Úvod do příběhu o čínském porcelánu

Úvod do příběhu o čínském porcelánu
31 / 3 / 2021 Martin Kváča

„Jsou tyto mingské vázy cenné?“ ptá se inspektor Clouseau podezřelého majitele v jeho sídle, když mu obě ruce uvízly v hrdlech porcelánových skvostů. „Ne,“ odpovídá majitel, „jsou to bezcenné repliky.“ Načež inspektor, zbavující se sevření nádob, jimi praští o psací stůl, který se spolu s vázami rozletí na tisíc kousků. „Ale ten stůl ano,“ vykřikne majitel, „to byl Ludvík XIV.!“

Růžový panter není jediným filmem, ve kterém figuruje čínský porcelán sungského, mingského nebo čchingského období. Jde možná o nejčastější kulisu nejen detektivek, ale i špionážních filmů, avšak získání tvrdých dat by si vyžádalo rozsáhlé „bádání“. Tak nám musí stačit vědomí, že pojem čínský porcelán je nutno brát v potaz a hodí se o něm něco vědět.

 

Před více než třiceti lety nás, studenty sinologie, provedla paní doktorka Zlata Černá na zámku v Liběchově „prvním zasvěcením“ do tajů čínského porcelánu. Depozitáře liběchovského zámku byly tehdy ještě naplněny uměleckými a řemeslnými poklady asijských sbírek Náprstkova muzea.

 

„Předměty hmotné kultury byly pochopitelně součástí poznávání duchovního života vzdálených národů. Vojta Náprstek zbudoval vedle muzea i rozsáhlou knihovnu, inspirující mnohé básníky, zejména Jaroslava Vrchlického či Julia Zeyera. Ke studiu čínského jazyka a tradiční kultury přivedla i obecného orientalistu Rudolfa Dvořáka, našeho prvního badatele, specializovaného na čínskou literaturu a filozofii. První sběratelé čínského umění přišli na Dálný východ nejčastěji ve službách rakouské říše, nebo jako samostatní cestovatelé. Přiváželi předměty trhem ceněné, jako například čínskou keramiku a porcelán, tak i výrobky užitné, spojené se všedním životem. Umělecké řemeslo bylo odedávna ceněno i daleko za hranicemi Číny, kdežto literatura a tušové malířství, patřící bezesporu k vrcholům čínské tradiční kultury, byly dlouhá staletí Evropě nedostupné vlivem jazykové bariéry a hlavně odlišné estetiky a filozofických postojů. Teprve v 19. století, kdy rozvoj moderního umění uvolnil stará evropská estetická pravidla a umožnil chápání jiných hodnot, byly čínské tušové malířství a lyrická poezie náležitě pochopeny a oceněny.“

 

Jádrem muzejní sbírky jsou předměty z 18. a 19. století, což platí především o textilu. U ostatních uměleckých řemesel – jako je keramika, porcelán, práce z kovu, zejména z bronzu a cloisonné, řezba v laku či kameni – jsou zastoupeny i z nejstarších období. Během pomocných prací v liběchovském muzeu, jsme se postupně seznamovali právě s ukázkami malířství a kaligrafie, plastikami, keramikou, a zejména s proslulým čínským porcelánem; to vše za učeného výkladu doktorky Zlaty Černé.

A když jsem do asijských sbírek Náprstkova muzea, nyní umístěných v paláci Goltz-Kinských na Staroměstském náměstí, vzal v rámci projektových dnů své studenty, byli omráčeni stejně jako my před třiceti lety a zaskočeni tou subtilní krásou, o které do té chvíle neměli ani potuchy, že něco tak krásného vůbec existuje! Ale to jsme na konci příběhu. Pojďme se nyní podívat na jeho začátek.

 

Nejdříve si popíšeme, jaký je rozdíl mezi pojmy keramika, kamenina a porcelán. Keramika je obecný název, nadřazený všem výrobkům z jílovité hlíny, zpevněné žárem. Existuje velmi mnoho technik a typů těchto keramických hmot, jež se liší strukturou a teplotou výpalu, ale také způsobem zpracování či vizuálními rozdíly povrchu. Mezi keramické hmoty patří například červenice, burelka, šamotka, sochařská hlína, licí a modelovací keramické hmoty různého zabarvení, od světle béžové barvy až po temně hnědou, dále třeba diturvit, žárohlína nebo kamenina. V neposlední řadě sem patří také porcelán!

 

Kamenina je keramika s vyššími užitnými vlastnostmi než běžně vyráběná keramika. Hmota je složena z více složek; přidává se kaolin, tativa, ostřiva, popřípadě barvící kysličníky. Kamenina se pálí nad 1200 °C, ale snese i vyšší teploty, podle druhu použitých jílů. Barva střepu je po výpalu bělavá.

 

Porcelán je krásný ušlechtilý materiál, který každý z nás denně používá, ale málokdo ví, jak vlastně vzniká. A ono se to, popravdě řečeno, dlouho nevědělo vůbec, neboť výroba porcelánu, ale vlastně i produkce hedvábí, byly dlouho střeženými tajemstvími Říše středu.

 

Porcelán je od jeho příbuzných hmot výjimečný zejména vysokou teplotou výpalu a vytříbeností jednotlivých složek, které jej dělají tak krásně čistě bílý a dokonale slinutý a pevný. Další odlišností je jeho skupenství, neboť porcelán se většinou zpracovává jako tekutá suspenze a lije se do sádrových forem. Lze zpracovávat i jako tzv. zatáčecí (modelovací) hmota, ale opět s využitím sádrových forem, protože porcelánová hmota není příliš plastická a velmi obtížně se modeluje.

 

Označení keramika pochází z řečtiny, jde o anorganický nekovový nebo uhlíkový materiál, vyrobený za vysokých teplot. Patří do něj i kamenina. Zjednodušeně řečeno keramickou hlínu naleznete v přírodě… hrábnete někam pro tu správnou konzistenci hlíny a můžete si vyrobit svou první nádobu. Keramiku známe z mnoha vykopávek a objevuje se už ke konci paleolitu.

 

Při pokusech o napodobení čínského porcelánu (dříve porculánu) evropští keramici mnohokrát selhali. Záhada jeho výroby byla rozřešena až v roce 1708. Základním receptem byla kombinace coldického jílu (druh kaolínu), vápenatého alabastru a křemičitého písku. Čína tím byla ve výhodě, jíly na výrobu porcelánu tam bylo možné těžit přímo z přírodních ložisek.

 

Výroba porcelánu je technicky mnohem náročnějším procesem. Směs kaolinu, křemene a živce se za vysokého tlaku drtí, tře a následně proplachuje, aby se zbavila nečistot. Potom se v lisu zbavuje vody a suší. Z této usušené hmoty, jež je velmi křehká a při manipulaci vyžaduje velkou opatrnost a péči, se vyrábí samotné výrobky, které se následně glazují a znovu vypalují. Jde o čistou a velmi kvalitní surovinu, vyznačující se maximální pevností, průhledností a bělostí. Pálí se při teplotách nad 1300 °C. Redukční prostředí (opakem by bylo prostředí oxidační) v pecích, to znamená prostředí s omezeným přístupem vzduchu, zajistí bělost, a zabrání nežádoucímu zabarvení železitými nečistotami.

 

Ač se výrobky z obou materiálů po závěrečném glazování jeví obdobnými, rozdíl bezpečně poznáte, když je rozbijete, jako to udělal Clouseau. Keramický střep bude vždy tmavý až hnědý, zatímco porcelánový bude zářit bělostí.

 

Glazura se vyrábí rozemletím křemičitanů s přídavkem barvících oxidů a jiných chemických složek, ovlivňujících barvu, lesk, tavnost – na jemný prášek, následně smíchaný s vodou a nanesený na přežahnutý výrobek. Přežahnutý keramický střep –  přežah – se pálí obvykle v teplotě kolem 850 °C, je porézní a nasákavý, a proto při máčení, nástřiku, natírání či jiném nanášení glazury ji nasaje do svého povrchu. Při ostrém výpalu (teploty nad 1050 °C) se z glazury odpaří voda a v bodě tání sline v kompaktní sklovitý povrch. Jen pro zajímavost: Robinson Crusoe si glazuru vyráběl tak, že přežah namočil do hustého solného roztoku a střep nechal znovu vypálit.

 

Tím jsme si definovali základní pojmy a už nic nebrání, abychom se v příštím pojednání ponořili do historie dávné i nedávné, zmínili se o čínské keramice a kamenině, ale hlavně - o čínském porcelánu

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog