André Malraux: Vykradač chrámu, který se stal francouzským ministrem kultury

Kambodžský Angkor je jedním z nejvelkolepějších archeologických pokladů a kamenným svědkem vyspělosti dávné khmerské kultury. Pro západní svět tento monumentální komplex, ztracený v džungli, objevil v roce 1861 francouzský badatel Henri Mouhot. Tajemné ruiny, provázené romantickou pověstí, vábily různé dobrodruhy.

Fotografie z Angkor Wat: Alex Teuscher, Petapixel.com

 

Myšlenka, že khmerské dědictví lze využít dle vlastní potřeby, nebyla cizí ani antikolonialistům, jako byl André Malraux. Ten měl ke své výpravě navíc zcela přízemní důvod – na burze přišel téměř o všechen majetek a v sázce na mexickou společnost, těžící stříbro, prohrál i věno a dědictví své ženy Clary. Deset měsíců staré manželství měla finančně na nohy postavit právě cesta do vnitrozemí tehdejší Francouzské Indočíny s následným prodejem khmerského dědictví americkým sběratelům.

 

Za svůj cíl si Malraux zvolil chrám Banteay Srei, o jehož existenci se dozvěděl v článku, který objevil v jedné pařížské knihovně. Společníky na výpravě se mu stala jeho žena a kamarád ze školních dob Louis Chevasson.

 

V říjnu 1923 vyrazili na palubě parníku z Marseille vybaveni potvrzením, že se nacházejí na oficiální archeologické misi. Během zastávky v Hanoji a Saigonu se dozvěděli, že všechny khmerské starožitnosti musí být ponechány na svém místě. To však trojice rozhodně neměla v úmyslu. Na konci roku dorazili do Phnompenhu, kde přesedli na říční loď a vydali se do Siem Reapu, který je výchozím místem k památkám Angkoru. Vezli s sebou dřevěné truhly s nápisem chemické výrobky, do kterých hodlali svůj lup uložit.

Clara a André 1922, Atre

 

Banteay Srei dnes patří do širší prohlídky angkorského okruhu a vede sem pohodlná silnice. Na začátku 20. století však cesta ze Siem Reapu zabrala několik dní jízdy na koni. Chrám se ztrácel v džungli, takže Malraux dokonce zapochyboval, zda vůbec existuje. Nakonec si jeden z místních starců vzpomněl na stezku vedoucí k jejich cíli. Tady se před nimi objevil růžový pískovcový klenot, ze kterého odsekali sedm reliéfů, z nichž každý jim mohl vynést až 12 000 dolarů.

 

Jejich počínání však neprošlo bez povšimnutí. Podezření, že trojice nehodlá zkoumat vztah khmerského a siamského umění, pojal již ředitel muzea v Phnompenhu George Groslier. Pochybnosti si nenechal pro sebe, a tak když výprava dorazila do Kampong Chnangu, čekala na ně již policie i samotný Groslier. Pod pohledem mužů zákona pak Malraux a jeho společníci pokračovali do Phnopenhu, kde strávili Štědrý večer ve svých kajutách.

 

Následující dny se jejich domácím vězením stal Grand Hôtel. Dny si krátili četbou, ale brzy jim došly peníze a jejich dluh za ubytování narůstal. Clara předstírala sebevraždu předávkováním prášky a ocitla se v charitativní nemocnici, kde společně s ní mohl bezplatně zůstat i Andre. Jeho žena držela hladovku, takže nakonec vážila pouhých 36 kilogramů. Snad i kvůli jejímu zdravotnímu stavu soudce stáhl její obvinění a Clara se mohla vrátit do Francie, kde chtěla získat peníze a podporu na obhajobu svého manžela. To se jí skutečně podařilo.   

Za Malrauxe se ve Francii přimlouvala řada významných literárních a uměleckých osobností. Do čela kampaně za jeho propuštění se postavil surrealista André Breton, protestní dopis podepsal André Gide, Francois Mauriac, Max Jacob nebo bratři Gallimardové. I díky tomu odvolací soud v Saigonu snížil původní trest tří let vězení pro Malrauxe a osmnácti měsíců pro jeho společníka Chevassona na roční a tříměsíční, který byl následně podmíněně odložen.

 

Rozsudek možná ovlivnilo i tvrzení obhájce, že krádeže starožitností, kterých se dvojice dopustila, se nijak nelišily od toho, co běžně provozovali guvernéři, úředníci i další odborníci, kteří do francouzských muzeí odváželi sochy v mnohem větším měřítku. Malrauxe však vyústění jeho případu neuspokojilo a stále se považoval za nevinného. Jeho odvoláním se však soud již nezbýval, Nejvyšší odvolací soud v Paříži rozsudek z formálních důvodů zrušil a vrátil případ zpět k saigonskému soudu, kde zřejmě jen vyšuměl do ztracena.

 

Sochy byly nakonec do Banteay Srei vráceny v roce 1925. O šest let později začaly snahy o obnovu chrámu, což vedlo Malrauxova životopisce Olivera Todda k otázce, zda by tomuto vzácnému chrámu byla věnována taková pozornost, kdyby jej Malraux nevykradl: „Nezachránil nakonec tento zloděj Banteay Srei?".

 

Andre Malraux se ke svému případu vracel jen zřídka. Při jedné z mála příležitostí uvedl, že „sochy, které jsem přivezl, mohli najít jiní a vzít je přede mnou, kdyby se chtěli dostat hlouběji do porostu. Kromě toho, kdyby nebyly zabaveny, byl bych polovinu z nich daroval Guimetovu muzeu.“

Fotografie z Angkor Wat: Alex Teuscher, Petapixel.com

 

Ředitel George Groslier na tuto výmluvy nikdy nepřistoupil a Malraux byl podle něj jen malým zlodějem. To, že výprava do Banteay Srei sledovala mnohem přízemnější cíle, přiznala ve svých pamětech, vydaných v roce 1966, i Malrauxova první žena Clara. Psala v nich: „Prohlížela jsem si soupis khmerských památek. Aha, no tak pojedeme do nějakého malého chrámu v Kambodži, vezmeme si pár sošek, prodáme je v Americe a budeme si dva tři roky pohodlně žít..."

 

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

 

Úvodní ilustrační obrázek jsme vytvořili pomocí nástroje umělé inteligence DALL·E