Fotografka Helena Wilsonová se vším všudy!

Tu výstavu otvírá příznačný snímek. Autorka ho pořídila v sedmašedesátém roce v Londýně. Hlavní roli tady mají pouliční váha se zrcadlem plus reklamní poutač. V zrcadle se odrážejí fotografčiny nohy, poutač nalevo hlásá „AURANT“, „REST“, čili zbytek, je mimo záběr. S Helenou Wilsonovou to bylo až do aktuální přehlídky jejího bohatého díla stejně. Jako by z ní něco podstatného chybělo, mizelo ve stínu. Jednak ve stínu jejího muže Paula Wilsona, poslední dekády prvořadého tlumočníka moderní české literatury do angličtiny, například Hrabala, Havla, Jirouse nebo Škvoreckého, druhdy pak velkého fandy tuzemského undergroundu, hlavně pod hlavičkou Plastic People of the Universe, s nimiž si chvilku zahrál na kraji 70. let. A jednak ve stínu kanadského exilu, kam fotografka odešla na Štědrý den 1977. Wilsonová je tak dalším příkladem ženy-umělkyně – po Naděždě Plíškové nebo Běle Kolářové –, jejíž dílo se vrací, respektive je konečně adekvátně vřazeno do zdejšího kulturního oběhu. Jakkoli pět let po autorčině smrti.

Galerie hlavního města Praha

Když byla doma, v Československu 50. až 70. let, vyzkoušela snad všechny polohy, co jí tradice zdejší fotografie nabízela. Snímala dělnickou periferii, politiku v ulicích (například pohřeb Jana Palacha v devětašedesátém), fotila abstraktně vyznívající objekty, dramaticky zčeřenou vodu, geometricky vyladěná zátiší – a možná s největším gustem zabírala členy i volnější sympatizanty takzvané Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. To byla jedna z mála tvůrčích platforem, kde se v první pětiletce zdejší normalizace dalo volně dýchat. Dýchalo se přitom dvojím způsobem: jednak odstředivě, ve volné krajině v rámci všelijakých akcí, happeningů a dalších svérázných příspěvků do kategorie land-artu; jednak dostředivě, v hospodě, uprostřed široké přístolní společnosti, dirigované dvojicí „ředitelů“ Karlem Neprašem a Janem Steklíkem. Tyhle fotografie vykazují dneska v autorčině portfoliu z první etapy její tvorby zřejmě nejvyšší životnost, je v nich rafinovaný protest: tiché spiklenectví, umělecké gesto, osvobozující komika.

A pak je tu druhá etapa. Spojená s cizinou, exilem. Se vzdáleností, jinakostí. Začalo to ve čtyřiasedmdesátém návštěvou Moskvy, kde autorka procházela s fotoaparátem hřbitov u kláštera Novoděvičí. Nasnímala tu obrazy, v nichž je symbolicky naprosto všecko: tváře, tank a mrtví. Na kraji 80. let se pak vydala mezi původní obyvatele Kanady, zbytky indiánského etnika, cíleně a brutálně asimilovaného napříč 20. stoletím, aby nafotila tamější umění. To, co přežilo. Motivovaly ji k tomu prý mayovky, co četla v dětství, a na místě taky humor, který jí překvapivě připomněl ten zdejší, frekventovaný Křižovníky nebo obecně pražským undergroundem. Fotila indiánské umělce čtyři roky, malíře anebo řezbáře, prostě lokální tvůrce, jejichž výraz osciloval mezi naivismem a art brut. Je jasné, co tam Wilsonovou drželo nejvíc: čistota, původnost, žádné manipulativní, mocensko-ekonomické spekulace a tahy. V polovině 90. let ještě ten samý živel sbírala okem své kamery na Kubě.

Takže vždycky okraj, a ještě spíš to, co je za okrajem – podzemí. Navenek v mocenské nelibosti, ale uvnitř volné a svobodné. Básnické příšeří a magické stíny místo prudkého světla oficiální prózy. Fotografie Heleny Wilsonové mají zvláštně soustředěný, tichý dech. Celá ta pražská výstava drží pohromadě jedinečnou harmonickou linkou – navzdory brutalitě dějin, kterými se autorka musela prokousávat; ať těch domácích, anebo exilových. Navzdory faktu, že viděla věci pár dekád zevnitř, pár dekád zvenčí. Navzdory tomu, že musela svou volnou tvorbu minimálně v počátcích kloubit s tvorbou zakázkovou. Anebo to všecko právě proto. Fotografické práce Heleny Wilsonové jsou prostě komplet, se vším všudy.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik a pedagog

Titulní fotografie: Wikipedia