Velký obrat Východního Timoru ke křesťanství a cesta za svobodou
Společně s Filipínami je Východní Timor jedinou asijskou zemí s převažující katolickou populací, a tak Vánoce zde patří, společně s Velikonocemi a Dušičkami, ke třem nejdůležitějším svátkům roku. Paradoxně se o masivní rozšíření katolické víry na východní polovině ostrova Timor nezasloužila portugalská koloniální správa, ale nepřímo ji povzbudila indonéská okupace v letech 1975 až 1999, kdy se katolická církev stala pro domácí obyvatelstvo útočištěm před útlakem.
K masové konverzi přispělo také to, že indonéská správa uznávala pouze náboženství vyznávající jediného boha, a tak z bývalých animistů se v krátké době stali zbožní křesťané. Během deseti let narostl počet obyvatel hlásících se ke katolictví z pětiny na pětadevadesát procent a počet kostelů se od roku 1974 do roku 1994 zvýšil ze stovky na 800. Katolická církev sehrála také významnou roli v zápase o nezávislost země, která příští rok oslaví teprve devatenácté výročí samostatnosti.
Povzbuzením na této cestě se stala návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1989 a trvalá činnost biskupa Carlose Bela, který v roce 1996 získal společně s exilovým vůdcem Ramosem Hortou Nobelovu cenu míru.
Role katolické církve
Díky tomu se východotimorské ulice během vánočních svátků zaplní betlémy a místní rodiny se 24. prosince vydají na několikahodinové mše, spojené s rituálním líbáním sošky Jezulátka. Společná rodinná setkání pak pokračují zábavou, která se protáhne až do časných ranních hodin. Nabídka na svátečním stole reflektuje možnosti jednotlivých rodin a také kulturní vlivy, které vtiskly tvář nejen tamní kuchyni, nesoucí stopy indonéské, portugalské i čínské. Menu tak zahrnuje různé ryby, ale i například dušené kozí maso.
Jako první se na Timoru objevili, někdy kolem roku 1000 našeho letopočtu, obchodníci z Číny, Jávy a Makassaru. Hlavní roli zde však měli sehrát Portugalci, kteří se sice oproti průkopníkům opozdili o pět set let, ale v ekonomicky nepříliš významném Timoru čas nehrál zásadní roli. Ostrov ležel mimo místa, kde se vyskytovalo silně poptávané koření, které se stalo hlavním hybatelem evropské expanze do oblasti východní Indonésie.
Komerční potenciál v jinak chudém regionu tak skýtalo pouze santalové dřevo, přesto i zde Portugalci narazili na protivníky, kteří se stávali v Indonésii dominantní silou. Nizozemci dokázali své evropské rivaly vytlačit z malajsiské Melaky, kterou ovládli v roce 1641, a podařilo se jim to také na Timoru. Spory mezi oběma evropskými rivaly sice ukončilo až jednání v Haagu v roce 1913, ale mapu ostrova nakreslila již bitva u Kupangu v roce 1749, kdy Portugalcům nepomohla ani údajně stonásobná přesila a po smrti svého vůdce Gaspara de Costy jim zbyla pouze východní část ostrova, kterou spravovali pod názvem Portugalský Timor. Vedli si při tom nepříliš úspěšně, jak zaznamenal přírodovědec Alfred Russel Wallace (1823-1913), který nenarazil na jedinou silnici vedoucí za město, a tak portugalskou administrativu s despektem označil za jednu z nejmizernějších vůbec.
Nenápadnou nizozemskou přítomnost na západním Timoru mohl zaznamenat čtenář dobrodružných románů, v roce 1789 se v této části ostrova po strastiplné pouti oceánem vylodil kapitán Bligh a jeho osmnáct mužů, které na volné moře vysadila posádka během vzpoury na lodi Bounty.
Strastiplná cesta za svobodou
Takto rozdané karty nezměnila ani japonská okupace v čase druhé světové války, kdy timorští odbojáři poskytli významnou pomoc svým australským druhům ve zbrani, ani vyhlášení samostatnosti v sousední Indonésii v roce 1945. Na zásadní změny si východní část Timoru musela počkat téměř třicet let. Po karafiátové revoluci v dubnu 1974, která svrhla portugalskou diktaturu, se Lisabon rozhodl vzdát svých bývalých kolonií.
Na východě Timoru se příležitosti chopily hned tři strany, po krátké občanské válce zvítězil Fretilin a 28. listopadu 1975 vyhlásil nezávislost. Ta však měla jen jepičí život. Levicově orientovaný Fretilin vzbuzoval obavy nejen v Jakartě, a tak když 7. prosince zahájila indonéská armáda invazi, stalo se tak s tichým souhlasem Spojených států.
Rozhodlo referendum
Čtvrtstoletí indonéské vlády přineslo Východnímu Timoru rozvoj infrastruktury a školství, ale zejména ztrátu 200 000 lidí, téměř třetiny populace, kteří zaplatili životem za svůj odpor vůči Jakartě. V okamžiku, kdy místní obyvatelé dostali možnost rozhodnout o vlastním osudu v referendu, většina z nich se nepřekvapivě rozhodla pro samostatnost.
V předposlední srpnový den roku 1999 se pro nezávislost vyslovilo téměř osmdesát procent obyvatel Východního Timoru. Na nově nabyté suverenitě nemohlo nic změnit ani násilí, které rozpoutaly místní proindonéské milice. Za svoji novou budoucnost musel Východní Timor těžce zaplatit, snad i proto v tomto koutě světa tak rezonují svátky, které jsou časem rodinné soudržnosti a odpuštění.
Pavel Zvolánek, novinář a cestovatel