Za slunovratu se vrací člověk ke Slunci

Slunovrat je tak signálem, že se růst temnoty právě zastavil. Pro člověka to muselo být vždy zásadní, tma přestala omezovat jeho denní aktivity, mohl si rozvrhnout zdroje a síly k přečkání nastávající zimy. Proto se pomyslná dráha Slunce celé věky pozorovala a zaznamenávala. Jak dávní lidé měření prováděli, si dnes můžeme odvodit z archeologických nálezů.

 

Dochovaly se mnoho tisíc let staré gnómony, na kterých se podle délky a směru stínu určuje úhlová výška Slunce. Ty nejstarší tvořil jen kolmý skalní výčnělek a za ním pečlivě označená místa dopadů jeho stínu, nejslavnějším gnómonem je megalitická stavba Stonehenge. Ve starém Babyloně, Řecku a Číně později vznikly menší kruhové gnómony z kamene a kovu. Podle cesty slunečního jasu se pak stavěly další pozorovatelny a chrámy, ve kterých rozličné kulty Slunce hledaly místo člověka a pomáhaly mu s orientací ve vesmíru a čase. I naše kostely skvěle využívají posunu slunečního světla, který pak ještě umocní prožití mše svaté. Od slunovratu až do Štědrého dne lze také doma na stěně, když se šeří, pozorovat mihající se záblesky světla, zlatoušky. 

 

V Číně bývají Slunce, Měsíc a hvězdy lidově vnímány jako synonymum Nebes. Pojem Nebes nese více významů; zde je namístě jej uvést zejména v koncepci Tří sfér (san-cchaj 三才)：Nebe - člověk – Země (tchien–žen-ti 天人地), která člověku pomáhá zřetelně se zařadit. Zvláště v duchovních a energetických cvičeních bývá adept veden k tomu, aby se cítil jako vodič, průchodný v obou směrech, a až si to prožije, teprve pokračoval dál.

 

Zimní slunovrat je jedním ze dvaceti čtyř tzv. solárních období čínského lunosolárního kalendáře. V čínštině se nazývá Příchod zimy (tung-č‘ 冬至), někdy Malý Nový rok. Ve staré Číně jej kdysi určovali podle souhvězdí Velké medvědice. Číňanům však souhvězdí připomínalo naběračku, odtud souhvězdí Severní naběračky. Jak se rukojeť naběračky otáčela, měnila se kalendářní období. Později se užíval více gnómon, protože jednotlivá solární období jdou po 15 stupních úhlové výšky Slunce (24 x 15°= 360°). Pro lid rozlehlé Číny byl pochopitelně nejužitečnějším kalendářem sám Měsíc. I bez podrobné znalosti hvězdné oblohy je trvání lunárního měsíce snadno pozorovatelné podle proměn Měsíce. Od temného novoluní, přes úplněk patnáctého dne, až po další nov, celkem tedy 29,53 slunečního dne.

 

Vypozorování zimního slunovratu mívalo již zmíněný praktický význam. Dávné kultury přežívaly z roku na rok a zásoby byly ohrožovány chorobami, škůdci či živly. Proto se kritické období zimy, plné temna a chladu, odpočítávalo po dnech. V Číně nastává zimním slunovratem období tzv. Devíti devítek, tedy 81 dní zimy (do 11. 3. 2020), vrcholících solárním obdobím Probuzení hmyzu (ťing-če 惊蛰, 5. 3. 2020), kdy už lze i kolem Žluté řeky začít se zemědělskými pracemi. Také se po každých devíti dnech obětovalo předkům, aby se nezapomnělo na vlastní kořeny ani na běh času. Pomalu také začínaly magické rituály za dobré počasí, úrodu a mír. Den samotného zimního slunovratu pak byl dnem opravdu magickým a navýsost obřadním.

 

Už ze školy víme, že za slunovratu se Slunce nikam nevrací, protože se vůči Zemi téměř nepohybuje. Trochu zenová může být představa Země rotující pod našima nohama od západu k východu, jak nám, tak vytváří pouhou iluzi východů a západů vlastně nehybného Slunce. A když k tomu přidáme dobu oběhu Slunce kolem středu galaxie, tedy galaktický rok dlouhý přes 220 milionů let, dýchne na nás teprve velikost vesmíru.

 

Nakonec jsme to tedy my a naše Země, kdo se vrací ke Slunci. A jak tak každoročně s podzimem nastupují temné jinové síly, vrcholící právě před zimním slunovratem, rozsvěcují lidé všude světla a chystají se na slunovrat, stejně jako se u nás, podle křesťanské tradice, připravujeme na přivítání Spasitele. Protože poselstvím zimního slunovratu je i vyjádření naší věčné naděje, že každou temnotu nakonec prosvítí světlo.

 

 

Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

Text byl k převzetí publikován v časopise Vnitřní síla.