Zcizili českoslovenští legionáři carský poklad? Příběh fenomenálních bratří Čílů odhaluje fakta

Novopacký rod Čílů

Hrnčíř Petr Číla z Nové Paky měl na konci 19. století jedenáct dětí, a hned tři z nich se staly předními osobnostmi českého veřejného života, přes materiální nedostatek vystudovali malířství a dva byli i významnými legionáři.

 

Antonín Číla (1883-1983) se stal generálem a jedním ze zakladatelů československých legií v Rusku, zúčastnil se odboje i Pražského povstání a desítky let stál v čele tichého legionářského a sokolského odporu proti komunistickému režimu.

 

Druhý bratr Bohumír (1885-1973), žák Františka Ženíška, zase vynikl jako slavný restaurátor nejdůležitějších českých výtvarných památek. Po Pražském povstání opravoval zničenou Staroměstskou radnici a spálený Orloj, o který pak s dcerou Bohumírou Míšovou-Čílovou (1932-1997) desítky let restaurátorsky pečoval. Portrétoval i legendárního generála Jana Syrového a papeže Pia X. a zachránil také Maroldovu Bitvu u Lipan, rozdrcenou roku 1929 sněhovou kalamitou. 

 

Nejmladší z malířských bratrů Otakar (1894-1977) se po škole vyučil malířem a v roce 1913 nastoupil na Akademii výtvarných umění. Už po roce ale narukoval do Velké války, přešel k legionářům a při cestě Ruskem k Pacifiku dokázal stále střídat pušku se štětcem. V roce 1920, hned po návratu z Dálného východu, byl vyslán do Číny a Indie na studijní cestu, a tak se mu budeme speciálně věnovat ještě v dalších článcích. Otakar Číla také vedl protinacistický odboj a v květnu 1945 se stal okresním velitelem Nové Paky. Bohužel nepřekvapí, že tento veliký malíř a hrdina pak dlouhá léta otročil jako politický vězeň v Jáchymově.

 

Sokol Antonín Číla

Nejstarším z bratrů byl Antonín Číla (1883-1983), matka mu zemřela již ve čtyřech a otec ve dvanácti letech. Pomocí rodiny a přátel se mohl vyučit hrnčířem a malířem porcelánu, později se mu podařilo vystudovat dekorativní a figurální malbu na pražské Umělecko-průmyslové škole (1903-1909). Zažil tam velký nástup generace kubistů a meziválečné avantgardy - Gočára, Zrzavého, Špály, Josefa Čapka a dalších.

 

Antonín byl však především nadšený člen Sokola, pro který maloval spolkové plakáty, diplomy a čestné listy. A když tehdy carské Rusko oslovilo sokolské aktivisty k zavádění tyršovské koncepce sportovní výuky do ruských škol, přijal Antonín nabídku a odešel do Oděsy vyučovat tělesnou a výtvarnou výchovu, do gymnázia a kadetní školy. Založil a vedl tam i Sokolskou jednotu a v roce 1912 se s ní zúčastnil Všesokolského sletu v Praze. Jeho pedagogický přínos ocenil sám car Mikuláš II., který v roce 1913 osobně Antonínovi předal medaili Za vzornou službu.

 

Paradoxně byli tentýž car Mikuláš II. a jeho rodina povražděni bolševiky v Jekatěrinburku 17. července 1918, pouhých deset dní před tím, než město ovládly československé legie i s jedním z velitelů - Antonínem Čílou.

 

Legionářem v Rusku

Na začátku první světové války, již v srpnu 1914, spoluvytvářel Antonín Číla v Kyjevě jako tzv. starodružiník Českou družinu, jednu z prvních organizací československých legií. Jako ostatní legionáři plnil i roli zvěda a mnohokrát se vplížil do rakouských pozic. V bitvě u ukrajinského Zborova (1.-2.7.1917) byl už podporučíkem České družiny, která tu spolu s ruským vojskem prolomila rakouskou linii o 5 kilometrů a zmasakrovala i „pětatřicátníky“ z legendárního plzeňského 35. pěšího pluku, kterým včas nepřišly německé zálohy. Na straně legionářů tu vedle Antonína Číly bojoval i Ludvík Svoboda (7. československý prezident, 1968-75), traduje se, že na rakouské straně zase ustupoval Klement Gottwald (4. československý prezident, 1848-53), ale ten byl tehdy daleko pravděpodobněji ve vídeňském lazaretu. Antonín Číla se pak následně, v srpnu 1917, zúčastnil i slavnostního setkání s pozdějším prvním československým prezidentem T. G. Masarykem.

 

Pro Antonína Čílu bylo Rusko osudové. V roce 1916 tu musel přestoupit na pravoslaví a přijal jméno Nikolaj (Mikuláš). V létě 1918 se jako posádkový velitel v Jekatěrinburku seznámil s Ninou Ivanovnou Krjukovskou (1894-1961), se kterou se pak v květnu 1920 ve Vladivostoku oženil. Během obrany transsibiřské magistrály jako únikového koridoru na Dálný východ, byl podplukovník Antonín Mikuláš Číla 1. března 1920 posledním československým velitelem (2. kulometná rota 10. čs střeleckého pluku) při předávání carského zlatého pokladu bolševikům u Irkutska (5.143 bedniček a 1.678 pytlíků se zlatem). I během války stále maloval panorámata a dovedně zakresloval nepřátelské zákopy.

 

České předávání carského zlata bolševikům

Ruský carský poklad, sestávající hlavně ze zlatých mincí, prutů a cihel, byl od roku 1917 stěhován z Petrohradu do Kazaně, Samary, Ufy, Čeljabinsku, Omsku a konečně do Irkutsku a během tří let se ztenčil z původních 80ti na pouhých 28 nebo snad jen 18 vagonů. Mnoho z něj utratil admirál Kolčak, nucený nakupovat předraženou výzbroj od spojenců z Dohody a také financovat svůj vlastní režim. Kolčak odmítal předat ruský poklad vojskům Dohody, podle jeho vlastních slov by jej raději nechal bolševikům.

 

Zástupci spojeneckých misí USA, Francie, Británie, Japonska a Československa na Dálném východě, (zatímco Čína, jako další člen vítězné Dohody, byla v té době politicky nejednotná a od května 1919 byla Versailleská dohoda navíc v Číně brána jako projaponská zrada Západu na Číně) měli zájem převést ruský poklad do Vladivostoku, a tak hlavní velitelství československých vojenských jednotek, vedené francouzským generálem Pierre Janinem (1862-1946), bylo pod politickým tlakem, ovšem převoz byl v podstatě nemožný. Údajně byla oslovena i japonská armáda, která si však kladla nesplnitelné podmínky a za linii se do válčícího Ruska odmítla vypravit. Vše tak zůstalo na československých legiích, ale jejich zájmem už tehdy bylo jen zachránit z chaotické občanské války holé životy, a tak vrchní vedení s generálem Janem Syrovým rozhodlo o odevzdání zlata rychle se střídající místní správě za odjezd legií. Antonín Číla tak u Irkutska zažil historický okamžik a pečlivé protokoly o předávání ruského pokladu k 1. březnu 1920 vyvracejí pozdější mýty o ukradení carského pokladu československými legionáři.

 

„Odcházíme k vlaku, sedáme a je nám veseleji, když večer k sedmé hodině nerušeně vyjíždí náš vlak – poslední z českých z Irkutska, kterému dáváme navždy s Bohem! Akty schovávám pečlivě do náprsní kapsy; na podlahu něco bouchlo – to mně spadl kámen ze srdce, neboť jsme právě opět jeden těžký etap české evakuace šťastně minuli...

(Zápisky Antonína Číly, později zveřejněné v Československém denníku na Rusi).

 

Návrat do Československa

Vladivostoku dosáhl 18. května 1920, i s manželkou odtud odpluli krátce po svadbě, 1. června americkou transportní lodí Edellyn. Plavba do Evropy přes Panamský průplav trvala až do srpna. Antonín pak v říjnu 1920 nastoupil ke svému pěšímu pluku a později byl po stáži v Paříži (1922 - École supérieure de guerre) v roce 1923 povýšen do hodnosti generála. Do výslužby odešel v roce 1938 jako brigádní generál.     

 

Během okupace byl členem vojenské odbojové organizace Obrana národa, ovšem jako vysoký důstojník byl systematicky střežen německými bezpečnostními orgány, se štěstím přestál nacistickou likvidaci prvních tří vedoucích garnitur Obrany národa a za Pražského povstání organizoval spolu se syny Jiřím a Mikulášem povstalecké operace v pražských Dejvicích.

 

Útlak za sovětského režimu

Po válce se stal předsedou legionářského Kruhu starodružiníků, ale hned po únoru 1948 byl pronásledován státní bezpečností, degradován na vojína, zbaven služebního bytu a byla mu výrazně snížena penze, takže si generál Číla po zbytek života vydělával drobnějšími obrázky, často vystavovanými ve výlohách národního podniku Starožitnosti.

 

Částečně rehabilitován byl až v šedesátých letech, v roce 1968 mu byla vrácena hodnost brigádního generála. Své odvážné občanské postoje demonstroval jako předseda neschválené Historické komise legionářů (1973-1983) pravidelně při mnoha vzpomínkových akcích, například u hrobu T.G. Masaryka, u pravoslavného chrámu v Resslově ulici a zejména proslovem nad rakví první dámy a čestné prezidentky Červeného kříže paní Hany Benešové dne 7. prosince 1974 v Praze-Strašnicích.

 

Stoletý sokol

Brigádní generál Antonín Mikuláš Číla zemřel 31. května 1983 v Praze ve věku sto let. Je pochován po boku své ženy v pravoslavné – ruské části Olšanských hřbitovů v Praze. Je nositelem nejvýznamnějších českých, ruských, lotyšských, francouzských, italských a britských vyznamenání, včetně řádu Čestné legie, válečného kříže a řádu Bílého lva II. stupně.

 

Antonín Číla (vlevo) s generály Janem Syrovým a Stanislavem Čečkem

 

Děkujeme paní Blance Čílové za poskytnuté podklady a laskavou pomoc.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog