Na rozdíl od tematických kapitol má přehledový charakter a poskytuje souvislejší základní informaci o zemi Vycházejícího slunce.

 

Jiří Janoš byl badatelem se širokým odborným rozhledem a schopností propojovat důkladnou práci s materiálními i myšlenkovými prameny s otevřenou výměnou názorů. Díky znalosti historických i kulturních souvislostí s bravurou dokázal odborná témata přibližovat mj. i širší veřejnosti.

 

Úmrtí Jiřího Janoše představuje citelnou ztrátu nejen pro českou japanologii a koreanistiku, ale také pro širší akademickou obec. Zanechal po sobě odkaz všestranného znalce, který své odborné činnosti věnoval mimořádné úsilí. Jeho myšlenky a poznatky však budou žít dál v knihách, ke kterým se, jak doufám, budou vracet i další generace čtenářů.

 

Čest jeho památce!

 

David Uher, sinolog, lingvista a vysokoškolský profesor

Foto: Knihobot.cz